Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Mír musí být spravedlivý, aby zůstala zachována památka těch, kteří za Ukrajinu položili život. V rozhovoru pro Seznam Zprávy to říká Ukrajinka Aljona Kyriljuková, která slouží v ukrajinské armádě. Její manžel Denys zahynul 27. března 2023, když ruská protivzdušná obrana zasáhla jeho letoun Su-27.
V rozhovoru také říká, co jí pomáhá se vyrovnat se ztrátou manžela. „Když jsem se dozvěděla o nehodě, bylo to jako zlý sen. Doufala jsem, že se katapultoval. Volala jsem Denysovým kolegům, ale jejich slova nezněla moc optimisticky. Denysův velitel jel na místo dopadu se záchranným týmem a odtamtud mi zatelefonoval, že zemřel,“ vypráví žena.
Váš manžel patří mezi ukrajinské piloty, kteří zahynuli v boji. Jak přesně se to stalo?
27. března 2023 byl ve službě v letounu Su-27 v době ruského raketového a dronového útoku. Jeho stroj zasáhla ruská protivzdušná obrana, když už se vracel ze své mise na základnu. Začal ztrácet výšku a hrozilo, že se zřítí do obydlené oblasti. Dokázal se dostat nad pole, ale nestihl se katapultovat. Zřítil se kousek za vesnici Tokačivka v Černihivské oblasti (severně od Kyjeva, pozn. red.).
Údajně v tom místě, kam dopadl a kde zahynul, vznikl rybník…
Museli letoun dostat z velké hloubky a za pomoci těžké techniky, protože letoun se zaryl dvacet metrů do země. Narazili na spodní vody, a tak vznikl tento rybník. Později do něj nasadili i ryby a kachny. Asi je to nějaké řízení osudu, protože Denys byl vášnivý rybář a vždy snil o tom, že bude mít svůj rybník. Je tam hezky, občas tam jezdíme.
Svatba Aljony a Denyse Kyriljukových.
Kolik měl Váš muž celkem bojových vzletů?
Od začátku velké války v únoru 2022 do své smrti o rok později zhruba sedmdesát. Dalších deset měl už dříve, protože sloužil na východě Ukrajiny od roku 2016. Na základně v Soledaru, blízko Bachmutu.
Denys se také se svým letounem podílel na osvobození Hadího ostrova v Černém moři v létě roku 2022. Ukrajinskou vlajku na ostrově vztyčil Denysův spolubojovník, se kterým se dobře znali.
Co Vám pomáhalo a pomáhá ztrátu manžela překonat, vyrovnat se s ní?
Musela jsem se s tím vyrovnat a žít dál. Dceři Anastasji je dnes dvanáct, synovi Timurovi budou tři. Když Denys zahynul, bylo mu devatenáct dní. Dcera tehdy byla v zahraničí v Německu s dědou a babičkou.
No a pomáhá, když má člověk práci a musí plnit svoje povinnosti. Také se snažím, aby lidé věděli o Denysovi, aby znali jeho příběh. Pomáhá mi nadace Děti hrdinů, která podporuje rodiny zahynuvších vojáků. Zkontaktovala mě s nimi jedna kamarádka, poskytli mně i mojí dceři také profesionální psychologickou pomoc. Důležité je, že máte komu zavolat nebo na koho se obrátit, když si potřebujete promluvit.
Žijete teď v Kyjevě?
Ne, v Myrhorodě i s oběma dětmi. Jsem také vojačka, sloužím u 831. brigády taktického letectva Ukrajinských ozbrojených sil. Moje místo a moje práce jsou teď tady. (Myrhorod je město zhruba na půl cesty mezi Kyjevem a Charkovem, pozn. red.)
Zůstáváte v kontaktu se spolubojovníky Vašeho manžela?
Ano, zůstávám. Na jednu stranu to pomáhá, na druhou ale bolí. Jsou to vzpomínky na náš dřívější šťastný život, kdy jsme měli plány. Věděli jsme, co přijde další den. A je těžké vidět další naše mladé muže, jak odcházejí do války, jak válka změnila jejich životy.
Věříte, že se blíží nějaká mírová dohoda?
Samozřejmě chci věřit, ale nemám tušení, jak a kdy to skončí. Ale chci, aby to byla spravedlivá mírová dohoda pro nás. Aby Ukrajina zůstala svobodnou, nezávislou zemí. Aby nikdy nebyla zapomenutá památka těch, kteří za ni položili život.
Další generace Ukrajinců to bude mít těžké, bude muset zemi obnovit. Takže doufám v konec války, ale musí to být pro nás spravedlivý konec.
