Článek
/Od zvláštního zpravodaje ve Venezuele/
Podezření jsem vzbudil už na caracaském letišti Maiquetía. Imigrační úřednice zjistily, že jsem cizinec a přikázaly mi, abych si stoupl do sektoru „gringů“, jak v Latinské Americe říkají bělochům. Musel jsem odevzdat pas. V mé zóně nakonec skončilo dalších dvanáct cizinců.
Úřednice začaly s obligátním výslechem: důvod návštěvy, kdy odletím pryč, u koho budu bydlet. Nestačilo jim, že mě ubytuje můj dlouholetý kamarád, profesor z Centrální univerzity Venezuela (UCV). Čekal na mě před letištěm a musel přeposlat ofocenou kopii svého občanského průkazu, přesnou adresu a své osobní telefonní číslo.
Úřednice všechno zaznamenaly a zmizely. Téměř tři hodiny se nic nedělo. Dal jsem se do řeči s Jonem, třicátníkem, který se narodil v Německu, jeho matka i babička jsou ale z Venezuely a on je teď přijel navštívit. I jeho úřednice vyslýchaly a odebraly mu pas.
„Bude to dobré, jen nás chtějí vydusit, ukázat, že nad námi mají moc a třeba i vyprovokovat. Člověk musí zůstat klidný,“ radí.
Reportér ve Venezuele
Reportér Seznam Zpráv Eduard Freisler se vydal do Venezuely, která má kvůli drogovým kartelům v zemi spory s Amerikou. Nabízí tak unikátní vhled do nálad v zemi, kam se kvůli restrikcím ze strany režimu dostane jen málo zahraničních novinářů. Kromě Caracasu se vydal i do dalších oblastí, včetně regionu, kde své domy a bunkry mají lidé diktátora Nicoláse Madura.
Těžko se ale nezlobit. Když naše letadlo zaparkuje, pilot stroje všem na palubě oznámí, že si pasažéři budou moci odebrat svá zavazadla z pásu zhruba s hodinovým zpožděním. Každý kufr, každý batoh prý musí důkladně prohlédnout agenti.
„To určitě, jen nás okradou,“ čertí se muž za mnou. Z Kolumbie, odkud jsme přiletěli, ve svém zavazadle přivezl svým vnoučatům dárky a teď se bojí, že o ně přijde.
„S tím už v Madurově Venezuele musíš počítat. Vždycky tě trochu okradou,“ poukazuje Jon na prezidenta Nicoláse Madura, který zemi řídí od smrti Huga Cháveze v roce 2013.
Venezuela čeká na americký útok
Americký prezident Donald Trump nevylučuje přímý útok na venezuelské území, už přes dva měsíce přitom Spojené státy útočí na čluny v Karibském moři a východní části Tichého oceánu, které podle Washingtonu slouží k pašování drog. USA v oblasti výrazně posílily svou vojenskou přítomnost.
Členové americké administrativy se nevyjadřují jednoznačně o cílech případné operace proti Venezuele. Může jim jít pouze o rozbití drogových kartelů, ale nevylučují ani snahu o svržení režimu socialistického prezidenta Nicoláse Madura.
Režim Trumpovy výhrůžky využívá k mobilizaci svých příznivců, někteří pozorovatelé upozorňují, že americký útok by mohl část veřejnosti s vlažným vztahem k vládě naopak k Madurovi přimknout.
Úřednice se začnou objevovat s pasy v rukou, vyvolávají jména v „sektoru gringů“. Moje ani Jonovo jméno mezi prvními ani druhými není.
Nakonec v zóně zůstaneme jen on, já, jeden Kolumbijec a jedna dívka z Argentiny. „Asi protože máme u moci Mileie,“ utrousí s odkazem na pravicového prezidenta Javiera Mileie, jehož Maduro nenávidí.
Kdo má cizí akcent, toho nahlaste
Konečně padne moje jméno a já mohu pokročit k úředníkovi, který by mi měl dát vstupní razítko. Ptá se mě na ty samé otázky jako jeho kolegyně. Do Venezuely mě ale vpustí. Zamávám na Jona, který je stále v „zóně“. Později mi přes WhatsApp napíše, že ho tam imigrační úředníci drželi ještě o hodinu déle.
Přijíždím do země, která je možná na prahu vojenského konfliktu se Spojenými státy. Není se tedy asi co divit. Každopádně povýšenecký a agresivní přístup mě i tak překvapil. Ve Venezuele jsem mezi lety 2017 a 2020 žil a do země vstoupil nejméně desetkrát. Nikdy jsem se s takovou nenávistí ale nesetkal.
Venezuelští milicionáři během cvičení v době zvýšeného napětí se Spojenými státy.
Fakt, že nejsem vítán, potvrzuje i sdělení ministerstva vnitra, které obdržela většina obyvatel Venezuely. Resort v ní varuje před podezřelými lidmi, konkrétně před osobami, které nevypadají jako Venezuelané a mají cizí akcent. Mají dotyčného ihned nahlásit úřadům.
„To víš, každý gringo je teď v jejich očích členem CIA,“ řekne mi napůl žertem můj kamarád profesor. Madurův režim vězní desítky zahraničních občanů, včetně Čecha Jana Darmovzala, kvůli podezření z protistátních zločinů, které někteří z nich možná nespáchali.
„Všem jsi ale o mně v domě řekl, že?“ odpovím a myslím to vlastně úplně vážně.
Mávne rukou. Podle něj mě jeho sousedé přivítají s otevřenou náručí. Nejen to. Několik přátel profesora, které spolu později navštívíme, prosí o „důvěrné“ zprávy o invazi. Mají pocit, že jako gringo musím přece vědět něco víc.
„Nejsem gringo, jsem Čech a nevím o nic víc než vy. Můžu taky jen spekulovat,“ bráním se.
Jaká je situace ve Venezuele?
Nicolás Maduro se k moci dostal v roce 2013 po smrti Huga Cháveze. O rok později zvítězil v prezidentských volbách, které ale tamní opozice a část mezinárodního společenství nepovažují za demokratické.
Moc si udržel až do teď. Krize přišla v roce 2019, kdy se venezuelské opozice v čele s Juanem Guaidoem pokusila o převrat. Guaidoa jako prezidenta uznala řada světových lídrů, včetně Donalda Trumpa, který byl tehdy na začátku svého prvního mandátu.
Bez síly to nepůjde
V oblasti známé jako Galipán, jež se nachází v pohoří Ávila, které odděluje Caracas od města La Guaira u Karibského moře, po mně někteří chtějí vědět, jak jsme se komunistické diktatury zbavili v bývalém Československu.
„No, skrze sametovou revoluci, bez jediného výstřelu,“ odpovím.
„Hmm, Madura ale sesadit jinak než silou nemůžeš. Není to totiž žádný politik, ale zločinec, mafián, drogový překupník, krutovládce,“ chrlí na mě venezuelský zemědělec.
Tak jako mnozí na Američany „čeká“. S nadějí i neklidem. Tuší, že by potenciální raketový útok mohl skončit špatně a v zemi vyvolat divoký chaos či snad dokonce partyzánskou válku stoupenců revoluce.
„My už jsme ale opravdu zkusili všechno. On nás ale udusil,“ pronese ještě a jmenuje pouliční protesty, impeachment, prozatímní prezidentství šéfa opozice a nakonec volby, které Maduro pravděpodobně zfalšoval.
„Už nám můžete pomoci jen vy, gringové,“ dodá.
