Marie Rottrová: Když se mi písnička nelíbí na první poslech, už ji nechci

Marie Rottrová patří mezi nejvýraznější osobnosti české hudební scény. V rozhovoru vzpomíná na své začátky v Ostravě, na soulové období, spolupráce, které ji formovaly, i na lidi, kteří v jejím životě zanechali stopu. Otevřeně mluví o rodině, cestování, moderní hudbě i dnešních výzvách – a s noblesou sobě vlastní potvrzuje, že pravé hvězdy nestárnou.

Marie, vzpomněla byste si na svůj úplně první rozhovor?

Vůbec, to je tak dávno, že si určitě nevzpomenu. Akorát si pamatuju fotku, na které jsem měla dlouhé vlasy - to jsem ještě zpívala s kapelou Majestic v Ostravě. Byl to můj první rozhovor, myslím, že do nějakého ostravského deníku. Bylo to v roce 1967.

Jaký máte vztah k Ostravě?

Je to moje rodné město. Mám tam rodinu, samozřejmě tam jezdíváme a absolvujeme turné po hrobech muzikantů z mé kapely Flamingo. Naposledy jsem v Ostravě natáčela písničku Jirky Krhuta s jeho kapelou v tom velkém rozhlasovém studiu, kde jsem začínala a kde vznikly i všechny mé první písničky.

Samozřejmě, že je to pro mě nostalgie. Vracím se tam jako domů a uvědomila jsem si, že tam zůstala spousta věcí stejných – i když se zázemí hodně změnilo, studio je to pořád stejné a má pořád stejně dobrý zvuk.

Z Ostravy pochází celá řada vynikajících umělců. Myslíte si, že tento specifický region nabízel zajímavé a osobité inspirace?

Myslím si, že jsme byli ovlivněni polskou a slovenskou muzikou, protože v tom cípu je Ostrava sevřená slovenskými a polskými hranicemi. Hodně jsme za dob hluboké totality koukali na polskou televizi a čerpali z ní inspiraci.

Do Polska jsme jezdili i na turné s kapelou Flamingo a setkávali se s místními kapelami a zpěváky. Stoprocentně jsme byli ovlivněni Polskem a polskou kulturou, protože už tenkrát se tam hrály výborné věci a byli tam skvělí skladatelé, kteří moc nekopírovali.

Říkalo se vám Lady Soul - bylo to tím, že jste měla ráda černou muziku a přirozeně ji převzala do své tvorby?

Byli jsme parta muzikantů, poslouchali jsme v hlubokých dobách totality rádio Luxembourg a tam poprvé slyšeli černošskou hudbu - a zamilovali si ji. V kapele jsme měli saxofonistu, který uměl výborně anglicky, což v té době byla výjimka.

Se soulem jsem začala ve skupině Majestic. Byli jsme vyhlášení po celém regionu jako soulová kapela a hráli v kulturním domě v Porubě na takzvaných čajích. Každou neděli jsme měli připravené dvě nové písničky, takže repertoár byl obrovský - akorát jsme se museli naučit anglický text. Často jsme odposlouchávali své vzory, v mém případě Arethu Franklin.

Později se začaly dělat i české soulové věci. Můj tehdejší manžel Vlastík Kučaj psal nádherné písničky i aranžmá. Měli jsme dechy, takže jsme hráli černou muziku opravdu se vším všudy. A pak to se mnou přirozeně přešlo k Flamingu.

Díval jsem se na dobové fotky. Na tu dobu jste byli výborně, stylově a barevně oblečení, což například v České televizi neradi viděli.

V začátcích to zvláštní oblečení v televizi tolerovali, protože to nebyla žádná nahota ani nic uniformovaného. Šedesátá léta byla velmi uvolněná, podobně i začátek sedmdesátých let, a mohlo se toho hodně. S Petrem Němcem jsme třeba nosili kalhoty do zvonu nebo kožíšky na holém těle, takže jsme trochu provokovali, ale v mezích - nic nebylo vidět. To se tolerovalo.

Potom ale začaly problémy s vlasy, hlavně u kluků, kteří je museli mít krátké. Petr Spálený takhle jednou odjel z festivalu Děčínská kotva, protože si odmítl zkrátit vlasy a nesoutěžil. Petr Němec tam tenkrát přijel z vojny, takže byl ostříhaný, ale ostatní kluci tam s vlasy měli veliký problém.

Holky zase nějakou dobu řešily podprsenky - všechno muselo být „tak akorát“. Televize pak začala zvát kostýmní výtvarnice a kostymérky, aby nám navrhovaly šaty v té správné linii a aby byly podobné. Já jsem třeba z Ostravy jezdila do Prahy na Náměstí Míru na zkoušky šatů pro televizního Silvestra nebo velkou zábavnou akci. Všichni jsme byli vlastně oblečení podobně.

S repertoárem jste nikdy problém neměla?

S tím jsem problém neměla, protože dramaturgie televizních pořadů se spíš zaměřovala na texty - a já měla takové něžné písničky o lásce, nic kontroverzního jsem nezpívala. Jednou jsem ale natočila písničku, ke které napsala dvojsmyslný text Jiřina Fikejzová - a komise ji zakázala. Říkala jsem si: „Jiřině Fikejzové zakáže text ostravský dramaturg?“ Šla jsem tam a zeptala se, v čem je problém. Oni si ten text přečetli a nakonec uznali, že vlastně žádný problém není.

Pozornost nebyla zaměřena na hudbu a předělávky zahraničních skladeb tenkrát procházely spoustě zpěváků - Helena Vondráčková je zpívala, Jirka Korn, Karel Gott, všichni jsme zpívali covery. Můj přechod na českou písničku způsobil Jaroslav Wykrent, který mi v roce 1971 napsal písničku Lásko. Ještě ten rok se stala obrovským hitem a prestižní časopis Mladý svět jí dal cenu Bílá vrána za nejlepší píseň roku.

Jarda mě nadchnul a začal s námi jezdit na koncerty jako host - hrál na kytaru, zpíval svoje písničky a nabízel mi další. Kupodivu se skoro vždycky trefil - napsal nádherné písničky, které dodnes zpívám. Jsou to zlatá čísla mých koncertů - Skořápky ořechů, Řeka lásky, Večerem zhýčkaná. Občas říkal, že jsem mu víc písniček odmítla, než přijala. Je to možné, jsem docela náročná - když se mi písnička nelíbí na první poslech, už ji nechci.

Jak jste se seznámila s Pavlem Bobkem, se kterým jste nazpívala duet S tím bláznem si nic nezačínej?

Znali jsme se už nějakou dobu před touhle písničkou, protože jsem s Pavlem natočila ještě jednu - Znáš mě nejlíp -, ale byla na můj vkus strašně pomalá. Když jsme ji ale zazpívali, zjistila jsem, že je dobrá a že mi sedí. Když jsem se pak přestěhovala do Prahy a Pražské kulturní středisko mi nabídlo koncerty, postavili jsme kapelu a jezdili spolu.

A když jsem ho pozvala do Divadélka pod věží, Pavel zajásal a řekl, že má nádhernou písničku - duet S tím bláznem si nic nezačínej. Natočili jsme ji pro Divadélko pod věží. Divadélko pod věží byl ve své době jeden z nejsledovanějších pořadů Československé televize. Vymyslel ho Miloš Zapletal společně s ostravskou televizí, kde byli velmi vstřícní, takže se to rychle dohodlo a rozjelo - pro mě to byl přirozený krok dál.

Za dobu, co jste ten pořad dělala, odmítl vám někdy nějaký host?

Nikdy. Naopak jsem se setkala s pár lidmi, kteří mi vyčetli, že jsem je nepozvala. Ve výběru hostů jsem nechávala volnou ruku Miloši Zapletalovi. Občas jsem někoho navrhla, ale on to domlouval s televizí - a ta byla takový malý cenzor.

Nějakou dobu jste žila v Německu. Dokázala byste si představit, že byste tam žila natrvalo?

Vdávala jsem se v roce 1988, rok před sametovou revolucí. Pak se to velmi rychle změnilo a mohla jsem jezdit domů, ale do té doby jsem si vždy musela žádat o výjezdní doložku. Dovedla jsem si představit, že budu žít napůl v Německu a napůl v Česku, ale můj manžel byl emigrant, Čech, prodával hudební nástroje i v Československu. Měl tu spoustu zákazníků, přemístil obchod sem a rozhodl se žít tady - takže jsme se přestěhovali.

Vím, že máte ráda Itálii. Nelákalo by vás tam žít?

Italové jsou skvělí, miluji je, ale dovolená mi tam stačí. Jsem ráda doma, těším se domů a těch 14 dní je pro mě maximální hranice. Pak už se těším odkudkoliv - chci být doma, ve svém domě a na své zahradě.

Ráda cestujete - kde se vám za poslední dobu nejvíc líbilo?

Těch zážitků mám tolik, že ani nevím. Pro mě byla nejkrásnější dovolená na safari, kam jsme jeli s manželem, který po tom toužil od dětství. Já do Afriky moc nechtěla, mluvili jsme o tom několik let, než jsem řekla, že pojedu a udělám mu radost. A musím říct, že jsem udělala velkou radost i sobě. Keňa, Tanzanie, Zanzibar - ale hlavně Keňa a Tanzanie - byly něco překrásného a netušila jsem, jaké to bude. Bydleli jsme ve skvělých resortech, ale nebyla to levná dovolená. Jen jsem se trochu bála, když nás v noci budili hroši.

Pro chlapa je velmi těžké srovnat se s tím, když je jeho ženou velmi známá zpěvačka. Jak to zvládá váš manžel?

Nad tím jsem nepřemýšlela, protože pro mého manžela je to velmi lehké. On je můj dlouholetý fanoušek a myslím, že po mém boku se vůbec neztrácí. Naopak ho lidé poznávají a všechno funguje přirozeně. Manžel je velmi vstřícný k mým fanouškům. Když s námi občas jezdí na koncerty, dělá spojku mezi mnou a fanoušky v sále. Třeba v období chřipek, kdy se po koncertě nechci moc stýkat s diváky, jim přinese cédéčka nebo podepsanou fotku - je velmi vstřícný.

Jakou máte asociaci, když se řekne boomer?

Mně to dlouho nic neříkalo. Je to člověk o generaci nebo dvě mladší než já. Můj syn Vítek je také boomer.

Jak to máte s moderními technologiemi?

Pokud můžu a pokud potřebuju, tak se pídím. Je přirozené chtít vědět něco nového. Musím ale říct, že se někdy u počítače strašně vztekám a mám otrávený celý den kvůli něčemu, co se mi nedaří. Snažím se přijít věcem na kloub.

Oba vaši synové, Vítek i Martin, se věnují hudbě. Když vám něco pustí, není to na vás občas moc?

Na mě nic není moc. Slyšela jsem spoustu výborného rapu i současné taneční hudby a vidím, jak se hodně muzikantů a zpěváků vrací k soulu. Vítek stále vyhledává nové kapely a zpěváky, pouští mi je v autě a mě to nadchne. Sice to není super moderní, ale i mladí dělají krásné balady.

Nedávno, když jsem před koncertem v O2 areně měla tiskový den, přišli za mnou dva mladí lidé z Óčka a pustili mi pět našich mladých interpretů - rap, taneční hudbu. Byla jsem nadšená. Jedna zpěvačka zpívala tak dokonale, že jsem si myslela, že je to angličtina - a přitom to byla čeština.

Syn mého partnera studoval v Berlíně, hrál na bicí a měl kapelu, která byla moje srdcovka - škoda, že se rozpadla. Mám ráda nové věci, mladé lidi, zpěváky - ale musí to být dobré. Rozlišuji dobrou muziku, která mě vezme, od té, která mě nezajímá.

Hudbě se věnují i vaši vnuci.

Mají vystudovanou konzervatoř, hudbě se věnují aktivně, učí na kytaru a bicí. Jednou se hraním chtějí živit, ale všechno má svou cestu. Jeden ji má kratší, druhý delší, ale oba hudba velmi zajímá a věnují se jí.

Měla jste někdy tendence jim poradit?

Nikomu jsem neradila, ani svým synům, ani svým vnukům. Nechávám je, ať si svou cestu vyšlapou sami. O to víc si budou vážit toho, když sami dosáhnou mety, kterou chtějí. Nejsem člověk, který by radil. Spousta mladých lidí má pochybnosti, nevědí, co se sebou - ale mladí muzikanti mají většinou jasno. Chtějí co nejvíc hrát.

Váš syn Vítek dostal cenu Anděl za skladbu Nad stádem koní. Nechtěla jste po něm, aby něco podobného napsal i pro vás?

Vítek mi složil jednu country písničku, na kterou jsem napsala slova. Jmenuje se Pozemskej ráj. Původně jsem ji chtěla pojmenovat Nedělní ráno, ale zjistila jsem, že takovou písničku už má Pavel Bobek.

Jak těžké je dnes sehnat dobrého autora?

Kupodivu se velmi povedla písnička, kterou jsem natočila pro Českou televizi k minisérii Zrádci. Hudbu složil Petr Ostrouchov a ta písnička je úžasná. Jirka Krhut pro mě zase napsal písničku Ráda, která trochu připomíná tvorbu Jaroslava Wykrenta - trefil se, je krásná. A tu jsem natáčela právě v tom ostravském rozhlasovém studiu.

Jinak moc nových věcí netočím - mám v archivu nádherné písničky, které krom mých velkých fanoušků nikdy nikdo pořádně neslyšel a mohla bych je vydávat za nové nebo je znovu natočit.

Chtěla byste v rámci své kariéry ještě něco vyzkoušet? Třeba muzikál?

Všechny muzikály, které mi nabídli, jsem odmítla. Nikdy jsem nechtěla zpívat v muzikálech. Na koncertě zpívám svoje písničky, které chci zpívat, a měním si je, jak chci. Muzikálové zpívání mě nikdy nepřitahovalo.

Vaříte pořád ráda?

Ano, pořád. Vyplňuju tím volný čas. Baví mě to, ale už nevařím pro tolik lidí jako kdysi. Je to můj koníček, moje zábava, moje radost.

Kdy a kde je možné vás do konce roku vidět?

V následujících listopadových dnech mě čekají koncerty v Liberci, Pardubicích, Mariánských Lázních a Kroměříži. V prosinci pak vánoční koncerty ve Velkých Bílovicích, Plzni, Olomouci, Ostravě a Praze.

Jak Marie Rottrová vzpomíná na Zuzanu Navarovou? Uvažovala někdy o emigraci? Kterou zemi by ještě chtěla navštívit? A jakou kuchařskou show pravidelně sleduje? To všechno – a ještě mnohem víc – se dozvíte v novém vydání podcastu Boomer Talk.