Článek
„Máme dvě možnosti. Buď se sjednotíme a začneme sami rozhodovat o vlastním osudu. Nebo znovu přijde hegemon odjinud a vnutí nám řešení, která slouží výhradně jeho zájmům.“ Tato slova pronesl turecký ministr zahraničí Hakan Fidan po setkání se saúdskými a pákistánskými kolegy. Sotvakdo pochybuje o tom, že cizí mocí měl na mysli amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Chaotické kotrmelce současné americké administrativy neděsí jen Evropu, ale i Blízký východ. Řád se hroutí, teheránské rakety ohrožují regionální prosperitu, byznys ztrácí dech. Arabové nechtěli útok na Írán a není přehnané říci, že šejchové brzdili Američany patami ošoupanými až do krve. Přesto neuspěli. Jejich optikou tak v USA opět zvítězila izraelská lobby řízená premiérem Benjaminem Netanjahuem, který o možnosti pacifikovat Teherán sní jistě čtvrt století.
Zlým dnům však nemusí být konec. Pro bohaté země Zálivu by bylo tragické, kdyby Trump bombardování Íránu zastavil ještě předtím, než dramaticky sníží jeho schopnost terorizovat okolí. Šejchy právem děsí představa, že rozzuřený teokratický režim začne zbylými raketami vydírat jejich monarchie.
Požadavky, které Teherán při vyjednávání s Washingtonem údajně vznesl, šokují i otrlé diplomaty: kromě kompenzací za zdemolovaná kasárna od Američanů požaduje uzavření všech blízkovýchodních základen. A k tomu právo vybírat poplatek za plavbu Hormuzským průlivem. Prozápadní země Zálivu by tak podle íránských představ zůstaly bez americké ochrany. A výpalné za tankery by Teheránu v posledku zaplatili všichni pozemšťané. U benzínek.
V takové situaci se vznik silné aliance klíčových muslimských zemí jeví jako rozumné řešení. Nejde o slabé váhy a v plánu mají i koordinaci zbrojní výroby. Spojenecká dohoda Saúdů s Pákistánem už existuje a obsahuje článek, podle kterého je agrese proti jedné ze zemí považována za úder na státy oba. A spekuluje se o tom, že za stejných podmínek se přidá Turecko a možná i Egypt. Účastnické státy prý mají navíc v plánu koordinovat zbrojní výrobu, tedy postupně vytvářet cosi jako společné standardy - podobně jako NATO.
Dohodnout se hodlají těžké váhy muslimského světa. Saúdové požívají prestiže nejen jako správci nejposvátnějších míst islámu (Mekky a Medíny), ale dominují i celému Arabskému poloostrovu. Navíc jsou neřestně bohatí, což jim umožňuje vydávat enormní sumy na obranu (přes 7 % HDP). Pákistán má 170 atomových hlavic a rozevře nad Zálivem pomyslný jaderný deštník. K tomu disponuje asi 660 tisíci vojáky.
Třetím do party je Turecko, člen NATO, jehož personál je vycvičen podle (vysokých) aliančních standardů. Výjimečná je také jeho geopolitická poloha: kromě Černého moře kontroluje íránskou hranici, Sýrii a východní křídlo NATO.
Pokud se do muslimské aliance přidá nejlidnatější arabský stát, tedy armádou fakticky řízený Egypt, přibyde bezmála půl milionu odhodlaných mužů. Plus budoucí šance zaútočit na Izrael, se kterým má země společnou hranici.
Dá se namítnout, že islám - a víra obecně - nemá v regionu valný vliv na uzavíraná spojenectví. Budiž. Odolá ale turecký prezident Recep Tayyip Erdogan šanci postavit se do čela milionové armády a zavzpomínat tak na osmanské časy? A co saúdský korunní princ a faktický vládce svého království Muhammad bin Salmán (známý jako MBS), který býval ministrem obrany?
Někteří komentátoři odmítají zárodek nového paktu srovnávat s NATO i proto, že západní země jsou provázány rovněž ekonomicky, politicky, ba hodnotově. Bude tomu tak ale i v budoucnu? A co Saúdům, Pákistánu a Turecku brání deklarovat společný záměr zajistit bohulibý mír v blízkovýchodní oblasti? Výtka, že Ankara už v jedné alianci je, totiž té severoatlantické, rovněž neobstojí. Islámská dohoda by měla opravdu jen regionální dosah.
Není vyloučené, že islámské mocnosti popíchla k užšímu partnerství dvojí nečinnost Spojených států: když v roce 2019 íránské drony vyslané jemenskými povstalci zasáhly ropná pole saudské společnosti Aramco, americká reakce byla jen velmi vlažná. Podobně jako loni po izraelském náletu v Kataru, kde vojáci židovského státu bezostyšně likvidovali lídry palestinského hnutí Hamás. Saúdové a jejich sousedé logicky nabyli dojmu, že na USA se už spoléhat nemohou a ubránit se musejí sami.
Další hlasy tvrdí, že arabské země směřují k podpisu mírových dohod s Izraelem. Těžko odhadnout, kde se tento optimismus po válce v Gaze a Íránu stále bere. A i kdyby: nejde pouze o snahu získat technologické dovednosti, aby byl další arabský útok na židovský stát úspěšnější než ty předchozí? Nemylme se: většina blízkovýchodních lídrů dosud vnímá Izrael jako problém, nikoliv souseda.
Tři, snad čtyři silné muslimské státy s různými zájmy svedl dohromady strach ze všehoschopného Íránu a nevyzpytatelného Donalda Trumpa. Jejich nepřátelé jsou proto snadno identifikovatelní - kromě teokraticky zběsilého Teheránu ještě Izrael. Ten totiž podle všeobecného arabského mínění existuje jen díky podpoře Spojených států, za jejichž záda se schovává. Je možné, že plány na vznik islámského NATO usnou.
Samotný fakt, že o paktu se mluví, ale musí Izrael varovat. Pokud chce v kraji přežít, musí se sousedy vycházet bez bomb a výhružek. Už proto, že se možná právě teď muslimové rozhodli vzít svůj osud do vlastních rukou.
