Článek
Před osmi lety jsem s kolegy absolvoval velké kolo rozhovorů s bruselskými diplomaty. Při hodnocení Visegrádské čtyřky v lepším případě vyhýbavě pozvedali obočí, v horším rovnou používali výraz „jedovaté zboží“.
Ne proto, jak říkají někteří čeští euroskeptici, že v Bruselu musí každý držet krok, jinak má problém. Důvod byl prozaičtější – V4 byla vysmívána pro svoji pubertální prvoplánovost ve svém odporu vůči evropské integraci, v neschopnosti konstruktivně tvořit, ne jenom bořit.
Uplynulo pár let a jsme ve stejné situaci. Skoro je zbytečné psát nové komentáře, stačilo by recyklovat ty staré. Na podstatě české evropské politiky se nic nezměnilo. Máme skvělé úmysly, pak se nám něco stane a dopadne to jako vždycky. Zjevně máme pocit, že pravda je na naší straně a my to umíme lépe. Ostatní státy v EU ten pocit nemají.
Aby bylo jasné, i ti největší eurofederalisté nepopírají právo na odpor vůči nesmyslným či rovnou škodlivým věcem, které EU nebo její klíčové státy tu a tam navrhují. Bouchat do stolu se občas nejen má, ale dokonce musí. A že důvody nescházejí.
Chce český premiér silnou středoevropskou spolupráci a potřebuje pro ni náplň? Nabízí se ambice rozporovat německý plán dotovat silovou elektřinu tak masivně, že její cena pro německé průmyslové podniky klesne na pět centů za kilowatthodinu. To se má stát už od ledna 2026 a odborníky je to prezentováno jako poprava pro průmyslovou výrobu ostatních zemí, které si tento luxus nemohou dovolit.
Šlo by to i jinak
Je to potenciální jaderná bomba v základech evropského společného trhu. Nabízelo by se proto investování do koalice odporu, který by mimochodem dával smysl. Byl by to konstruktivní odpor vůči německému obcházení pravidel a laxnímu postoji Evropské komise, která, zdá se, zatím německé rozhodnutí toleruje.
Namísto toho si Češi připravili ten nejhorší možný terén pro jakékoliv vyjednávání do budoucna. Střelili se do vlastní nohy, udělali nevynucenou chybu, zahodili roky tvrdě budovaného a postupně zlepšujícího se renomé.
Vyšli jsme z toho nepoměrně hůř než Slováci nebo Maďaři, protože od nich nikdo nic nečekal. Postoj chytré horákyně, která Ukrajinu podpořila a nepodpořila zároveň, není chytrý ani směšný, nýbrž tragický. Na české švejkování není nikdo zvědavý.
Lze domyslet dlouhodobé následky. Jsme-li možná v poslední fázi války, jsme tím zároveň ve fázi před počátkem obnovy Ukrajiny, na kterou se Česko politicky a hlavně ekonomicky bezesporu připravovalo. Jde o příležitost být vnímán jako VIP partner, který po celou dobu války stál blízko Ukrajině. Tedy příležitost nejen pro českou politiku, ale i pro české firmy.
Teď je výsledkem ne úpadek, ale rovnou hluboký propad reputace Česka v evropské aréně. Moc na tom nemění tvrzení vládních představitelů, že muniční iniciativa (možná) pokračuje. To je jen slabá náplast na znovu se otvírající bércový vřed české evropské politiky, který se - jak už to tak bývá - jen zdánlivě tvářil jako zhojený. Česká neschopnost bouchat do stolu pouze tam, kde je to strategické a následně odměněné ziskem, je příslovečná.
Babiš se vzepřel, nic nezískal a dost možná hodně ztratil. Potřeboval, mimochodem už po volbách, zaujmout své voliče? Ať už jeho motivace byly jakékoli, ukazuje se, že nebezpečně ztrácí svou flexibilitu a pragmatický přístup, kterým byl známý v době své první vlády. To se stalo i slovenskému premiéru Robertu Ficovi a před mnoha lety také Viktoru Orbánovi.
Nezbývá než doufat, že se jedná o výjimku a že se Česko z reakcí ostatních zemí rychle poučí. V opačném případě nás čekají opět čtyři roky pozvednutých obočí, rozpačité otázky ze strany evropských partnerů a jednoznačně periferní pozice v rámci Evropy. V konečném důsledku pak situace politicky, ekonomicky a bezpečnostně nevýhodná pro naši zemi.
