Po dobrém, nebo je násilí nezbytné? Hrozba z USA štěpí spojence proti Madurovi

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jejich přezdívky znějí jako z komediálního filmu: dlouholetí přátelé Pitufo, Topocho, Ratón a Alegrín se v posledních dnech scházejí, aby živě debatovali o potenciální americké invazi do jejich rodné Venezuely.

Znají se od školních let, zažili prosperující, svobodnou zemi, jež se ale postupem času změnila v diktátorský režim ekonomické bídy a politických represálií. Jejich kariéry a nakonec i soukromé životy uvadly.

Všichni čtyři - dnes ve věku kolem 60 let - musí zastávat dvě, tři zaměstnání, aby se vůbec uživili. O důchodu si mohou nechat jen zdát. Za posledních 15 let, kdy se tato kdysi nejbohatší země regionu propadala mezi nejchudší, přišli kvůli hospodářské krizi o své úspory.

Dnes, obrazně řečeno, vyhlížejí Karibské moře, odkud může brzy přijít americký vojenský úder, jež by diktaturu socialistického vůdce Nicoláse Madura mohl ukončit.

Mezi přáteli ale panují rozdílné postoje v souvislosti s násilným svržením Madura Američany. Nejzarytějším stoupencem invaze je Topocho, Pitufo je vnitřně rozervaný, Ratón skeptický a Alegrín úder zcela odmítá.

„Už nám nic jiného nezbývá. Chcete snad v téhle diktatuře umřít? Vždyť Maduro se u moci bude držet už jen za pomoci zbraní. A my žádné nemáme,“ argumentuje Topocho jednoho večera, kdy se kamarádi sešli v Pitufově bytě na skleničku whiskey.

Alegrín vášnivě kroutí hlavou. „I kdyby se to gringům povedlo, co by následovalo poté? Myslíš, že by chavistas jen tak zmizeli?“ říká s odkazem na stoupence socialistického hnutí chavismo založené v roce 1999 dnes už zesnulým Hugem Chávezem.

Ratón přizvukuje. Obává se, že by údery mohly vážně narušit už tak křehkou ekonomiku země a uvrhnout řadu lidí do hladomoru. Stejně jako jeho přátelé přitom přežívá a kdyby občas nezískal určitý kšeft, živořil by.

V místnosti spolu přitom mluví někdejší elita - učitel, lékař, advokát a podnikatel, všichni čtyři už léta pracují jako šoféři, zemědělci, dělníci nebo hlídači administrativních budov.

„Ve Venezuele už prakticky neexistuje plat. Vláda dává finanční bonusy a potravinové příděly,“ říká mi učitel Pitufo.

On sám si nepřeje nic jiného než pád Madura, americký útok se mu ale protiví. „Může to tuhle zemi úplně rozbít,“ obává se s ohledem na části země, které jsou dnes pod kontrolou nejrůznějších kriminálních band, partyzánů a vysloužilých generálů a jejich samozvaných armád.

„Nemůžeme ani podceňovat radikální chavistas, kteří opravdu mohou zahájit partyzánskou válku a prohlašovat, že zemi osvobozují od imperialisty dosazených politiků,“ dodává.

Pitufo je přitom velmi kritický i k současné politické opozici. „Oni vždy každou historickou změnu jen nařídí, nic nebudují, nesnaží se stmelovat komunity kolem nějakého projektu. Chtějí buď všechno, nebo nic. A to rychle, bez práce,“ pokračuje.

Opozice je v myslích těchto stárnoucích mužů synonymem pro korupci, impotenci a šarlatánství. Padne například jméno bývalého prozatímního prezidenta země - opozičního vůdce Juana Guaidóa. Ten dnes žije v exilu v Miami, podle mužů „se svými miliony dolarů“.

„Jsou to jen propagandisté. Chápu, spousta kšeftů ve městě pere peníze z drogových obchodů, jiné jsou ale vedeny podnikateli, kterým se prostě daří,“ praví advokát Alegrín. I on občas nepohrdne „melouchem“. Přiváží či odváží lidi na a z letiště, nebo je vyváží na výlety do horského pohoří Ávila, jež Caracas obepíná.

Alegrín přezdívku získal pro svou šťastnou povahu, teď ale působí zahořkle. „Viděli jste cestou McDonald's? Je úplně narvaný lidma. Stejně jako obchoďáky. Opozice ale bude pořád tvrdit, jak tady všichni umírají a trpí.“

Faktem je, že ekonomika země, alespoň tedy v Caracasu, se na první pohled zlepšila. Podle ekonomů pomohla legalizace amerického dolaru (venezuelská diaspora čítající osm milionů členů domů posílá valuty), zrušení kontroly cen a uvolnění řady dovozových restrikcí. Ke všem těmto „reformám“ přistoupil Maduro už v roce 2019.

„Mluvíme tu pořád o duální ekonomice. Ti, kteří mají přístup k dolarům, si žijí poměrně v klidu. Ostatní v bolívarovské ekonomice ale stále velmi trpí,“ říká mi ekonom Roberto Casanova s narážkou na lokální měnu bolívar, jež ztratila za léta revoluce veškerou hodnotu.

Dodává, že v Caracasu stejně jako ve městech Maracay či Barquisimeto existují jakési „kapitalistické zóny“, kam jezdí své peníze utrácet vládní a armádní špičky. „Nemají, kde jinde si užívat. Ve světě jsou na ně vypsané sankce,“ vysvětluje.

Dovoz zboží a více peněz v peněženkách tak vytvořily novou klientelu. I proto jsou některé obchodní domy a restaurace plné lidí.

Lékař Ratón si v tuto chvíli vezme slovo a rozpráví o tom, že konzum lidem „zatemnil“ mozek. „Dáš jim trochu prostoru kupovat věci a oni zapomenou na nějakou občanskou zodpovědnost, natož rebelii vůči diktatuře. I to je Venezuela,“ zakončí svůj proslov.

Musí své kamarády teď už téměř překřikovat, i oni mají k tomuto „charakteristickému venezuelskému rysu“ co říci, navíc jim alkohol už stoupl do hlavy.

„Právě proto musí Američané přijít, protože sami Madura nikdy neodstraníme,“ vede si svou Topocho, přesvědčený o použití síly jako jediné a poslední šanci k poražení režimu.

„Porazí ale revoluci?“ namítne Pitufo, na jehož stranu se rázem přidá „pacifista“ Alegrín. „A musí za nás fakt uklízet Američané?“ doplní Pitufa.

Zdá se, že je to opravdu jen Topocho, který americkou invazi vehementně podporuje. Jeho přátelé se spíše kloní na opačnou stranu. Odpovídá to i průzkumu veřejného mínění, na kterém pracuje zdejší firma Datanálisis pod vedením sociologa Luise Vicenta Leóna.

Ten mi řekl, že podle předběžných dat „jasná většina“ invazi odmítá. „Nemá to ale co dělat s opozicí vůči Madurově režimu. Ta je stále, alespoň podle našich sondáží, extrémně vysoká,“ dodal Luis Vicente.

Čtveřice kamarádů se rozchází téměř s rozbřeskem nového dne. Na jednom se však přeci jenom shodnou - případný pád režimu Nicoláse Madura bouřlivě oslaví. Věří přitom, že v ulicích, kam podle nich vyjdou davy lidí.