Recenze: Nový film s Hofmannem se povedl. I když v jádru je pochybný podvod

Marek je basketbalový trenér, stejně jako několik jeho předků. Když se mu zhroutí sen o postupu týmu do vyšší ligy, naruší to i rodinné vztahy. Starší syn se zachová čestně, přizná, že se od něj odrazil míč do outu, vítězství v důležitém zápase tak uniklo o jediný koš.

Jenže otec tuto morálně správnou volbu neoceňuje, ba naopak. Vyhrávat se musí za každou cenu. Protagonista nové české komedie Dream Team, kterou od čtvrtka promítají kina, v tu chvíli ještě netuší, jak moc bude tato maxima definovat jeho příští počínání.

Zlomený trenér hraný Martinem Hofmannem se upne na mladšího syna Šimona, který navzdory mentálnímu hendikepu též žije basketbalem, nevynechá příležitost zadriblovat si na dvorku a sní o tom, že jednou bude hrát za národní tým a vydá se s ním na paralympiádu. Jenže v Česku není dostatek hráčů. To zaslechne soused Dan, vyhořelý divadelní režisér, který byl právě „odejit“ a prochází si hlubokou životní krizí, což se projevuje extrémním bolestínstvím a potřebou konzumovat kvanta alkoholu či prášků. Jakub Prachař tu dostává další z příležitostí zahrát si lítostivého muže zcela na dně.

Dan ucítí příležitost zrežírovat své poslední velké představení, než umře na některou z mnoha svých domnělých chorob. Přesvědčí Marka, že není nutné sehnat opravdové postižené, stačí najít hráče, co to pod Danovou taktovkou dovedou předstírat. Marek se zprvu brání, záhy ale zjišťuje, že se ocitl v rozjetém vlaku, který už nejde tak lehce zastavit.

Petr Kolečko vymyslel další scénář ze sportovního prostředí a také další příběh o morálně pochybném jedinci, který přes všechny své povahové neduhy nakonec působí jako sympaťák. Přesto se scenáristovi seriálů Okresní přebor nebo Most! tentokrát podařilo víc než jen napsat pár úderných vtipů. Ve spolupráci se zručným režisérem Jonášem Karáskem vytvořili oddechovou sportovní komedii, která sází na sympatické postavy a týmového ducha, jakkoli se takové slovní spojení vzhledem k zápletce zdá nepravděpodobné.

Martin Hofmann hraje Marka jako výstavního burana ze staré školy, tedy muže s jasnými, jakkoli pravěkými názory a nulovou sebereflexí. Takže když třeba jeho starší syn přivede domů na večeři sympatickou rozhodčí, je to v Markových očích v podstatě zrada a svůj nesmiřitelný postoj k takovému paktování „s nepřítelem“ dává otevřeně najevo. Nadále se tak upíná především na to, aby splnil Šimonovi přání dostat se na paralympiádu. Byť i tady nejde jen o bezelstné otcovské pouto k synovi, spíše o vlastní nenaplněné trenérské ambice.

Do falešného týmu Marek získává bizarní sebranku hráčů – dva brněnské „trolly“, co na videu předstírali postižení, dva bývalé trestance, které kdysi trénoval ve speciálním projektu, či divadelního herce, schopného sice lépe předstírat hendikep než basketbalové dovednosti, zato obdařeného neuvěřitelnou klikou. A uprostřed všemu velí kapitán Šimon, jeden ze tří hráčů se skutečným postižením.

Martin Polišenský v roli Šimona je zkušený divadelní herec z brněnského inkluzivního divadla Aldente a právě on svým přesvědčivým, bezprostředním výkonem dává pochybnému podvodu v jádru filmu jistý kredit. Což je zároveň eticky nejproblematičtější stránka celého díla. Podfuk má být legitimizován tím, že udělá radost jedinému muži, který tu „hraje rovinu“. A zároveň jedinci, jemuž osud nerozdal ty nejlepší karty. Jenže to pochopitelně platí pro všechny členy ostatních týmů.

Nesnesitelné to není především proto, že tvůrci hrají celkem otevřeně. Celý tým tvoří skupinka outsiderů. Pro leckteré je Rio v první řadě nevěstinec kdesi na severu Čech, takže když se dozví, že vše vyšlo a opravdu poletí na paralympiádu do brazilské metropole, jde pro ně o první cestu za hranice.

I zdánlivě zcela odpudivý bojový pokřik celého týmu „Míče jak petardy, bojujem za retardy“ dostává pozitivní náboj, neboť si ho Šimon vzal za svůj. Po většinu snímku ovšem přetrvává otázka, nakolik je Šimon a jeho představitel ospravedlněním pro nekorektní vtípky a nakolik jen pojistkou, že lze s podobným humorem pracovat zdánlivě „beztrestně“.

Dream Team jinak představuje řemeslně zvládnutou, svižnou sportovní komedii plnou povedeně nasnímaných, napínavých scén ze hry. V mnoha ohledech tvoří pravý opak jiného Kolečkova nedávného příběhu ze sportovního prostředí Kouzlo derby, vymyšleného s ostravským režisérem Vladimírem Skorkou.

Tato skládanka osudů přinejmenším dvanácti protagonistů různým způsobem spojených s fotbalovou Spartou Praha se pokoušela o jakýsi kříženec Lásky nebeské s filmy Guye Ritchieho a dojela mimo jiné na to, že většina postav a vztahů mezi nimi vůbec nefungovala.

V Dream Teamu se Kolečko s režisérem Karáskem pokoušejí o konvenčnější, v jádru typicky hollywoodský tvar a přinejmenším řemeslně se jim to docela daří. Karásek není nástupcem Jana Prušinovského, který v projektech jako Okresní přebor dovedl Kolečkovy scénáře a postavy dotáhnout k uvěřitelnosti a dát hrubozrnnému fotbalovému humoru i jistý společenský přesah.

Přesto se v Dream Teamu podařilo vytvořit hrdiny, jimž lze upřímně fandit, byť nehrají fér. Jen je to stále takové „fandění po Česku“. Fandění vyčůranosti, ze které se stane ostuda mezinárodních rozměrů. A fandění trenérovi, co se nakonec polepší a je z něj docela fajn chlap. Nakolik se u podobného fandění máme cítit provinile, je otázka, na kterou si každý musí odpovědět sám. Ale vyhnout se jí nelze.