Recenze: Švandovo divadlo má nový hit. Romeo a Julie staví na oslnivých hercích

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nadešel den svatby, je čas slavit. Sluha Petr v černém latexovém křiváku se chápe mikrofonu, do něhož v pokleslém stylu italského disca kvílí svatební píseň Svegliati, sposa, è già mattino, tedy Nevěsto, vstávej, už je ráno. Otec Kapulet v podání Tomáše Petříka vítězoslavně natřásá hruď, v leteckých zrcadlových brýlích vypadá sebevědomě jako nejeden současný politik. V opojném pocitu brzkého manželství se svíjí rozevlátý Paris hraný Janem Mansfeldem. Nadšení neskrývá ani jinak strohá a pevná matka Kapuletová, kterou ztvárnila Anežka Šťastná. Trpce groteskní výjev přetíná zpráva o Juliině náhlé smrti.

„Pro všechny časy byl, a nejen pro jednu dobu,“ napsal současník Williama Shakespeara, dramatik Ben Johnson, v komentáři k autorovým hrám. Platnost výroku dokazuje i četnost, s jakou se od Shakespearovy smrti jeho díla vrací na jeviště. Novou inscenaci jednoho z těch nejhranějších, tragédie Romeo a Julie z let 1595 až 1596, nově uvádí Švandovo divadlo v Praze.

Příběh milenců, kteří zemřou pro lásku, patří už přímo k mýtům západní civilizace a dočkal se mnoha převyprávění. Shakespearovi milenci jsou skoro ještě dětmi, přesto nebo možná právě proto se dokážou téměř z hodiny na hodinu ve jménu lásky rozhodnout dobrovolně odejít ze světa. Jejich zakázaný vztah vzplane na pozadí rozdělené společnosti, jejíž příčinou je blíže nedefinovaný spor mezi mocnými rodinami Kapuletů a Monteků.

Intimní příběh tak od začátku kontrastuje se zájmy většiny a ukazuje, jak obtížně si jednotlivci prosazují vlastní vůli. Často ji lze vydobýt pouze násilím nebo smrtí, jak je zřejmé z osudů Shakespearových postav. Pro ně je podstatné jisté lidské žhnutí. V zápalu, doslova až v horečném opojení jednají také Romeo a Julie, plni vášně i nenávisti jako správní horkokrevní Italové, kteří nejdou daleko pro dobře mířená slova ani kudlu.

Pro Shakespeara je hlavním hybatelem scénické akce slovo, monology jeho postav bývají plné metafor a imaginace. Slova se musí chopit zdatný herec, kterého na jevišti často podporuje pouze kolega v dialogu. Veřejná divadla, kde se Shakespearovy hry hrály v renesanční Anglii, nedisponovala moc velkými jevišti. Vešli se na ně herci a sotva pár kusů nábytku. S největší pravděpodobností scházel i pověstný balkon, z něhož se Julie ptá Romea, proč právě on je příslušníkem znepřáteleného rodu.

Důvod konfliktu mezi Kapulety a Monteky bývá často inscenačním klíčem, ať už jsou to sociální, národnostní či třeba rasové rozpory. Nová inscenace ve Švandově divadle si vystačí s univerzálním sporem, který mohl vzniknout z náhodného a možná banálního nedorozumění. Kapuleti a Montekové se od sebe moc neliší. V tom také tkví absurdita jejich sváru. Oba tábory prahnou po vítězství, jejich spor je pomyslným soubojem. A ve Švandově divadle se bojuje od samého začátku.

Příslušníci obou klanů se objevují v kombinézách určených pro sportovní šerm, mají na sobě helmy, takže nelze rozeznat, kdo je kdo. Za škrabošky se znovu skryjí na maškarním plese, kde se poprvé setkává Romeo s Julií.

Masky, které účastníci kruciální veselice použijí, jako by otevíraly další interpretace. Jeden přichází v plynové masce, další dva v maskách kostlivců. Ožívá tu středověký a raně novověký fenomén takzvaného tance smrti s latinským varováním memento mori, v překladu pamatuj na smrt, spolu se symbolem moderního válečnictví a opětovným motivem konce lidské existence. Víc ale tvůrci nedoříkají a okolnosti nechávají na představivosti diváků. I díky tomu příběh působí současně, uvěřitelně.

Romeo a Julie je hra napsaná z drtivé většiny nerýmovaným veršem zvaným blankvers. Právě lyričnost předlohy pojal režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák coby odrazový můstek. Ples či snad party rozjíždí Julie hraná Anetou Kalertovou rapovou vložkou v italštině. Ta zní také v ostatních písních, které pro inscenaci složil a otextoval Ivan Acher. Dokonale imitují tamní elektronickou taneční hudbu z 80. let, jaká donekonečna hrává třeba v českých pizzeriích.

Tklivé pasáže v melodickém jazyce doprovázené syntetizátory zní nejdřív kuriózně, ve druhé části večera však získávají jednoznačné opodstatnění, a dokonce násobí intenzitu závěrečného obrazu dvojnásobného skonu. Do italštiny během umírání přechází i představitel Merkucia Jan Grundman, který stejně jako zbytek Romeových „boys“ ve vysokých botách, černém nátělníku s křížkem kolem krku vypadá jako frajírek, člen gangu, nebo prostě jen kluk s přebytkem testosteronu.

Totéž platí o Tybaltovi v podání Jakuba Tvrdíka, který svoji divokou mužnost kryje padnoucí košilí. Souboj mezi Tybaltem a Merkuciem je inscenovaný jako pouliční bitka na nože, navíc v protisvětle a zpomaleném pohybu. Scéna, v níž vyniknou siluety obou fyzicky zdatných a herecky nesmírně přesných herců, patří k vizuálním vrcholům inscenace.

Té celkově prospívá, že režisér Františák má k emocionalitě a jevištní básnivosti blízko. Sám napsal několik her vyznačujících se výrazně poetickým jazykem, přestože jinak na sebe upozornil především inscenacemi klasických textů včetně českého vesnického realismu, jako byli Naši furianti v pražském Národním divadle nebo Její pastorkyňa v ostravském Národním divadle moravskoslezském.

Obraznost s sebou nese nejen Shakespearův imaginativní jazyk, kterého se herci chopili se samozřejmou civilní přesností, ale také výprava estéta českých jevišť Marka Cpina. Zadní bílá stěna připomíná někdejší portrétní galerii předků, nyní bez obrazů, zato s vysvícenými rámy. Narušují ji dva nesymetrické vchody. Postavy jimi skoro jako nějakými trhlinami v čase vycházejí a zase mizí za scénou, přičemž prostor vymezený stěnami se pomocí světelných „kouzel“ proměňuje v další dějiště.

Stěnu od forbíny oddělují dva vyvýšené stupně umožňující dynamické mizanscény, v nichž se každá figura vyskytuje v jiné výšce. Výborně to funguje při balkonové scéně, kdy si Romeo a Julie vyznávají lásku. Julie se netečně opírá o stěnu, přičemž Romeo leží na nejnižším bodě scény ztuhlý úžasem. Na schodech hrdinové nakonec také spočinou v mrtvolné znehybnění.

Oskar Hes a Aneta Kalertová vdechli ústředním milencům mnoho ze svých vrstevníků. Sedmadvacetiletá hvězda filmu Bratři a seriálu Král Šumavy Hes je jako Romeo nejdřív nestálý, oslněný jakoukoli přímočarou krásou. Po setkání s Julií se však odhodlává zapomenout na dřívější vzplanutí i spor mezi rodinami. Sám jako by byl zaskočen mírou citu a odhodláním k činu, který vede k tragickým následkům.

Dvacetiletá Kalertová, jež dosud ztvárnila především hlavní roli v inscenaci Valérie a týden divů na scéně Laterny magiky, vede Julii od dětské dychtivosti k sebevědomé, emancipované rozhodnosti. S tou se nebojí postavit otcově rozhodnutí o sňatku s Paridem, a nakonec i celému „živému“ světu.

Romeo a Julie ve Švandově divadle jsou dětmi dnešní doby. Nepotřebují k tomu však konkrétní rekvizity ani interpretační doslovnost. Stará látka ožívá díky imaginaci a oslnivým hereckým výkonům. Inscenaci čeká dlouhý život, jaký měl zdejší Hamlet s hercem Patrikem Děrgelem v režii Daniely Špinar.