Recenze: Nagano pro parahokej. Nový film s Trojanem vypráví o českém zázraku

Tváří se hodně nenápadně. Podle propagačních materiálů distributora takřka nejde poznat, že jádro nového českého filmu Neporazitelní, který od čtvrtka promítají kina, tvoří skutečný příběh českých parahokejistů. Ti na mistrovství světa pořádaném roku 2019 v Ostravě způsobili senzaci.

Tvůrci tak moc chtěli prodat všeobecné poselství o „vnitřní síle a naději“, až zapomněli zmínit, o čem snímek vlastně pojednává a čím by mohl zasáhnout publikum. Možná je to příznačné pro příběh z prostředí, jež si veškerou podporu muselo tvrdě vydobýt.

Uspořádat mistrovství světa v parasportu v běžné hokejové hale? Navíc v zemi, kde sotva máme k dispozici funkční tým? Jak to v roce 2019 dopadlo, si mnozí pamatují. A těm, co ne, pojďme nekazit zážitek prozrazením konce, který je navíc pro účely filmového dramatu lehce poupraven. Lepší je se ptát, jak Neporazitelní obstojí coby sportovní drama.

Začínají poněkud zmatečně. Představí spoustu protagonistů, spoustu událostí, divák chvíli tápe, které postavy k sobě jakým způsobem patří. Vidíme, jak jeden mladík – později zjistíme, že nadějný sportovec Robert – brání napadenou ženu a končí na vozíku. Podobně hendikepovaný je i Patrik. Ten skončil jako invalida kvůli zánětu míchy, trudné životní chvilky mu ulehčují videohry a kytara, ale trauma tím přemazat nejde.

Patrik navíc netrpí jen svým omezením, trápí ho, že se na něj vykašlal jeho otec Petr. Hynek Čermák ho hraje jako typicky vytíženého byznysmena, spolumajitele reklamní agentury, jenž nevnímá, že vztah se synem i manželkou je blízko bodu, kdy už obojí nepůjde napravit.

Jenže setkání s vyhořelým trenérem parahokeje Robertem Krulichem přiměje Petra k intenzivnímu zájmu o tento sport. Nejprve ho pohání touha přimět syna k aktivitě, jež by oba sblížila, nakonec jeho působení v tomto sportovním odvětví bude mnohem zásadnější.

Režisér a spoluscenárista Dan Pánek má rád hokej. To dokázal už předchozím počinem Děti Nagana, motivačním titulem pro mládež, který v úvodních záběrech nalákal na dodnes elektrizující atmosféru slavného olympijského turnaje, ale poté už se žánrem sportovního dramatu uhrál spíše plichtu. Film o obyčejných venkovských dětech, které si chtějí dokázat, že také umí jít za svými sny, se držel klasických schémat o ošuntělých outsiderských týmech a trenérem za zenitem. K zemi ho táhly nepřesvědčivé výkony některých dětských herců i nepříliš obratné oddalování očekávaného finálového zápasu. Přesto se mu nedal upřít jistý zápal pro věc.

Nyní Pánek s autorem námětu Martinem Beinhauerem opět vycházejí ze skutečné sportovní události, ale ta není jen inspirací jako Nagano. Hrdinové opět bojují s mnohem více démony než jen s pouhými sportovními nedostatky.

V Dětech Nagana šlo mimo jiné o komplikované sociální zázemí některých protagonistů, tentokrát je tématem tragická minulost více aktérů, okamžiky, které mění životy. A sport se opět stává prostředkem, jak těm životům dát nový smysl.

Neporazitelní těží z přítomnosti dobrých herců i košatějšího vyprávění. Ivan Trojan je v roli trenéra Krulicha přesvědčivý, zdatně mu sekunduje Jiří Lábus. Uvěřitelní jsou ale také představitelé drsných „chlapů“, kteří dělají tvrdý sport navzdory mizerným podmínkám, jež jsou zcela směšné v porovnání s tím, co mají k dispozici třeba americké či kanadské týmy. V roli americké hvězdy Briana Sullivana se tu objevuje Til Schweiger.

Většina protagonistů už tento drsný a nevděčný sport „dala k ledu“ a snaží se najít jinou životní motivaci, ať už ve vztazích, či zaměstnání. Když přijde trenér Krulich s nabídkou dát zase tým dohromady, musí je hodně přesvědčovat. Sportovní svazy parahokej spíše ignorují, a nebýt investora Petra, který dá všanc svou reklamní agenturu, celý podnik by se nekonal.

Film je místy dost neobratně vyprávěný, ne se všemi postavami pracuje rovnocenně, například linka s Petrovým synem Patrikem působí jako nutný konstrukt, který má na konci vyvolat emoce. Sympatické jsou nicméně některé momenty z tréninků, třeba jak mezi sebe ostřílení matadoři nechtějí vzít nováčka, který dříve hrál florbal a v novém sportu – navíc s novým zdravotním omezením – se teprve učí „bruslit“.

Samotné finále nepotřebuje vyhrocený konflikt, místo něj se český a americký trenér dobromyslně „štengrují“ neboli provokují. Převládá respekt a jistá, v dobrém míněná potutelnost před bezohlednou dravostí či soutěživostí.

Ony příslovečné „krev, pot a slzy“ zkrátka fungují. Už proto, že je silný výchozí materiál. Způsob, jakým tvůrci do dění zkouší vpašovat některé milostné či vztahové linky, nicméně skřípe o dost víc. Pokud ale přijmeme klišé sportovních dramat i fakt, že Neporazitelní netouží z nich nijak zvlášť vybočovat, lze si film užít jako na tuzemské poměry solidní „žánrovku“. Závěrečný turnaj dokáže být chvílemi až dojemný, kameraman Jan Baset Střítežský snímá akci na ledě jako napínavé drama, střih Jiřího Hájka dodává potřebnou dynamiku maskující, že dění na ploše nelze točit v příliš dlouhých záběrech.

Především se ale daří ukázat povahu sportu, v němž se netočí obrovské peníze, ale tím spíše tu ještě jde o obyčejnou fair play. Už jsme to mnohokrát viděli v suverénnějším podání, přesto si Neporazitelní nezaslouží, abychom nad nimi lámali hůl.