Recenze: Jak uspět na trhu práce? Vraždou, tvrdí korejská filmová fraška

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Man Su se má nádherně. Má luxusní dům, ženu, dvě děti a dva psy, kteří se jmenují skoro stejně jako synek s dcerkou. Vše pečlivě vyladěné – jako z designového setu na klíč. Jenže záhy protagonista přijde o pozici manažera v papírně, kde působil 25 let. „Není jiná možnost,“ říkají lakonicky noví američtí majitelé o nutnosti propouštět. To ještě Man Su netuší, že se věc bude týkat i jeho. Způsob, jak se s problémem vypořádá, bude dost radikální.

Oceňovaný jihokorejský režisér Chan-wook Park ve své novince nazvané Není jiná možnost, kterou od čtvrtka promítají česká kina, opět předvádí variaci na oblíbený jihokorejský motiv „satira na kapitalismus“. Tedy podžánr, kterým se tamní filmaři v různých podobách prosazovali na velkých mezinárodních festivalech. K širšímu publiku ho dovedl oscarový film Parazit a v masovou senzaci proměnil seriál Hra na oliheň od Netflixu.

Dvaašedesátiletý Park, který mezinárodně proslul snímkem Oldboy, se během uplynulých dvou dekád stal jedním z nejoceňovanějších jihokorejských tvůrců. Jeho filmy jsou vždy plné zvratů nejen v ději, ale také atmosféře. Tento mistr kontrolovaného chaosu umí diváky uhranout mimo jiné tím, jak do své tvorby vpašovává nesnadná etická dilemata.

Tentokrát však adaptoval západní látku, pozdní prózu amerického spisovatele Donalda E. Westlakea The Ax z roku 1997. Její zápletka je, jak už to u tohoto romanopisce bývá, prostá. Hrdina přijde na to, že jediným způsobem, jak opět zazářit na trhu práce a vydobýt si silnou pozici v papírenském byznysu, je zbavit se veškeré relevantní konkurence. Vytvoří proto fiktivní firmu na výrobu papíru, a jakmile se mu sejdou životopisy, ví, komu jít po krku. Doslova.

Chan-wook Park má za sebou zkušenosti s hollywoodskou produkcí, například jeho snímek Stoker s herečkami Miou Wasikowskou a Nicole Kidman uhrančivě zpracoval upírské mýty. Tentokrát však tvůrce pracuje s výchozí látkou velmi svérázně.

Westlakeovy prózy bývají minimalistické, na kost ohlodané thrillery, na nichž fascinuje, jak jsou podivuhodně amorální. Postavy – včetně nejznámějšího zloděje Parkera, jehož příběhy literát psal pod pseudonymem Richard Stark – jednají zcela účelně. Jakmile se před nimi objeví problém, hledí především, jak ho vyřešit, bez ohledu na to, zda jde o všední záležitost, či likvidaci několika protivníků.

Podobně jedná i hrdina snímku Není jiná možnost. Jen u toho působí jako naprostý budižkničemu. Každý jeho akt je opakem dobře promyšlené vraždy, naopak se mění v sérii komických, jurodivých eskapád – hned při té první se protagonista potýká se sérií směšných pádů, načež, aby toho nebylo málo, jej kousne had.

Ztřeštěností může snímek připomenout československé macourkovské komedie, jen jihokorejský hrdina nabývá mnohem obludnějších proporcí – právě proto, jak bezskrupulózně se chová, aby si udržel nikoli rodinu a šťastné vztahy, ale především svůj status quo.

Chan-wook Park stále prokazuje mimořádné režijní schopnosti: že je mistr střihu, že do scén umí vpadnout doslova „po hlavě“. Vyobrazené situace často začínají uprostřed, s kamerou v pohybu. Film se pohybuje mezi satirou, černou komedií, thrillerem a fraškou, tentokrát se ale nabízí otázka, nakolik je oscilování mezi žánry plodné. A nakolik opakování podobných situací působí už poněkud mechanicky.

Je jasné, že právě variování podobných neohrabaných pokusů o likvidaci soka bylo záměrem. Park podobně jako Westlake chce, abychom se při sledování těchto často mučivě protahovaných aktů cítili nepříjemně – nikoli proto, jak jsou některé činy násilné, byť krutostem se režisér rozhodně nevyhýbá. Spíše mu jde o to, jak neohrabaně a nešikovně u toho působí výsostný budižkničemu Han Su.

Westlakeova předloha bývá přirovnávána ke knihám jako Talentovaný pan Ripley. Jenže zatímco její protagonista zkoušel brutálními prostředky dosáhnout postavení, jež se mu nedostává, Westlakeův a Parkův hrdina touží pouze po zachování současného stavu. Mohl by svůj problém vyřešit jinak – prodat luxusní dům, dovolit manželce chodit do práce. Jenže v jeho očích „není jiná možnost“, než to vyřešit po svém a za každou cenu.

Parkův snímek je nakonec více než satirou zneklidňující fraškou a rozhodně nepatří k jeho vrcholným počinům. Stále je to skvělý režisér, který umí náhle skákat z nálady do nálady a jindy pečlivě protahovat muka postav i diváků s až pozoruhodným „sadismem“, v němž ovšem zůstává kus jisté poťouchlosti. Ale jako by se tentokrát až příliš bezpečně vydal do končin, kde se smějeme nefunkčnímu a bezohlednému systému či jedincům, kteří se mermomocí snaží udržet v soukolí.

Satir či jízlivých snímků o boháčích vzniká v poslední době mnoho. A ta Parkova stále patří k nadprůměru. Navzdory virtuózním režijním manévrům se však vkrádá podezření, nakolik je toto vyprávění repetitivní sondou do mysli hrdiny, jenž je otrokem svého postavení, a nakolik jde o lehce mechanické kopání do vděčného tématu. Tam, kde bývá Westlake nenápadně ironický a nemilosrdný, se Park rochní v bažině trapna a vtahuje do těch vazkých, ulepených míst s hrdinou i diváky. Jde mu to obdivuhodně. Ale stačí to?