Češi si nepřiznali, že je Beneš zradil už před Mnichovem, říká Petr Pithart

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jen pár dnů zpátky jsme si připomínali 87 let od podepsání Mnichovské dohody. Bývalý český premiér Petr Pithart líčí téměř neznámý pohled na tehdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše. „O něm i zlomových událostech země si lžeme,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Říkáte, že si stále plně neuvědomujeme, jak prezident Edvard Beneš ovlivnil historii naší země. A jak ji - a naše životy - stále ovlivňuje. Vyplynulo to i z nedávné diskuse historiků zorganizované Muzeem paměti XX. století. Nebyli jste však k Benešovi až příliš ostří?

Myslíte? Připomenu často citovanou větu T. G. Masaryka, jejíž obsah pořád nedomýšlíme: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“ A připomínám ji se vší vážností.

Bez Beneše by republika opravdu nebyla. Pouze se dvěma velikány a charismatickými osobnostmi totiž nevybudujete zamýšlený stát. Masaryk a (Milan Rastislav) Štefánik by (na rozdíl od Beneše) nikdy nevysedávali v předpokojích nejrůznějších britských či francouzských podtajemníků, aby čekali, zda je zítra či pozítří ten či onen náměstek přijme. Psát nekonečná memoranda, neustále vysvětlovat, argumentovat… To by nikdo z těch dvou nikdy nedělal. Šlo o doslova strašnou a úmornou práci, která připadla Benešovi, a on se jí chopil. Masaryk tak přicházel k hotovému, když mu Beneš touto vysezenou a vykorespondovanou dřinou otevíral dveře k vedoucím osobnostem západních mocností. V tomto období bych proto význam Benešovy role při vzniku Československa ještě znásobil.

Co však říkáte na názor spisovatele Pavla Kosatíka, který v eseji o Benešovi mimo jiné napsal: „… roky 1918, 1938 a 1948 by měly úplně jinou podobu, pokud by Beneš nežil.“ A končí slovy: „Poměry, které ho nakonec smetly, předtím sám do země vábil.“

Tragédií pro Beneše i pro Československo bylo, že od ledna 1919 až do února 1948 řídil jako jediný zahraniční politiku republiky. Jako ministr zahraničí, premiér a nakonec i prezident. Nedovolil, aby vznikla jakákoliv jiná koncepce zahraniční politiky než ta jeho.

Likvidoval navíc, a to velmi nevybíravými prostředky, osobnosti, které měly na zahraniční politiku republiky jiný názor a přicházely s odlišnými koncepcemi. Nedovolil těmto lidem zaujmout místa ve veřejném prostoru, osočoval je – a zejména v exilu proti nim používal s pomocí zpravodajských služeb nanejvýše hnusných metod. Zlikvidoval tak bývalého premiéra Milana Hodžu, velvyslance ve Francii Štefana Osuského, ministra Jaromíra Nečase a další své oponenty či sobě nepohodlné lidi.

Beneš se navíc netajil názorem, že k politice je nutné přistupovat jako k vědě. Takhle ji ale chápali i marxisté. Jakmile totiž dělám politiku jako vědu, jsem neomylný a nemilosrdný k těm, kteří se „mýlí“ a odmítají uznat vědecké poznatky.

Beneš toho přitom věděl velmi mnoho o politických stranách, stranictví či psychologii. Snad jako málokdo. Odmítal ale do jakékoliv strany vstoupit, protože nechtěl, aby se o jeho názorech hlasovalo či diskutovalo.

Ale opravdu by tato země vypadala dnes jinak, pokud by, drsně řečeno, „Beneš nežil”?

O tom ani na vteřinu nepochybujte. Benešova koncepce založená na kombinaci smluvních vztahů a garancí představovala hustou síť slibů a závazků, která naprosto selhala.

Nechápu, že Beneš, který velmi miloval Francii a léta v ní také žil, nepochopil, že Francie nebude po utrpení z první světové války válčit a nepřijde nám tedy navzdory smlouvě v roce 1938 na pomoc. Tvrdohlavě spoléhal na vystrašenou Francii, kterou pak německý Wehrmacht převálcoval za pouhých čtrnáct dní!

Mnichovská dohoda se tak stala pro Beneše katastrofální prohrou, takže měl až zoufalou potřebu zbavit se té frustrace a „odčinit Mnichov“, jak říkal. A to za každou cenu: už v letech druhé světové války je okouzlen Moskvou, stejně jako nejidiotštější evropští intelektuálové, a všechno, co mu Stalin ukazuje a říká, prostě žere. Stalin je pro něj miláček a moudrý člověk, jenž spěje k demokracii. Musíme jen žasnout nad tím, jak Beneš - a nejenom on - uvěřil a podlehl při své návštěvě Sovětského svazu Stalinově grandiózní pohostinnosti.

Ale zpět k Benešově snaze „odčinit Mnichov“. On totiž ten Mnichov probíhal zcela jinak, než jsme si mysleli a většinou stále myslíme.

Jak tedy?

Je to antické drama jako hrom. Beneš si 14. září 1938, tedy dva týdny před Mnichovem (29. 9. 1938), pozval jemu velmi loajálního ministra sociální péče Jaromíra Nečase a předává mu papír s nakreslenou mapou republiky. Vyznačil na ni části území, na nichž žilo přes dva miliony Němců a kterých by se Československo z Benešovy iniciativy dobrovolně zřeklo.

Jaromír Nečas byl prezidentovou intrikou za zády vlády i parlamentu naprosto zdrcen. Bytostně s Benešovým návrhem nesouhlasí. Ale jak říkám, byl naprosto loajální k prezidentovi republiky, takže z jeho příkazu odletěl s jeho tajným plánem ještě ten den do Paříže za svým dobrým přítelem a bývalým francouzským premiérem Leonem Blumem. No a ten Benešův návrh ještě ten večer pochopitelně předal premiérovi Éduardu Daladierovi a ten zase svému britskému protějšku Nevillu Chamberlainovi.

Ono to území, jehož byl Beneš ochoten se protiústavně vzdát, není velké. Jen asi šest tisíc čtverečných kilometrů. Vtip je ale v tom, že tím prolomil zásadu „ani metr území hitlerovskému Německu“, za kterou až do té doby stálo světové veřejné mínění, včetně Daladiera a Chamberlaina. Takže oběma se toho 14. září 1938 nesmírně ulevilo, že ta zrada nebude na nich, ale na Benešovi. Že oni budou mít při jednání s Hitlerem o míru čisté svědomí. Jenomže Hitler chtěl, jak víme, mnohem víc - celou jednu třetinu území Čech a Moravy. A Mnichov mu ji také dal.

To vypadá, nesnadno se to říká, jako vlastizrada prezidenta Beneše.

Jinak tomu podle tehdejší Ústavy ani říkat nelze. Hranice republiky mohl prezident či vláda měnit jen se souhlasem Parlamentu.

Expert na dějiny slovanských národů, profesor Jan Rychlík, klade v otázce Mnichovské smlouvy a vyklizení pohraničí v roce 1938 prezidentu Benešovi za vinu, že armáda na jeho rozkaz vyklidila pohraniční pevnosti a složila zbraně. Což vedlo posléze podle profesora k odcizení Slováků, početné německé „menšiny“, ale i dalších národností od československého státu a po letech i k rozpadu Československa. Morální škody z Mnichovské smlouvy jsou tím podle Jana Rychlíka daleko větší a tragičtější než ztráty na životech Čechoslováků, kteří se Němcům postavili. Cítíte to také tak?

Jsem rád, že to Jan Rychlík řekl. Češi to ale nechtějí slyšet. Přitom informace o Benešově předmnichovském chování jsou dostupné. Už před léty je kromě jiných analyzoval historik Jan Cholínský. Místo toho Češi až do omrzení opakují fráze: „A pak se na nás vykašlali. Pak nás zradili.“

O tom Benešově protiústavním vlastizrádném plánu se ví od doby, kdy vyšly Benešovy paměti i v kritickém vydání. Ví se o tom, ale stále se vlastně nechce vědět. Takže když se na to ptám nejrůznějších vzdělaných lidí, koukají na mne s otevřenými ústy. My si totiž stále lžeme do kapsy, protože život ve lži je jednodušší.

V souvislosti s ruskou okupací Ukrajiny připomínají čeští politici, ale třeba i ti ukrajinští, právě Mnichovskou smlouvu. A vždy přitom zazní varovná věta: „O nás bez nás.“ Před nedávnem ji v podcastu Čestmíra Strakatého znovu vyslovil i premiér Petr Fiala. Asi by tedy měli tímto sloganem vzhledem k Benešově dobrovolné nabídce šetřit. Anebo na něj úplně zapomenout.

Je nepravdivý. Je to lež. Československý parlament se už od ledna 1938 nescházel. Beneš ho nesvolával. Parlament ani vláda, ve které se nehlasovalo, vlastně neexistovaly – o všem zkrátka rozhodoval jen Beneš. Podřídili se mu jako vrchnímu veliteli nakonec i generálové, kteří s odstoupením pohraničí a vydáním pevností bytostně nesouhlasili. Chtěli bojovat.

Víte, velmi mě trápí představa, že statisíce mobilizovaných mužů byly ochotny za tuto zemi a její svobodu zemřít, zatímco už byla v té době, 14. září, kdy Beneš posílá ministra Nečase do Paříže, republika prodána.

Jen se vžijte do myslí a psychiky lidí, kteří jsou připraveni na smrt, a oni je pak stejně pošlou domů. Musel to pro ně být strašný pocit zmaru a jen těžko představitelná frustrace. Vojáci, běžte domů, my jsme se dohodli.

Ředitel Památníku Lidice, historik Eduard Stehlík, mně vyprávěl, jak v 90. letech zastihl ještě veterány, kteří museli vyklidit dělostřeleckou tvrz Adam. Nabídl jednomu z nich, Antonínu Maršíkovi, že ho k ní po desetiletích doveze. Jenomže on, třebaže bydlel nedaleko, to striktně odmítl: „Do těch míst už v životě nevkročím. Zažil jsem tam nejstrašnější životní chvíle a zklamání,“ vysvětlil mu se slzami v očích.

Děkuji za tuhle vzpomínku.

Může tedy mít dnes Mnichov nějaký vliv na vůli mladých mužů vstoupit do armády? 

Dotkli jsme se vlastně tak trochu transgeneračního přenosu traumat a potup, které s Mnichovem souvisejí. Není přece tajemstvím, že to s tou vůlí Čechů bránit vlast vypadá dnes velmi špatně. Zcela jinak na tom jsou ovšem Poláci, Finové, Estonci, Litevci či Lotyši. Proč asi?

My tu historii ústupků, zbabělosti a ponižování táhneme za sebou, ale myslíme si, že ji netáhneme. A v tom je náš základní omyl. Pokud bychom si ale uvědomili, že ji táhneme, tak by se nám ulevilo, osvobodili bychom se. A pak by se dostavilo i poznání o tom, co a proč naši předci dělali.

My ovšem za sebou nechceme nic táhnout, chceme mít jednoduché životy, nevstupujeme do politických stran. Minimum lidí se angažuje v občanské společnosti… Zcela jinak bychom se ale chovali, pokud bychom si uvědomili, jak nebezpečné náklady za sebou táhneme.

Ředitel Muzea paměti XX. století, Petr Blažek, také poukazuje na to, jak se Edvard Beneš zbavoval demokraticky orientovaných konkurentů, lidí, kteří mu oponovali či stáli v cestě. Takže jen namátkou: odstavil tak podle Blažka velmi schopné politiky Milana Hodžu, Štefana Osuského či německého sociálního demokrata Wenzela Jaksche; podnikatele Jana Antonína Baťu, jehož firma patřila v době druhé světové války k největším podporovatelům odboje Čechů a Slováků, avšak v exilu neoslovil prezidenta jinak než „pane Beneši“; odstavil i populárního legionářského generála Radolu Gajdu. A nezastal se ani po válce vězněného dvojnásobného premiéra, agrárníka Rudolfa Berana. Opravdu byl Edvard Beneš tak mstivý?

Vrátím se tedy ještě k Jaromíru Nečasovi. Jeho příběh je pro charakteristiku Beneše klíčový.

Když Beneš posílal Nečase do Paříže s onou protiústavní a spikleneckou nabídkou, zavázal ho slibem: „Ne, abyste to tam řekl našemu velvyslanci Osuskému.“ Ten mimochodem nesouhlasil s Mnichovem a kritizoval po něm i Benešovu zahraniční politiku.

Nečas se tak časem stal pro Beneše nepohodlným svědkem jeho předmnichovských postojů. Beneš nakonec už vážně nemocného Nečase vypudil z exilové vlády, takže se ocitl zcela bez prostředků, odešel do ústraní kamsi do Jižního Walesu a bydlel v přímořském penzionu. Jenomže Nečas měl tu kopii spikleneckého Benešova návrhu stále u sebe, protože se obával Benešovy podlosti. A ještě než v tom penzionku zemřel v bídě, předá jeho majitelce tu kopii - důkaz Benešovy intriky. A představte si, že ta prostá žena pochopila, že jde o zásadně důležitý dokument a jela s ním po válce do Prahy, kde ho odevzdala jakémusi redaktorovi deníku Práce. Komunisté tak podle mého názoru o téhle Benešově intrice vždy věděli a mohli ho vydírat: „Vždyť ty jsi prodal kus republiky předem. Máme tě v hrsti.“ 

Do politiky by neměli vstupovat vydíratelní lidé. A Beneš byl vydírán za lehkomyslnost, s jakou vyjednával zajištění bezpečnosti Československa. Pokud by veřejně přiznal, že to byla chyba, a omluvil se, vydírání padne. Místo toho sebestředný Beneš řekl: Já ten Mnichov odčiním. Představím ho tak, že to bylo vlastně skvělé vítězství.

Patříte ke skupině historiků, intelektuálů a novinářů, kteří by rádi k Benešově soše před ministerstvem zahraničí umístili novou pamětní desku, kde připomínáte, že „nese zodpovědnost za nástup komunistů v Československu. Že zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země a že ke všemu bezpráví mlčel.“ Má už vaše iniciativa nějakou konkrétní podobu?

Deska je už odlita a čeká se jen na rozhodnutí magistrátu. Bude umístěna na zemi, takže nebude k té soše v podživotní velikosti nijak agresivní.

Věnujete Edvardu Benešovi dost času a energie. Proč?

Už se mně ani moc nechce říkat fráze, že dějiny se opakují, včetně omylů, které děláme. Mě ale opravdu velmi trápí otázka: Proč si neustále lžeme? A není to jen proto, že se lží je, jak už jsem zmínil, život jednodušší. Důsledkem totiž je, že pak nemáme potřebu žádného závazku ke své zemi. Ani potřebu se angažovat v občanské společnosti, natož v politice. Jenomže to není beztrestné. Jednou za to tvrdě zaplatíme.