Zármutek je jako vrána. Nebo rána pěstí, ukazuje film s Cumberbatchem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do kin přišla Křídla smutku. Film, ve kterém se Benedict Cumberbatch náhle stane vdovcem a musí se postarat o dvě malé děti. Jeho zármutek se převtěluje do strašidelné, obří bytosti jménem Vrán. Osamělého muže, pojmenovaného prostě táta, pták občas přepadne uprostřed noci a uštědří mu pár ran pěstí, jindy se tváří jako nejoddanější přítel.

„Když tě poslechnu, odejdeš?“ ptá se vdovec. „Ne, dokud mě budeš potřebovat.“ chraptí černě okřídlená příšera. Za pár minut už na truchlícího otce zase chrlí nadávky. „Ubohá sračka! Jako podělanej Vettriano!“ ponižuje Vrán Cumberbatchův pokus se z neštěstí dostat pomocí malování.

Křídla smutku sice nikde neschytala tak přísná hodnocení, nedá se ovšem ani říct, že by snímek někdo nadšeně vychvaloval. Autor recenze pro New York Times píše, že „ani s hvězdou, jako je Benedict Cumberbatch, se film neuchytí“. O to větší potěšení by vám ale mohla přinést knižní předloha z roku 2015. Jmenuje se Žal je to s křídly, v českém překladu Jany Jašové vyšla o čtyři roky později. Je fragmentární, chaotická, s náhlými výrony násilí i černého humoru.

„Pak se jeho zobák s křupnutím zabořil do protivníkovy lebky, hned se zase zvedl a udeřil znovu, prorazil kost, mozek, morek, membránu, zaťal se do zmítající se míchy, obratel křupl, obratel praskl, obratel se ocitl v zobanu a byl rázem vyplivnut,“ popisuje kniha scénu, v níž Vrán rozcupuje démona, který se živí žalem. Když rozcupované kousky jeho těla smete do kanálu, děti v pyžamech, v knize pojmenovaní prostě jako kluci, jásají za oknem ložnice.

Z Vrána je terapeut, který se při sezeních s tátou rozmýšlí, zda použít psychoanalýzu podle Winnicotta, nebo Kleinové. Jindy, jako opeřená, krákavá chůva, s kluky pořádá znepokojivou soutěž o nejvěrnější model mámy. Vítěznou verzi nechá oživit. Bude to pastelkami naškrábaná verze na poslepovaných papírech, nebo ta ze stužek, hraček, příborů a knoflíků? A mimochodem, neumřel i táta?

„Pojďte se na něco mrknout, váš otec vypadá jako mrtvola!“ říká Vrán klukům. „Táta ležel s roztaženýma rukama a nohama jako polámaná hračka a jeho rty byly našedlé, povolené jako nepovedený vaječný svitek.“ Na otázku, jestli umřel, odpovídá táta dlouhým, hlasitým pšoukem a cuknutím nohy.

V útlé knize, kde text vyplňuje sotva polovinu stránky, je mlčení stejně důležité jako fantasmagorické výjevy z každodennosti naplněné zármutkem. Svět po náhlé smrti blízkého člověka působí jako nekonečná malátnost, ze které se člověk dostane jenom ránou pěstí, nebo naopak absolutní chaos, dovolující pouze telegrafické záznamy života. Aby ne, když má člověk najednou na starosti dvě děti.

Tento stav dobře zachycuje i aktuální film. Táta v něm sotva tuší, kde klukům najít oblečení na tělocvik, nebo jak připravit snídani, aby při ní nevyhořela kuchyň. Když zarmoucenou, bezprizorní rodinu na ulici zastaví žena s dítětem a vyjadřuje mu soustrast, táta nepřítomně poslouchá, aby se po chvíli svých chlapců zeptal: „Kdo že to byl?“ Některé věci se prostě s náhlou, brutální ztrátou manželky nemění.

Když dnes pětačtyřicetiletý Max Porter, vystudovaný historik umění, knihkupec a později knižní editor, před lety nabízel svůj debutový rukopis nakladatelstvím, musel čelit poznámkám, že je v podstatě neprodejný. Byl příliš chaotický, moc neobvyklý, nezařaditelný. Nakonec se ale text zalíbil lidem v prestižní značce Faber & Faber, dočkal se téměř 40 překladů a několika divadelních adaptací. V jedné z nich hrál tátu Cillian Murphy.

Svou motivaci při psaní Porter nedávno vysvětloval v literárním podcastu zpěvačky Dua Lipa zvaném Service 95. „Nechtěl jsem být neuctivý vůči lidem, kteří romány píší tradičně. Byl to spíš výkřik: Musím psát taky tak?“

Roztěkaně působícího autora s nespočtem talentů lákalo komponovat svou prózu tak, aby připomínala hudbu, čmáranice, koláže. Porter střídá hlasy svých hrdinů, zdánlivě nahodile v nich zaznamená extrémní kontrasty v náladě. Zatímco kluci skáčou po postelích, Vrán vysvětluje tátovi, že kdyby máma byla duch, rozhodně by neměla v plánu strašit mezi hrnky v kuchyni. Vrátila by se do vlastního dětství.

Poetický jazyk se přiznaně inspiruje v psaní básníka Teda Hughese, partnera Sylvie Plath. I on se po spisovatelčině sebevraždě musel starat o dvě děti. Do paralel mezi tátou a (poněkud problematickým) Hughesem ale není radno moc zabředávat, tady jde zejména o jazyk. Rytmus, který probublává v úryvcích Porterovy knihy, je slyšet hlavně v originální verzi prózy. Nijak zvlášť proto nevadí, že český překlad je momentálně rozebraný. Vránovy pasáže v angličtině chrastí jako pytel kostí (a občas se v něm odhalená žebra rozezní jako xylofon).

Formální přednosti Porterova románu by ale byly k ničemu, kdyby nesloužily něčemu hlubšímu. Hororová asonance Vránovy řeči, vulgarity, morbidní obrazy střídané návaly něhy, to všechno dává dohromady věrohodný záznam života potom, co se brutálně změní. Otevře se v něm rána, ale to neznamená, že z něj vykrvácí radost. I ta má v Žal je to s křídly zásadní místo. Nebude divné, když se u Porterovy knihy občas rozesmějete.

Aktuální film nedělá předloze ostudu. Problém je, že je moc normální. Na tak nekonvenční záležitosti, jako jsou život a smrt, prostě standardní formy nestačí.

V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.