Článek
Každým dnem očekávají Venezuelané americký vojenský úder. Už od začátku září. S příchodem Vánoc se ale stále více zdá, že se americký prezident Donald Trump, alespoň prozatím, i přes své pokračující rétorické hrozby, uchýlil k jiné formě agrese - k útoku na venezuelskou ropu.
Ta je pro Venezuelu bez přehánění záchranným lanem. Drtivou většinu potravin, léků a zboží základní potřeby totiž režim nakupuje z ropných výnosů. Přiškrcením tohoto obchodu by tak Trump mohl zemi tvrdě uškodit. Do jeho rukou už padly nejméně dva tankery s venezuelskou ropou, třetí měli mít „mariňáci“ na mušce.
Ostatní ropné tankery směřující do Venezuely se v polovině cesty otočily, jiné raději neopustily svůj domovský přístav, informovaly společnosti zabývající se sledováním lodí.
Nejde jen o tankery, které v podpalubí vezou „vyčištěnou ropu“ - venezuelská ropa je příliš hustá a musí se tak doslova ředit komponenty z Íránu či Ruska - ale právě i s jídlem, léky a dalším zbožím.
Je logické, že kapitáni těchto lodí svou cestu přehodnotili, protože USA dnes mají poblíž venezuelských břehů největší armádu od takzvané karibské raketové krize z roku 1962. Podle britského listu The Financial Times (FT) se tu seskupilo na 11 procent z celkové americké vojenské techniky.
Američtí vojáci obsadili tanker Bella 1, který měl údajně plout do Venezuely, aby tu načerpal ropu. Video: AP
Americká síla je tam zatím kvůli zastrašení a zajištění námořní blokády. FT mají nicméně zato, že Washington bude pravděpodobně potřebovat vojenskou akci, aby vůdce venezuelského socialistického režimu Nicoláse Madura nakonec opravdu svrhl.
Kromě ropy má totiž Maduro stále další zdroje tvrdé měny. Peníze získává z nelegální těžby zlata, pašování drog a dalšího kontrabandu, to vše generuje další dolary. Vedle udržování chodu ekonomiky mu tyto příjmy umožňují nadále podplácet vlivné politiky a armádní velitele.
A nakonec USA neblokují všechny ropné tankery exportující venezuelskou ropu, připomínají FT.
„Několik tankerů se otočilo v Indickém a Atlantském oceánu, ale mnoho dalších je stále na cestě, zdá se nepravděpodobné, že by Spojené státy pronásledovaly plavidla, která nejsou na sankčním seznamu,“ řekl listu Samir Madani, výkonný ředitel webové stránky TankerTrackers.com, která se zabývá sledováním tankerů.
Požehnání i prokletí
Z Venezuely má vyjíždět s nákladem ropy nejméně 400 tankerů, na americkém sankčním seznamu má být zhruba 180 plavidel.
Venezuela podle deníku The Guardian v současnosti denně vyváží přibližně 900 000 barelů ropy, a to převážně do Číny. Financuje tak více než polovinu státního rozpočtu země.
V moderní historii Venezuely běžná věc. Ostatně, ropa je pro tuto zemi požehnáním i prokletím.
Pokud jsou totiž tržby vysoké, ekonomika kvete, podporuje ji koupěschopnost obyvatel, levné služby a nadbytek dovezených výrobků. V opačném případě dojde na zdražování, nedostatek produktů a nakonec třeba i hlad, pokud do přístavů v Caracasu či Maracaibu nedorazí nákladní lodě s potravinami.
Reportáž z Venezuely:
„Jsou to ďáblovy výkaly, topíme se v ďáblových exkrementech,“ řekl už na přelomu 50. a 60. let tehdejší ropný ministr Juan Pablo Pérez Alfonso v narážce na závislost Venezuely na ropě, která mohla v mžiku přinést blahobyt nebo strádání.
Alfonso, který je považován za zakladatele organizace OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu), byl členem kabinetu prezident Rómula Betancourta. Ten je považován za otce venezuelské demokracie. I on přitom spoléhal na ropné výnosy.
Dobový článek časopisu Time přitom popisuje, jak Betancourt už tehdy za peníze z ropy kupoval pro Venezuelany potraviny.
V roce 1959 Betancourt pořídil pšenici, maso, kukuřici a rýži v hodnotě 152 milionů dolarů. „Jen za vejce (Betancourt) denně platí 30 tisíc dolarů,“ napsal tehdy Time v profilu o prvním moderním demokratovi v čele země.
Venezuelská ropa
Venezuela má společně se Saúdskou Arábií největší naleziště ropy na světě. Jihoamerická země má mít k dispozici 1,3 miliardy barelů. Takové zásoby by podle ropného experta Francisca Monaldiho Venezuele při těžbě kolem 700 tisíc barelů za den vystačily na „stovky let“.
Specifikem venezuelské ropy je nicméně její hustota a špinavost. Na povrch se často dostává ve formě asfaltu. Je ji proto nutné takzvaně ředit speciálními komponenty íránské či ruské výroby.
Celá řada plavidel s venezuelskou ropou je dnes na americkém sankčním seznamu. Venezuela tak k vývozu a nezbytnému prodeji této komodity využívá takzvakou „stínovou flotilu“ starých tankerů.
Ropnou bonanzu přitom země zažila především v 70. letech minulého století, kdy se Venezuele pro tehdejší časy hojnosti a opulentnosti přezdívalo „Velká Venezuela“.
„Lidé chodili na večeře, do kina, na tancovačky, whiskey tekla proudem. Prosperita nás opila,“ řekla mi před časem venezuelská novinářka a spisovatelka Gloria Bastidas. Dodává ale, že vláda rovněž z „petrodolarů“ postavila stovky kilometrů dálnic a silnic, mosty, mrakodrapy, školy a nemocnice.
Černý pátek
Každopádně pozdější prezident Luis Herrera Campín Venezuelu popsal jako „stát na hypotéku“ v narážce na kolektivní utrácení, plýtvání a celkovou lehkovážnost. „Faktem je, že nikdo nespořil, málokdo investoval. Lidé si prostě užívali,“ doplňuje novinářka Bastidas.
V roce 1983 tak došlo na tzv. Černý pátek, kdy se země ekonomicky otřásla, národní měna tehdy ztratila během jednoho dne na 70 procent ze své hodnoty. Přispěl k tomu propad prodeje ropy.
Podobné zvraty Venezuela zažívá pravidelně. Zřejmě nejhorší situace nastala v roce 2020, kdy Nicolás Maduro nedokázal otevřít ani jeden jediný vrt. Před časem se ale dostal na výše uvedených 900 tisíc barelů. Trumpova blokáda toto číslo zřejmě opět srazí dolů. Ustojí tento tlak i sám Nicolás Maduro?
