Nikdo nemusí pracovat, všeho bude dostatek. AI bossové téhle pohádce věří

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byl to tak nepodstatný projekt, že o něm nevěděla ani většina zaměstnanců a nebyla o něm zpravena dozorčí rada. Když před třemi lety, v listopadu 2022, OpenAI uvedlo službu ChatGPT, jednalo se o prototyp. Náhled toho, co už umí velké jazykové modely. Dosud si s nimi hráli jen vývojáři a nadšenci.

Název nedával smysl skoro nikomu mimo komunitu vývojářů. Odkazoval totiž na zkratku GPT, generativní předtrénovaný transformer. Původní název byl ještě krkolomnější: Chat with GPT, tedy Popovídej si s GPT. „Jsme mnohem lepší ve výzkumu a vývoji než v pojmenovávání služeb,“ glosoval Sam Altman, tehdejší i současný šéf OpenAI. Napřed to moc nevadilo. Žádný projekt firmy OpenAI si do té doby nezískal masové publikum. Jejich generátor obrázků, který k tomu měl nakročeno, nebyl přístupný veřejnosti.

ChatGPT ale – navzdory názvu, který lidé dodnes různě komolí – ohromující rychlostí uchvátil uživatele po celém světě. Během dvou měsíců si získal přes sto milionů uživatelů a stal se nejrychleji rostoucí službou všech dob. Brzy začaly vycházet studie, které odhadovaly, že umělá inteligence může brzy razantně proměnit pracovní trh.

O tři roky později je jasné, že změna je pomalejší. Zejména proto, že nasazování AI zdaleka není jen otázkou technickou. Struktury ve firmách a korporacích jsou – naštěstí – přizpůsobené pro lidské pracovníky a mají velkou setrvačnost. Zaměstnanci ve většině firem s chatboty zatím experimentují spíše na vlastní triko (a často na vlastní riziko). Dopady umělé inteligence tak zatím pociťují hlavně externisté a živnostníci. Grafici, programátoři, překladatelé, copywriteři. To je ale jen začátek. Aspoň podle vizí těch, kteří AI vyvíjejí a prodávají.

Nemusíme jejich slibům věřit. Snad nikdo není v takovém střetu zájmů jako hrstka šéfů ze Silicon Valley. Na jedné straně musejí dbát na bezpečnost a vážit potenciální dopady technologií na svět. Na druhou stranu se neustále ohlížejí na konkurenci a závodí směrem k superinteligenci s vizí „vítěz bere vše“.

Měli bychom se proto k jejich slovům stavět obezřetně. Ale i z historických vyjádření – kdy ještě nemuseli zvažovat, jak jejich ideály ovlivní kvartální výsledky – bossů je celkem zjevné, že těmto vizím skutečně věří.

„Má ta vaše obecná umělá inteligence za úkol nahradit lidi?“ ptala se redaktorka napřímo. Jako vůbec první dostala Karen Hao možnost navštívit laboratoř OpenAI a udělat rozhovor s předními vývojáři. A byl to rozhovor, kvůli kterému se následně strhla roztržka mezi miliardářem Elonem Muskem a laboratoří, kterou pomáhal založit.

O firmě OpenAI vědělo do roku 2019 jen pár nadšenců z oboru. Byla to malá laboratoř v San Franciscu, kde několik desítek mladých a ambiciózních programátorů a vědců hledalo, jak se prosadit v oblasti výzkumu umělé inteligence. Už od samého počátku se od ostatních výzkumných týmů odlišovali jednou podstatnou věcí: zkratka AGI (obecná umělá inteligence) zde nebyla tabu. Byl to hlavní cíl, kterému OpenAI (v té době coby nezisková organizace) chtěla podřídit veškerou činnost.

„Ne. To je opravdu důležité!“ odpověděl novinářce Greg Brockman, spoluzakladatel a technický ředitel OpenAI. „Co je cílem technologií? Proč už po tisíce let stavíme techniku? Protože slouží lidem. A AGI nebude jiná. Rozhodně ne ta, kterou si představujeme. Pokud to dopadne tak, jak si myslíme, že by to mělo dopadnout.“ Uznal ale, že přestože náhrada lidí není cílem, v některých zaměstnáních dojde ke změnám. Věřil, že obecná umělá inteligence dá lidem „ekonomickou svobodu“ a umožní jim žít „smysluplné životy“.

Brockman také vytáhl kartu, která je v Sillicon Valley používaná tak často, že už je pořádně ošoupaná: „Když obecnou umělou inteligenci nevyvineme my, udělá to někdo jiný.“

„Naším hlavním cílem v OpenAI je zajistit, aby obecná umělá inteligence – až se stane realitou – sloužila celému lidstvu,“ zdůraznil.

Od roku 2019 si firma OpenAI prošla řadou změn. Získala finanční injekci od Microsoftu, která jí umožnila pustit se do trénování řádově větších a chytřejších modelů. Odstartovala chatbotovou mánii a v oblasti generativní AI vyprovokovala k činnosti i dosud spící obry. Dozorčí rada OpenAI odvolala Sama Altmana z pozice šéfa, aby jej následně po nátlaku Microsoftu i zaměstnanců znovu dosadila. Ale nadšení až posedlost obecnou umělou inteligencí se nezmenšilo. Možná právě naopak. S každým dalším a chytřejším LLM (velkým jazykovým modelem) se debaty o tom, kdy už „to bude ono“, zintenzivňují.

Altman také zapracoval na schopnosti vyjednávat. Stále vystupuje neformálně a bezprostředně, za jeho odpověďmi je ale v posledních letech cítit větší rozvaha. Podobně, jako se jeho chatbot naučil napřed přemýšlet a pak psát odpověď, také Altman si zřejmě více uvědomuje, že on a další šéfové AI firem mají náhle v ruce víc než jen osud svých firem.

Jako malá laboratoř si OpenAI mohla kopírovat texty z internetu, trénovat na nich své modely a nikdo to moc neřešil. Jenže najednou se z experimentálních modelů staly globálně dostupné nástroje, které mění od základu celé obory lidské činnosti. OpenAI čelí několika žalobám za to, že jejich chatbot svými reakcemi podpořil mladé lidi v sebevraždě, u jiných vyvolal stavy podobné psychóze. Učitelé po celém světě hledají, jak zapojit chatbota do vzdělávání a nespadnout při tom do pasti líného kopírování textů sem a tam.

Altman si vážnost dopadů uvědomuje. Nebo si alespoň uvědomuje, že by měl vystupovat tak, jako že mu nejsou lhostejné. Stejně jako nevidíme do hlavy AI, nevíme přesně, jaké plány se honí hlavou člověku, který tuto lavinu odpálil. Ostatně lidé, kteří s Altmanem spolupracovali, si často stěžují, že je často selektivní v tom, co komu říká. Byl to prý i jeden z důvodů, proč jej představenstvo odvolalo: byl manipulativní a někdy vyloženě lhal.

Z toho, co Altman říká a píše, ale můžeme sestavit obrázek utopické vize, ke které dlouhodobě směřuje. Přezdívá jí „něžná singularita“ – v narážce na bod, ze kterého není návratu.

„ChatGPT je už nyní v jistém smyslu mocnější než jakýkoli člověk, který kdy žil,“ napsal Altman v létě 2025. „Stovky milionů lidí se na něj každý den spoléhají při stále důležitějších úkolech.“ Z toho vyplývá ohromná zodpovědnost: „Malá nová funkce může mít obrovský pozitivní dopad. A malé nesprávné vyladění znásobené stovkami milionů použití může mít obrovský negativní dopad.“

Rok 2025 byl nejen podle Altmana rokem agentů, což měly být samostatné systémy schopné jednat nikoli jen v reakci na dotazy uživatele, ale i na základě vlastního plánu a úsudku.

Reálná použitelnost agentů je v praxi zatím spíše experimentální a křehká. Čím delší úkol, tím větší šance, že agent někde špatně odbočí a výsledek bude nepoužitelný. Ale nezávislá měření dávají Altmanovi za pravdu v tom, že spolehlivost a výkonnost těchto systémů roste exponenciálně. Podle měření organizace METR se časový horizont úkolů (a tedy i složitost úkolů) zdvojnásobuje každých sedm měsíců. Zatímco GPT-3.5 dokázal spolehlivě zvládnout úkol, který člověku trvá 15 sekund až minutu, o pár měsíců později přišel GPT-4, který zvládl čtyřminutové úkoly. V roce 2025 už jsme se dostali na hodinové. A zatím se nezdá, že by se trend zastavoval.

Souvisí s tím i další problém, který možná Altman nevítá úplně s nadšením, protože se týká jeho možnosti vydělávat na AI: „Inteligence tak levná, že ani nebude mít cenu ji účtovat, je na dosah.“ Což může znít bláhově, ale pohled na graf cen mu dává za pravdu. Za 100 korun jste si v roce 2023 mohli koupit asi 200 stránek textu vygenerovaného na míru. V roce 2024 už byl model fungující na podobné úrovni přibližně 300krát levnější. Za sto korun byste vygenerovali skoro 60 tisíc normostran textu.

Na druhé straně spektra jsou pak nové pokročilé modely jako GPT-5.2, Claude Opus 3 a  Gemini 3 Pro. Na ty už se kladou úplně jiné nároky než na chatboty před třemi lety: „V roce 2026 se nejspíš dočkáme systémů, které přijdou s úplně novými postřehy a objevy,“ předpokládá Altman. Pro jeho vizi singularity je totiž nutné, aby se umělá inteligence začala intenzivně podílet na vědeckém zkoumání.

Na vědecký pokrok se ve své vizi soustředí i Dario Amodei, což je Altmanův bývalý kolega, který se v roce 2021 spolu se sestrou Danilou rozhodl z OpenAI odejít a založili konkurenční laboratoř Anthropic. Podařilo se jim přetáhnout část vývojářů svým ještě silnějším důrazem na bezpečnost. Také Amodei, vystudovaný biofyzik, se musel naučit vystupovat v médiích. Během čtyř let totiž Anthropic vyrostla v jednu z nejvýznamnějších AI firem světa, s investicemi od Amazonu i Googlu.

„Inteligence je sice opravdu mocná, ale není to magie,“ připomíná Amodei. Je proto skeptický vůči předpovědím, podle kterých by AI mohla urychlovat vědecké poznání exponenciálně stoupajícím tempem. V jednu chvíli narazí na fyzikální limity, ať už se týkají rychlosti sestavování hardwaru, nebo rychlosti biologických experimentů. Zároveň se ale domnívá, že je celá řada problémů, které by „inteligence-lepší-než-lidská“ mohla vyřešit relativně rychle (Amodei se obvykle vyhýbá pojmu superinteligence).

Doufá nicméně, že pokročilé systémy – které pro názornost popisuje jako „celou zemi geniálních vědců vměstnanou do datacentra“ – by naprosto zásadně posunuly vědecké poznání.

Vědci – tedy ti lidští – možná ani nebudou takovým pokrokem až tak překvapení. Neuronové sítě AlphaFold od Google DeepMind už ukázaly, že strojové učení může posunout lidské poznání nečekaně skokově. Ale zatímco AlphaFold „pouze“ analyzuje data a experimenty nebo návrhy léčiv nechává na vědeckých týmech, Amodei si představuje umělou inteligenci, která experimenty navrhne, provede, vyhodnotí a zasadí do kontextu: „Věřím, že rychlost zásadních objevů v biologii může vzrůst desetinásobně.“

Představit si to můžeme tak, že se podíváme na všechny pokroky, které medicína učinila za celé 20. století. Podle Amodei se podobně zásadního pokroku můžeme dočkat v následujících pěti až deseti letech. To by podle něj téměř jistě znamenalo vyléčení většiny infekčních chorob, eliminaci většiny typů rakoviny nebo účinnou léčbu genetických onemocnění, například pomocí nějakého nástupce genetických nůžek CRISPR.

Naopak něco, co v dohledné dekádě neočekává, je možnost nahrání lidské mysli do počítače: „Ne že by to bylo v principu nemožné, ale v praxi tomu brání příliš technických i společenských překážek, které ani s mocnou umělou inteligencí nedokážeme překonat.“

I bez tohoto zálohování ale Amodei doufá přibližně ve zdvojnásobení délky lidského života. „Ale to je něco, co zjistíme až zpětně,“ dodává.

Kolem budoucnosti práce se často technologické firmy dopouštějí různých rétorických tanečků. Nechtějí říci něco, co by působilo netaktně nebo nebezpečně. Na zmínky o práci jsme totiž my lidé citliví – je to nejen způsob, jak si vyděláváme na chleba. Pro mnohé je to i způsob, jak vnímají své místo ve světě: tohle umím, tím jsem užitečný, za to mi ostatní platí. A tak PR experti školí představitele firem, aby mluvili o „doplnění“ nebo „rozšíření“, místo aby na rovinu řekli: vyhodí vás z práce, protože AI udělá to, co teď děláte vy, jen rychleji a levněji.

Altman nechodí kolem horké kaše a uznává, že „celé kategorie zaměstnání nejspíše zmizí“. Tvrdí ale, že je optimistický ohledně lidské schopnosti přizpůsobit se prakticky čemukoli. „Svět se navíc stane bohatším, a tak si budeme moci dovolit uvažovat o systémech, které dříve nepřicházely v úvahu.“

Naráží pravděpodobně na univerzální základní příjem (UBI), což je myšlenka, kterou Altman dlouhodobě podporuje. Financoval také její zatím největší test: tři roky posílali výzkumníci tisíc dolarů měsíčně dobrovolníkům z Texasu. Altman se domnívá, že nepodmíněný příjem by mohl být jedním z řešení nové situace, kdy lidská práce bude stále méně nutná a ekonomicky relevantní. Altman doufá, že by to mohlo znamenat, že se lidé budou věnovat věcem, které je baví. Bez ohledu na to, jestli bychom to dnes nazvali prací. Stejně jako by asi farmář z roku 1000 to naše ťukání do počítače nenazýval prací.

Amodei se domnívá, že lidé budou mít zpočátku oproti umělé inteligenci výraznou výhodu. Pomocí AI lidé zvýší svou produktivitu. „Možná dokonce vyrovná některé rozdíly mezi jednotlivými pracovníky,“ naráží Amodei na to, že zpočátku to vypadalo, že chatboti pomůžou více těm, kteří v daném oboru začínají. „Navíc si myslím, že lidé ještě dlouho budou mít výhodu oproti AI ve fyzickém světě,“ uklidňuje šéf Anthropic lidi, kteří se živí vlastníma rukama: „Lidská práce bude mít smysl i ve světě, kde máme armádu geniálních vědců v datacentru.“

Nicméně tato výhoda nebude trvat věčně. S tím, jak se bude AI a robotika zlepšovat daleko za dnešní možnosti, bude čím dál více lidských činností možné vykonávat strojově. „První milion humanoidních robotů ještě budeme muset vyrobit ručně,“ spekuluje Altman. Ale o další výrobu – včetně těžby, dopravy a vývoje – už se postarají roboti. Pak se dostáváme do nové situace, ve které stávající poučky o nenahraditelnosti manuálních profesí přestávají platit.

„A pak bude načase si jako společnost vážně promluvit o tom, jak zorganizujeme naši ekonomiku,“ konstatuje Amodei. „Což může znít drsně, ale vzpomeňme si, že takovými změnami už civilizace prošla.“ Také on navrhuje univerzální základní příjem jako jednu z možností.

„Ale i v roce 2030 a dále zůstanou lidé lidmi,“ uklidňuje čtenáře Altman. „Budou milovat své rodiny, hrát si, kreativně se realizovat a plavat v jezeře.“ Jedno se ale podle něj určitě změní: „Moje dítě nikdy nebude chytřejší než umělá inteligence.“

Můžeme být rádi, že jsme zažili pocit být chytřejší než chatbot. A že jsme byli součástí tlupy nejchytřejších – i když ne nejohleduplnějších – bytostí na planetě. To je totiž zkušenost, kterou prý nastupující generace lidí již neokusí.