Článek
Ceny v supermarketech se usadily v nepříjemné výši. Na benzinových pumpách je draho. Jet na dovolenou nebo jít do restaurace stojí o poznání víc než před pěti lety. Účty za energie nejsou ve srovnání s obdobím před ruskou invazí na Ukrajinu hezká podívaná, vzít si úvěr je mnohem větší (a dražší) problém.
Ostatně byla to právě inflace a „Fialova drahota“, co ve velkém promluvilo do kampaně před loňskými sněmovními volbami a zřejmě i do jejich výsledku. Přesto existuje v české společnosti ostrůvek neuvěřitelné stability. Inflačního bezvětří, kam cenové bouře nad zbytkem země nedosáhnou. Tím ostrůvkem jsou české politické strany, jak ukazují jejich čerstvě zveřejněné výroční zprávy za loňský rok.
Průměrné vejce stálo v květnu 2021 zhruba 2,37 koruny a v květnu 2025 už 5,1 koruny. Volební kampaň přišla hnutí ANO v roce 2021 zhruba na 87,6 milionu korun a o čtyři roky později na 88,5 milionu korun. V případě koalice Spolu byl rozdíl ještě menší: 89,7 milionu v roce 2021 a 89,9 milionu v roce 2025.
Jistě, kdo si teď klepe na čelo nad srovnáváním nákladů na vejce a na volební kampaň, má pravdu. Notabene když výdaje na to druhé jsou omezeny výdajovým limitem 90 milionů korun. Jenže i v tom je kus toho vtipu. Výdajové limity na volební kampaně byly schváleny na přelomu let 2015 a 2016 a od té doby se nezměnily.
Takže zatímco ve svých prvních volbách v roce 2013 utratilo hnutí ANO v kampani asi 120 milionů korun, od voleb v roce 2017 se – tak jako ostatní – vždy pěkně vejde do 90milionového limitu. Zatímco tedy ceny v ekonomice vzrostly od roku 2013 o více než 50 procent a průměrná mzda se zdvojnásobila, náklady velkých stran na volební kampaně ve stejném období klesly o čtvrtinu.
Nabízelo by se vysvětlení takzvanou shrinkflací (česky též smrskflací), tedy prodejem zboží za stejnou kusovou cenu, ale v menším balení. Má však někdo pocit, že by intenzita a rozměry předvolebních kampaní během času s inflací klesaly, když zjevně nerostou jejich náklady?
Stranám určitě hraje do karet rozšíření levnějších marketingových metod a technologií. Novinové inzeráty a televizní spoty jsou vytlačovány levnější online reklamou a téměř neomezenými možnostmi sociálních sítí. Ale třeba billboardů nijak dramaticky neubývá, pořádají se mítinky, akce pro voliče i různé velkolepé předvolební performance. A to všechno se děje v prostředí rychle rostoucích mezd i cen služeb či energií.
Jedna možnost je, že je v tom nějaká magie a politické strany by měly vyučovat zbytek republiky v nákladové efektivitě a schopnosti adaptace na rostoucí ceny vstupů. Anebo už jsou výdajové limity kampaní (kam se účtuje každý plakát na plotě jako bezúplatné plnění) spíš pro legraci a straničtí účetní našli cesty, jak část nákladů kampaně vyřídit mimo jejich rámec.
Limity na kampaně nejsou jedinou oblastí, v níž české politické strany porážejí na hlavu ekonomický vývoj v republice. Třeba státní příspěvky, které úspěšné strany dostávají po volbách za každý hlas, se nezměnily už čtvrtstoletí. V roce 2002 dostala vítězná ČSSD za 1,44 milionu hlasů tehdy čerstvý „příspěvek na úhradu volebních nákladů“ 144 milionů korun. V roce 2006 obdržela ODS 1,9 milionu hlasů a do kasy 189 milionů korun. O 20 let později vyhrál volby Andrej Babiš a za podobný zisk 1,9 milionu hlasů dostalo ANO podobný příspěvek 194 milionů korun.
Stranické kasy dnes běžně pracují s podobnými, nebo spíše menšími nominálními rozpočty oproti prvním létům milénia.
Mzdové náklady ODS za minulé volební období – v době dramatického inflačního růstu průměrné mzdy – klesly ze 42 milionů korun v roce 2021 na 38 milionů v roce 2025 (počet zaměstnanců mírně klesl z 52 na 48). Opačný trend byl přece jen patrný v hnutí ANO, které v roce 2021 zaměstnávalo 19 lidí, jimž vyplatilo 18 milionů korun, zatímco v roce 2025 se aparát mírně rozrostl na 23 zaměstnanců, ale mzdové náklady poskočily na bezmála 41 milionů korun.
S tím souvisí jedno z možných vysvětlení zdánlivé netečnosti politických stran vůči ekonomickým větrům. A vrací nás to k teorii shrinkflace – je pravděpodobné, že strany, ač navenek stále stejně výrazné, hlučné a všudypřítomné, přece jenom šetří. Šetří tam, kde je to zvenčí hůř vidět a kde mezery dokáže zakrýt tenký, ale barevný závěs efektivního marketingu. Šetří na svém aparátu, a to především na tom odborném. Spoléhají v lepším případě na externí spolupráci se sympatizujícími „experty“ či „byznysem“, ale uvnitř stran je odborné prázdno.
ODS v roce 2006 hospodařila s půlmiliardovým rozpočtem. Výsledkem byl nejen tým nadšených a vesměs kompetentních stínových ministrů, ale také propracovaný, soudržný a konkrétní program. V roce 2025 byl rozpočet ODS nominálně zhruba poloviční (260 milionů korun). Ve veřejném prostoru strany (respektive koalice Spolu) nijak neubylo. Ale personální zoufalství, které svěřilo Zbyňku Stanjurovi na celé čtyři roky správu státních financí, bilo do očí. A program před sněmovními volbami nebyl ke čtení.
Obecně jsou stranické finance a jejich mimoběžnost s ekonomickým vývojem trochu záhada. Lze ale říct, že marketingové výdaje zůstávají prioritou, zatímco se šetří na „zbytečnostech“, jako je odbornost a analytická a programová práce. To je taky shrinkflace. Obal zůstává velký, barevný a ukřičený, ale uvnitř je toho čím dál méně.
