Hledá se kapitán. Jak je důležité mít správného šéfa pro baráž?

Tomáš Souček si předsevzal, že dostane Česko po dvaceti letech na mistrovství světa.

Za každou cenu.

S kapitánskou páskou na levé ruce.

Jakmile by se to podařilo, jeho mimořádně inspirativní kariéra - dlouho lemovaná nedůvěrou, posměšky a překážkami – by měla happy end. Jenže teď všechno dostalo nepříjemně hořkou zápletku. Ani tak nejde o to, že národní tým musí do březnové baráže (v semifinále doma vyzve Irsko a ve finále nejspíš Dánsko), ale spíš o to, co si Souček v důležité chvíli natropil.

Dětinsky (nebo statečně?) se postavil za svou armádu, když měli společně pocit, že z hlediště neslyší dostatečnou podporu.

Necítili jednotu, jak sám spatra vysvětloval před pondělní půlnocí naštvaným, promrzlým a zmoklým fanouškům v Olomouci. Český výběr sice po zásluze porazil 6:0 slaboučký Gibraltar, ale místo toho, aby před šíleně ošidnou baráží nastala doba mobilizace, modlení a koncentrace, kapitán svým postojem pobouřil.

Postavil se na barikádu mezi fotbalisty a národ.

Souček dorazil pod nejhlasitější tribunu, aby oznámil, proč reprezentace vynechá tradiční děkovačku.

Druhý den poté, když zval lidi na autogramiádu memoárů s názvem Suk, se mu to gesto vrátilo jako bumerang. Lidé s knížkami, kteří před Edenem čekali v dlouhé frontě, se na něj usmívali a přáli všechno dobré, ale ze sociálních sítí se valila ohromná kritika. Jedna reakce za všechny: „Podepíše se jenom těm, kteří mu tleskají? Nebo mohou pro podpis přijít i ti, kteří si dovolí říct, že reprezentace nehraje dobře?“

Během podpisové akce, která na stadionu Slavie trvala půldruhé hodiny, se Souček pokoutně dozvěděl, že ho svazoví šéfové minimálně pro utkání s Irskem zbavili funkce kapitána.

Za trest!

Za unáhlené rozhodnutí, kterým sice chtěl chránit svůj tým, ale zároveň nedomyslel souvislosti.

Za to, že se nezachoval správně. Stejně jako celý tým, který zůstal uraženě trčet mezi střídačkami a čekal, až se kapitán s kolegou Coufalem vrátí.

Přitom zrovna Souček je fotbalista, který by pro dres se lvíčkem klidně padl. Jak sám zdůrazňuje ve své knize: „Nikdy se nevzdat. Bojovat do posledního dechu. Nutkavý pocit, že mužstvo nesmím nechat padnout, mi pomáhá. Já přivádím ostatní na hřiště. Já stojím první v řadě, když zní hymna.“

V baráži proti Irsku kapitán nebude, což ho jistě zasáhne. A pokud se nový kapitán uplatní, bude pádný důvod, proč mu pásku přenechat.

„Nechtěli jsme nikoho naštvat. Jen jsme chtěli dát najevo, jak jsou pro nás fanoušci důležití, že nám na nich záleží a že na hřišti cítíme, jestli nás podporují, nebo ne. Chceme být jednotní a potřebujeme, aby při baráži vytvořili pro soupeře peklo,“ vyznal se Souček, než v úterním podvečeru odletěl do Londýna, kde kope za West Ham.

Vzhledem k tomu, že se anglická liga hraje nonstop přes vánoční svátky, je dost možné, že doma se Souček objeví až těsně před baráží. V semifinále proti Irsku mužstvo nepovede, což je signál pro všechny.

Pro český tým, protože bude mít nového bosse.

Bude to impuls? Může být, ale nemusí.

Pro soupeře, který uvidí vrchního českého válečníka v davu.

Bude to součást taktiky? Jistě bude, protože takové situace se ve velkém fotbale dějí pouze ojediněle a svědčí o nepohodě.

Bude to i velké téma pro fanoušky, kteří se od loňského Eura dohadují, jestli by náhodou neměl týmu velet průbojnější a výřečnější stoper Ladislav Krejčí. Čili by slávistu na výsadní pozici střídal sparťan.

Těžko předpokládat, že novým kapitánem Krejčí nebude, byť klidně může trenér nechat před baráží hlasovat.

Ale který trenér to vlastně bude, když jméno nového kouče je stále ve vzduchoprázdnu?

Na erudovanou pomoc z ciziny, zdá se, nejsou ve svazové pokladně finance. Přísného matadora Miroslava Koubka, toho času v zaslouženém důchodku, si hráči vyloženě nepřejí. Slávista Jindřich Trpišovský, jehož by veřejnost brala hned, nechce z mnoha pochopitelných důvodů sedět na dvou židlích a dávat hlavu na špalek.

A do toho ještě aféra s odebráním kapitánské pásky.

Součka degradovali, což na milion procent není dobrá zpráva navenek. I kdyby to měl nakonec být zastírací manévr, jak do reprezentace pustit svěží vítr.

Pravda, občas se ve sportu pozice týmového šéfa zveličuje, ale věřte, že ve fotbalové reprezentaci je to velmi ožehavé téma. Páska, která kapitána odlišuje od ostatních, není jen tak pro někoho. Ani pamětníci už vám neodvyprávějí příběh Karla Peška, řečeného Káďa, který v návalu oprávněného vzteku nakázal svým reprezentantům, ať ve 40. minutě odejdou z rozehraného olympijského finále 1920.

Čechoslováci, kdyby se nevzbouřili proti stařičkému (65 let) anglickému rozhodčímu Lewisovi, mohli si z Antverp odvézt stříbrné medaile. Prohrávali 0:2, byli od rozhodčího biti, ale demonstrativní odchod jim k ničemu nepomohl. „Už to nešlo vydržet, jak stranil domácímu týmu. Bylo to nedůstojné,“ vyprávěl Káďa, kterak on a jeho tým zmizeli ze sportovních archivů.

Plavovlasý syn papírníka z Olomouce, který vystudoval dvě vysoké školy, byl meziválečnou celebritou a dodnes se mu klaní Sparta, by možná dneska seriózně přemýšlel, jestli to gesto udělat znovu. K čemu byla Káďova kuráž, když se stříbrná olympiáda rázem proměnila v turnaj bez fotbalové medaile?

Čechoslováky diskvalifikovali.

Dodnes se Káďa řadí mezi nejpozoruhodnější reprezentační kapitány. Byť před sto lety nebyli oficiální trenéři, kteří by tvořili fotbalové výběry, natož základní sestavy, elegantní střední záložník platil za jasného lídra, podle jehož rozhodnutí se všechno točilo.

Stejně uznávaní kapitáni už byli v reprezentaci nejspíš jen dva. Ladislav Novák, asketa a džentlmen, kapitán vicemistrů světa z Chile 1962. Střední obránce, který se štítil toho, aby fauloval. A pak Anton Ondruš, autorita s velkými rameny, odvážnými činy a správnými instinkty. Kapitán mistrů Evropy 1976 v Bělehradě.

Na ostatních jste mohli hledat chyby a mít výhrady.

I na Pavlu Nedvědovi, majiteli Zlatého míče 2003, který platil za příkladného bojovníka. Ale když se urazil, nechal se šestnáct měsíců přemlouvat, aby se do národního týmu vrátil. Také Ivan Hašek, kapitán v euforických časech revoluce, mohl dokázat víc. Občas byl příliš velký právník.

Ivo Viktor se držel spíš v brance, jeho slavný nástupce Petr Čech byl distingovaný, Jiří Němec divoký v reakcích, Miroslav Kadlec zase moc klidný. Tomáš Galásek a Vladimír Darida šli příkladem hlavně výkony, Tomáš Rosický často chyběl kvůli chatrnému zdraví, Tomáš Ujfaluši si pokazil pověst tím, že nic neplatil a ta částka nesouhlasí.

A pak se zjevil Tomáš Souček. Obyčejný chlap s neobyčejným příběhem.

Posmívali se mu za těžkopádný pohyb, vždyť ho kdysi nechtěli ani pro druhou ligu ve Frýdku-Místku. On se navzdory pochybnostem stal kapitánem Slavie, čtyřikrát Fotbalistou roku a jedním z nejdůležitějších hráčů West Hamu, který dovedl k prvenství v Konferenční lize.

V reprezentaci dostal pásku poprvé od Bořka Dočkala během covidového přáteláku proti Německu v listopadu 2020.

„Zpětně mám dojem, že Bořek přesně věděl, co dělá. Vypadalo to jako rituál: Jsi na řadě!“ popisuje Souček ve své knize, jak se to přihodilo.

Ano, taky měl jako kapitán mouchy, které mu lidé od první chvíle dávali sežrat. Syrový způsob hry, kostrbatá rozehrávka, nudný přednes. Ale rozhodně není divné, že mužstvu šéfoval 49krát!

Nejčastěji po Káďovi s Novákem.

Bylo to v pondělí naposledy?

Kvůli tomu, že chtěl celou kritizovanou reprezentaci schovat za svá záda?