„Trump zaútočí jen kvůli těm nezletilým holkám.“ Ze země, která čeká americký úder

/Od zvláštního zpravodaje ve Venezuele/

Profesor antropologie Carlos Molina se ze svého pozemku dívá na daleký obzor Karibského moře. Tam někde v dáli zahalené v oparu jsou americké letadlové lodě. Zaburácí snad brzy nad jeho hlavou stíhací letouny? Zavrčí drony?

Okolí teď každopádně tak jako vždy působí snově. Místní této oblasti známé jako Galipán říkají „plácek dvou vzduchů“. Mísí se zde totiž horský vzduch lesnatého pohoří Ávila vypínající se za zády profesora s tím mořským vanoucím od blankytných vod hluboko pod námi.

„Zřejmě se něco stane, Trump by sem neposlal takové vojsko a zase ho stáhnul. Teď si potřebuje zachovat tvář,“ míní profesor.

Je rozpolcen, režimu Nicoláse Madura by se po letech tvrdých životních podmínek a strachu před terorem tajných služeb a polo-vojenských jednotek konečně zbavil, americký úder ale podle něj představuje pro Venezuelu a její obyvatele obrovské riziko.

Tyto své pochybnosti odpoledne rozebere s celou řadou svých sousedů, které v okolí navštívíme.

Mnozí z nich jsou prostí zemědělci, jiní zde vlastní tzv. „posadas“ (motely) či restaurace. Ještě jedna skupina lidí se tu v posledních letech začala usazovat a radikálně přitom měnit ráz zdejší panenské krajiny, kde rostou avokáda, banány, manga, citrony, oregano, koriandr, kakao či káva. Dvěma slovy rajská zahrada.

Místní těmto „novým“ přistěhovalcům s odporem říkají „los enchufados“, tedy ti s konexemi na mocné ve vládě a v armádě.

Tito socialisty protežovaní Venezuelané si začali v okolí stavět obrovské vily, přičemž úplné paláce tu mají samotní členové Madurova kabinetu. Jedním z nich je třeba ministr informatiky Jorge Rodríguez, kterému členové venezuelské opozice říkají „Goebbels Madurova režimu“.

Hned naproti rozlehlého pozemku ministra má svůj skromný dům zemědělec Richard Peréz. Zve nás na pozdní kafe. O úderu Američanů přemýšlí už týdny a neskrývá opatrnou naději, že „gringos“ Madura a jeho režim svrhnou.

„Co když to ale bude jen symbolický útok ze vzduchu na nějaký ten vojenský objekt či letiště? Maduro se schová a pak vystoupí s tím, že porazil i vojenskou operaci Američanů,“ namítne Carlos Molina.

Richard pomalu přikývne, rysy jeho tváře viditelně zvadnou. „Tak to by Maduro zůstal nadosmrti,“ poznamená hořce.

Obává se taky, že by údery narušily zásobovací trasy, vyhodily elektrickou energii a způsobily tak všeobecný chaos. „Mohou nás (Američani) uvrhnout do hladu,“ poznamená tiše.

Další příval myšlenek mu ale dodá do hlasu obnovenou naději a do těla další energii. Podle něj venezuelská armáda není v žádném případě tak fanatická jako například členové palestinské teroristické organizace Hamás. Američané by tak mohli Madurův režim rychle a bezbolestně přemoci, přemítá zemědělec.

„První exploze a většina našich vojáků uteče, vzdá se, nebo přejde na stranu Američanů,“ spekuluje Richard, který má pro Madurův režim jen sprostá slova. O slabé motivaci některých armádních jednotek psala i agentura Reuters s odkazem na své zdroje z venezuelských vládních kruhů.

Podobně jako Richard o vládních socialistech mluví i majitel nedalekého motelu Jorge Verschuur. I on na Američany „čeká“.

„Myslím, že se něco stane už tento víkend, všechny signály tomu nasvědčují,“ pronese. Podívá se na své předloktí a se vzrušením v hlase dodá: „Podívejte, jak mi z toho naběhla husí kůže.“

Z jeho pozemku lze dohlédnout na protilehlý kopec, kde vláda začala stavět lanovku, aby, podle místních, těm s konexemi umožnila jednoduchý přístup do jejich vil a paláců. Kovové stožáry přitom k nelibosti Jorgeho protínají jeho pozemek. Nikdo se ho neptal, zdali by k takové stavbě dal souhlas, nebo co si o lanovce vůbec myslí. Vládní úředníci prý pouze přišli s tím, že se s touto stavbou musí smířit.

„Taková vizuální invaze. Kdysi jsem tady seděl na zápraží a rozjímal nad tou krásou kolem. A teď vidím tuhle ohyzdnou stavbu, kterou si tady u mě staví papaláši.“

Na nějakou finanční kompenzaci mohl rovnou zapomenout. Měl pouze a jen souhlasit. V opačném případě by jeho pozemek a motel o několika budovách režim vyvlastnil, jeho samotného zavřel, nebo ho nechal „zmizet“. Jorge samozřejmě kývl na „status quo“.

„Ale stejně je tu krásně, co?“ dodá. Výhledu se nemůže nabažit ani po třiceti letech, co tu působí.

Se stejným zalíbením se na blankytné Karibské moře a přilehlé stráně porostlé hustou džunglí dívá i majitel restaurace Rafael Perone. Na verandě své kanceláře si v nastávajícím soumraku dává rum. „Pokud (Američani) přijdou, přivítám je. Rum vyleju a otevřu tu nejstarší whiskey!“

Na druhé straně pohoří se rozkládá samotný Caracas. V jeho ulicích není vůbec znát, že by země a především potom hlavní město, kde se zdržují ti nejmocnější včetně Nicoláse Madura, měla snad brzy zažít americký vojenský útok.

Vizuální změnou jsou snad jen portréty a nové sochy José Gregoria Hernándeze, kterého Vatikán letos prohlásil za svatého.

Jeho podobizny doprovází slova: Venezuela se řídí mírem a vírou. Zmizela většina anti-amerických hesel. Snad jediným výbojnějším sloganem je obrovský billboard na jednom z vysokých panelových domů, který vidí všichni řidiči přijíždějící do Caracasu. Stojí na něm: „Furia Bolivariana“ (Bolívarská zuřivost).

Sousloví odkazuje na údajnou bojovnost chávistas, jak si říkají členové venezuelské socialistické revoluce, kterou v roce 1999 spustil dnes už zesnulý vůdce Hugo Chávez. Pojmenoval ji přitom po bojovníkovi za nezávislost Venezuely z područí koloniálního Španělska Simonu Bolívarovi.

Státní televize rovněž do éteru vysílá prohlášení o odolnosti, statečnosti a vysoké morálce obranných složek. Před kamerami defilují vojáci či milice a tvrdí, že jsou ochotni za revoluci klidně i padnout. Podle šéfa armády Vladimira Padrina Lópeze je takto „nastaven“ i venezuelský lid.

Lidé v ulicích Caracasu se ale zdají být v souvislosti s potenciálním americkým úderem lhostejní. Mají, ostatně už jako nejméně deset let od počátku zdejší ekonomické krize, práci s tím, aby toho dne sehnali jídlo, léky a palivo.

Do front se například každý den před benzínovými pumpami rutině staví řidiči automobilů, a to den, dva dopředu, aby si zajistili tu nejlepší výchozí pozici a dostalo se na ně. Vláda totiž každému Venezuelanovi garantuje 120 litrů benzínu měsíčně, pokud se tedy nevydá k čerpacím stanicím, kde se platí americkými dolary a kde žádné kolony aut nejsou.

Litr vládou dotovaného benzínu či nafty ale vychází na pouhý dolar (tedy 22 korun), a tak většina obyvatel metropole volí vládní pumpy, byť ztratí klidně i pár dnů jen proto, aby natankovala.

Carlos Molina volí jiný způsob. Jezdí na černý trh, k lidem, kteří se živí jako přepravci. Ti totiž mohou dostat 120 litrů klidně i denně. Většina z nich ale raději takový přísun benzínu a nafty rozprodává.

„Všechno je ve Venezuele levota a mafiánství,“ podotkne profesor Molina. Sám přizná, že vlastně takový systém podporuje, nechce ale ztrácet čas. Musí ještě někde pořídit galony s vodou, protože v jeho čtvrti dnes a zřejmě i zítra žádná téci nebude.

V pátek večer mě profesor nicméně ještě zaveze do čtvrtě 23. leden, která je jen kousek od sousedství Catia, kde se nachází mauzoleum s věčným plamenem. Zde jsou uloženy ostatky Huga Cháveze. Tyto dvě čtvrti jsou tak považovány za kolébku Chávezovy revoluce.

Jsou to také čtvrti, kde lidé v pátek a o víkendu tancují, popíjejí a na velkých televizních obrazovkách sledují baseball nebo fotbal. Catia a 23. leden mají pod kontrolou polo-vojenské jednotky známé jako colectivos, které rozdělují vládní dodávky jídla, pitné vody a finančních odměn. Berou si přitom za to často výpalné či část zboží a dotací.

Mám zde schůzku s jedním politickým vůdcem čtvrtě 23. leden, kterého zná Carlos Molina. On sám byl totiž stoupenec revoluce, mezi lety 2006 a 2007 dokonce působil jako náměstek ministra turistiky v kabinetu samotného Huga Cháveze. Kvůli bezuzdné korupci a rozkrádání ale z vlády odešel a stal se příznivcem opozice. S některými bývalými spolustraníky ale Molina dodnes udržuje kontakt tak jako s tímto starým revolucionářem ze čtvrti 23. leden.

„Trumpovi nejde o to, aby svrhl Madura, nebo zničil naši revoluci. Zaútočí protože potřebuje rozptýlit americké publikum od toho seznamu,“ říká revolucionář v narážce na tzv. Epsteinův seznam, kde si sexuální predátor Jeffrey Epstein měl vést záznamy o svých klientech. Na listě má figurovat i jméno Donalda Trumpa, prezident nicméně popírá, že by s Epsteinovými skandály měl něco společného.

„Zaútočí kvůli těm zneužívaným nezletilým holkám. V takovém světě dnes žijeme,“ dodá muž. Je nicméně přesvědčený, že revoluce tuto „krizi“ ustojí a bude ještě silnější.

Takového scénáře se evidentně obávají i přátelé profesora Moliny v Galipánu. Přesto by Američany většina z nich přivítala.

„Kdysi od La Guaria (přímořský federativní stát, kde je situováno mezinárodní letiště Maitequia, pozn. redakce) přišli Španělé a Galipán osídlili. Já jsem vzdálený potomek, jmenuji se totiž Guánchez, jedno z prvních příjmení,“ říká mi Juliette Guánchez, majitelka motelu, kolem nějž proudí dravé vody z pohoří Ávila.

Když poznamenám, že skrze La Guaira teď po 500 letech možná přijdou Američané, pouze utrousí: „Ámen“. Pak se usměje a dodá: „Ať se teď tady každý jmenuje třeba Smith, hlavně ať už tahle Madurova tyranie skončí.“