Fotbal i futsal truchlí, zemřel vzácný člověk. Pochopil svět, ale neměl lék

Nekrolog si také můžete poslechnout v audioverzi.

Těšil se, jak vidí růst své chlapce, dvojčatům Gabrielovi a Samuelovi je jedenáct. Většinu jejich života si s nimi Vladimír Mikuláš nemohl hrát.

„To mi vadí ze všeho nejvíc. Skládat s chlapci lego, kopat si s nimi na dvorku do míče, jen tak je pohladit po vlasech a obejmout,“ říkal před šesti lety, už nadobro upoutaný na invalidní vozík. Ale pořád s možností trochu mluvit. Pomaličku, po slabikách. Pak už mohl jen očima vyťukávat slova na speciálním přístroji.

Krutá amyotrofická laterální skleróza, kterou on sám od začátku karikoval na rýmičku, mu kradla jeden nerv za druhým.

Až ho o Velikonocích udusila. Bylo mu 49 let.

„Já tu nemoc beru jako požehnání. Díky ní jsem lepší člověk,“ tvrdil naprosto vážně a vy jste měli pocit, že větší absurditu slyšet ani nemůžete. Na amyotrofickou laterální sklerózu ALS stále neexistují léky. Nejdřív je plíživá, pak krutě nemilosrdná. „Pokud tu nemoc neberete jako neštěstí a snažíte se ji pochopit, věřím, že máte šanci si prodloužit život,“ tvrdil s nadějí.

Nebál se nemoci. Nebál se vozíku. Nebál se, že se přestane hýbat. Nebál se smrti. Místo toho se radši usmál a snažil se vylíčit, jak si před pár dny pochutnal na slané arašídové zmrzlině. Vadila mu nespravedlnost a hříchy, které se na světě dějí. A pak taky pomyšlení, že ho ráno neprobudí rozjančení synkové a od manželky Denisy nedostane pusu na tvář.

Jeho tělo chátralo, přesto byl čirou inspirací nejen pro sportovce, ale pro všechny lidi, kteří si myslí, že nesnesitelně trpí, a přestávají bojovat.

Až do 18 let hrával fotbal. Běhavá poctivka z kraje obrany. Trenéři z dorostu by vám povyprávěli, že byl při bránění tak precizní a dotěrný, až si o něm mysleli, že útočníkům dokáže číst myšlenky. S tátou, který stával u klandru, měli rituál: Jakmile „jeho“ útočník znechuceně střídal o přestávce, řekli si: Gól! Jako bonus za skvěle odvedenou práci. Vzhledem k tomu, že obránci střílejí málo gólů, tohle byla pro Vladimíra největší odměna.

Celkem reálně mohl pomýšlet, že to dotáhne do první ligy, než si těžce zranil koleno. Po úrazu už se do formy nedostal. Kromě toho dělal (a velmi dobře) karate. Pak čínské bojové umění taiči. A taky jógu.

Především však začal masírovat, což mu s praxí a šikovností vyneslo místo u futsalové reprezentace, načež povýšil až k fotbalistům: „Moje zranění vypadalo v první chvíli jako velká osobní tragédie, jenže zároveň mě to nasměrovalo k masážím, akupunktuře, k pomáhání lidem. Byl to dar, protože jinak bych se ke své práci dostal až třeba v pětatřiceti, a bůhví jestli.“

Na první pohled plachý hubeňour s neposlušnými tmavými vlasy, které si dřív svazoval do gumičky. Ale zároveň to byl charismatický chlap s dovedností naslouchat a životním posláním pomáhat.

Je to zhruba deset let, když po těle začal vnímat lehce cukance, divné samovolné záškuby. Nezvykle často se cítil unavený, což si vysvětloval tím, že mu energii berou neposedná dvojčátka. Jenže zázračně citlivé prsty, o kterých básnili reprezentanti Vladimír Darida, Theo Gebre Selassie nebo Bořek Dočkal, se po dalších pár měsících začaly krabatit. Na košili, aby si ji mohl zapnout, si musel udělat větší dírky na knoflíky. Najednou měl problém, aby vsadil klíč do zámku. Jemná motorika nenávratně mizela.

V březnu 2017 na soustředění rozplakal české futsalisty, kterým jako první řekl o diagnóze ALS. V červnu jsme před světovou kvalifikací v norském Oslu dělali rozhovor, na který se nedá zapomenout. To už masíroval především lokty a hřbety dlaní. Věděl, že jako masér končí, nebude pomáhat ostatním z realizačního týmu s těžkými bednami a na další zápas už nejspíš nikdy nepojede.

„Rozplakal jsem tolik lidí, až se za to trochu stydím. Přitom já se cítím jako ten nejšťastnější člověk na světě. Nevzdám se, i když vím, že bojuju o každou buňku v těle. Musím bojovat jemně, vlastně skoro nebojovat, abych tu nemoc nevystrašil,“ líčil.

Mluvil tak klidně, jak jen klidný hlas může vypadat. Vzpomínal třeba, jak na konci dubna 1986 hrál zápas na škváře v pražských Nuslích. Bylo mu devět. Tři dny po explozi v Černobylu. Celé tělo mu při alergické reakci ošklivě zrudlo. I to přisuzoval tomu, proč ta rýmička mohla načapat právě jeho: „Anebo to mohlo být tím, jak jsem byl urputný. Chtěl jsem spasit svět a osvojoval si problémy druhých.“

Vyprávěl o krásné Denise, do které se zamiloval na první pohled a zrovna chystají svatbu. O rodičích, bez kterých by jeho svět nebyl úplný. O krásných lidech, které kdy potkal a na které vděčně vzpomíná. O žebrajících mniších v Thajsku. O samurajích, které odmalička obdivuje. O sportovcích, kteří utrpěli šílené úrazy, ale nevzdali se. Fascinovalo ho fotbalové umění Lionela Messiho, klidná duše při józe nebo lidskost trenéra Jindřicha Trpišovského.

 Pranic mu nevadilo, když jsem se zeptal: Jaké to bylo, když ti řekli diagnózu, Vladimíre?

„Po lítostivém víkendu jsem se podíval do zrcadla a zjistil, jak hrozně jsem za dva dny sešel. Nebál jsem se o sebe, ale o syny, o přítelkyni, o rodiče, kterým najednou umírá dítě. Já dělal bojová umění, když to přeženu, byl jsem vychovávaný jako západní samuraj, a teď jsem nesměl vypadat jako zbabělec.“

Od podzimu 2020 byl napojený na umělou plicní ventilaci. To bylo zřejmě poprvé a naposledy, kdy se vzpíral.

Možná už se mu nechtělo bojovat. Možná měl té rýmičky plné zuby. Během covidu totiž dostal zápal plic a dva měsíce v kuse se víceméně dusil. Zhubl ještě víc. Aby aspoň částečně utlumil dech, dostával morfin. Přátelé se u něj každou chvilku střídali a přemlouvali ho, ať si nechá pomoct od plicní ventilace. Ta jediná ho mohla zachránit. Než se na poslední chvíli rozhodl správně, ukázal, že býval i paličák.

Miki mu říkali kamarádi, Vládík všichni ostatní, které si získal vlídností. Na srdce si nechal dát výrazné tetování. Když onemocněl, přátelé vymysleli projekt Futsal za život, ve kterém jemu a jeho rodině pomáhali sbírkami z aukcí.

Taky do Barcelony na fotbal se dostal, čímž si splnil dětský sen. Stal se jednou z tváří organizace ALSA, která sdružuje pacienty i profesionály se zájmem o nevyléčitelnou nemoc, jež zabila třeba bývalého premiéra Stanislava Grosse nebo někdejšího plzeňského stopera Mariána Čišovského.

Nehybný a statečný Mikuláš se klidně nechal uvázat na paddleboard a nalokal se špinavé Vltavy, aby pomohl charitativní akci na podporu stejně nemocných.

Bojoval devět let. Všechny svaly mu postupně zmizely, laskavost z tváře nikdy. Oči měl poslední roky upnuté na tablet se speciálním programem očního snímání, do kterého mrknutím vyťukával krátké zprávy, jež pak komunikátor četl nahlas.

Když ještě dokázal stisknout dlaň, dělal si legraci sám ze sebe, byl plný odhodlání a inspirace: „Jasně, mám respekt z nemohoucnosti, že mi jiní budou muset utírat zadek. Ale druhé já si to nesmí připustit. Sice umírám, ale strach ze smrti nemám.“