Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V letošním roce proběhne plánovaná aktualizace klíčových klimatických politik EU, která nastaví pravidla pro období po roce 2030. Jejich podoba by měla odpovídat klimatickým závazkům, potvrzeným nedávno členskými státy i europarlamentem na původní úrovni, tedy snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 o 90 procent oproti výchozí úrovni roku 1990.
Klíčovou součástí této aktualizace budou i emisní povolenky první generace. Návrhů na jejich úpravy je ve veřejném prostoru plno, ale jaké změny lze skutečně očekávat?
Revize směrnice o emisních povolenkách je dopředu plánovaná a nezbytná. Určí totiž, jak budou nastaveny podmínky pro tzv. pátou fázi systému, který v Unii funguje už od roku 2005. Stejně tak je dopředu jasné, co bude jejím předmětem.
Je přirozené, že do procesu promlouvají lídři a lídryně Unie. A není překvapením, že někteří, mezi něž se řadí i premiér Andrej Babiš, využívají tuto příležitost pro prosazení návrhů, které by systém výrazně omezily.
Jak ale ukázala Evropská rada v druhé polovině března, hlasy volající po zásadním oslabení jsou v menšině a unijní střední proud je – přinejmenším nyní – někde jinde. To ukazuje i cena povolenky, která po summitu zhruba o deset procent vzrostla, což odráží důvěru trhu v zachování systému.
Podle závěrů rady je diskuze o úlevách pro průmysl a ceny elektřiny na místě. Ale za systémem jako takovým – podle oficiálního textu, vydaného jako konsensus 27 unijních lídrů – rada stojí. Do července má Evropská komise představit návrhy, jak omezit výkyvy cen povolenek a jejich dopady na cenu elektřiny. Ale úpravy se mají stát „se současným zachováním zásadní úlohy, kterou systém ETS hraje v klimatické a energetické transformaci prostřednictvím tržního cenového signálu pro emise uhlíku, jenž je hnací silou investic a inovací“.
Je dobré vnímat proporce problému. Závěry rady mají 20 stránek, z toho povolenkám je věnováno jen šest řádků. Formulovaných tak, že členské státy si neobjednávají žádný radikální obrat, ale jen korekci, která byla tak jako tak v plánu.
Je dobrou zprávou, že klimatická integrita podle většinových signálů zůstává. Aby ne – v sektorech, které povolenky pokrývají, klesly emise skleníkových plynů za dobu jejich fungování o polovinu. A navíc do rozpočtů členských států přinesly prostředky pro modernizaci energetiky a průmyslu. Je pak na jednotlivých státech, jak efektivně je alokují a společně s dalšími incentivami pomohou k tomu, aby podniky dekarbonizovaly a žádné povolenky v budoucnu nepotřebovaly.
Jaké další kroky tedy lze v následujících týdnech a měsících čekat? V první vlně Komise slibuje posílení role rezervy tržní stability a dále revizi takzvaných referenčních hodnot emisní intenzity, podle kterých dnes dostávají průmyslové podniky povolenky zdarma. Mimo energetiku – tedy v odvětvích, jako je výroba cementu nebo oceli – dnes tyto bezplatné příděly stále pokrývají většinu emisí. Krácení začíná právě v těchto letech a bude-li rozloženo do více let, může jít pro průmysl o významnou úlevu.
V druhé vlně pak přijde návrh plánované revize směrnice, jejímž předmětem bude mimo jiné rozšíření okruhu plátců emisí a také tempo, jak bude celá EU vydávání povolenek krátit a kolik povolenek zůstane v rámci volné alokace.
Právě tyto poslední dva faktory nejvíce ovlivní cenu povolenky a její dopady. Zároveň určí, kolik skleníkových plynů půjde v dalších letech vypouštět. Platí-li klimatické cíle (a podle všech dosavadních závěrů EU platí), nemůže je revize povolenek ztratit ze zřetele.
Dalším souvisejícím krokem má být vytvoření nového fondu o rozpočtu 30 miliard eur, který podpoří dekarbonizaci průmyslu ve 30. letech. Obdobně jako Modernizační fond se má soustředit na relativně nízkopříjmové státy Unie.
Do léta by mělo být jasno, jak budou všechny tyto úpravy vypadat. Dá se očekávat, že dojde i k úlevám pro průmysl. Důležitý bude postoj Německa, ve kterém zatím není snadné se zorientovat – kancléř Friedrich Merz nejprve povolenky zkritizoval, aby pak svá slova zmírnil a princip ETS obhajoval.
Povolenky nejsou hlavním viníkem vysokých cen elektřiny. Jejich dopad se odvíjí podle její emisní intenzity v jednotlivých státech. Zatímco ve Francii šlo v roce 2024 podle výpočtů Evropské centrální banky průměrně o dvě procenta koncové ceny pro energeticky náročný průmysl, v Německu to bylo devět procent. Obdobný výpočet aplikovaný na česká data dává přibližně 13 procent. I tak jde přibližně o osminu ceny.
O emisních povolenkách tak není možné uvažovat izolovaně. Jak potvrzují i závěry Evropské rady nebo slova předsedkyně Evropské komise, kromě možnosti upravovat regulovanou složku nebo zdanění je to právě transformace energetiky a snížení závislosti na dovážených fosilních palivech, co přispěje ke stabilnějším cenám a energetické bezpečnosti. O podpoře inovací nebo sociální politice, která zohledňuje potřeby dekarbonizace, ani nemluvě.
Na závěr se tak nabízí otázka, jaká skutečná řešení česká vláda představí. Jak podpoří průmysl, aby obstál ve světě, který stále více směřuje k elektrifikaci a využívání čistých technologií. Jak podpoří domácnosti, aby mohly renovovat svoje domovy, a snížit tak svoje účty za energie a zranitelnost vůči volatilním cenám fosilních paliv. To by totiž byla ta pragmatická politika – schopnost uvažovat komplexně, předvídatelně a s ohledem na dlouhodobý horizont.
