Dohlížel na české volby. Paul Simon přijíždí naposledy do Prahy

Už s nimi nikdo nepočítal. Simon & Garfunkel zkoušeli prorazit několikátým rokem, jejich debutové album propadlo a každý se začal ubírat jinou cestou. O to byli kamarádi ze základní školy překvapenější, když v lednu 1966 za sněhové vánice v New Yorku seděli v Simonově autě, poslouchali rádio a moderátor oznámil, že jejich píseň The Sound of Silence právě vyšplhala na první příčku hitparády. „Vykouřili jsme v tom autě jointa a vůbec jsme nevěděli, co si počít,“ vzpomínal Simon.

O 60 let později americký písničkář Paul Simon přijíždí do Prahy, kde od tohoto čtvrtka do neděle odehraje tři koncerty v Kongresovém centru. A všechny patrně uzavře přídavkem The Sound of Silence.

Držitel Gershwinovy ceny udělované Kongresovou knihovnou USA nebo 16 sošek Grammy, včetně tří za album roku, proslul poetickými popovými songy. Patřil po boku Boba Dylana nebo Leonarda Cohena k těm, kdo v 60. letech definovali pojem písničkář, i když škatulku záhy přesáhl svou enormní hudební imaginací. I texty psal nezaměnitelné, plné nečekaných detailů, leckdy o zklamaných lidech marně hledajících štěstí a spásu, plných výčitek z lásky či víry.

V širším povědomí zůstává zapsán jako polovička dua Simon & Garfunkel, dvou židovských kluků z newyorské čtvrti Queens, kteří vystupovali s jednou kytarou a dvěma úžasně sladkými hlasy, zpočátku inspirováni vokálními harmoniemi například Everly Brothers. První písně ještě pod vlivem žánru doo-wop natočili koncem 50. let pod pseudonymem Tom a Jerry, dokonce zažili jeden úspěch. Ale další strašně dlouho nepřicházel.

Zkoušeli to společně, pak každý sám, pak znovu dohromady a takhle se to táhlo několik let přes vysokoškolská studia až po pokus prorazit na folkové scéně newyorské Greenwich Village, která je však na rozdíl od Boba Dylana nepřijala, přesvědčená, že stylizací do folku maskují pop.

Debutové album vydali v říjnu 1964, do prosince se prodaly asi tři tisíce kopií a vydavatelství ho odepsalo jako neúspěch. Art Garfunkel se v New Yorku vrátil ke studiím matematiky na Kolumbijské univerzitě. Paul Simon odjel do Velké Británie, kde zpíval po kavárnách, učil se lidové písně, a dokonce natočil sólové album – na obalu je s milenkou, biletářkou, které věnoval písně Kathy’s Song a Homeward Bound.

Právě když byl za oceánem, napadlo producenta jejich desky Toma Wilsona využít skutečnosti, že Bob Dylan se právě dal na elektriku, tedy že místo akustického folku začal hrát hlasitý rock. A tak bez vědomí Simona s Garfunkelem k už vydané písni The Sound of Silence nechal dotočit bicí, baskytaru a elektrickou kytaru, načež singl vydal a teprve pak jim to oznámil.

Simon se stihl vrátit do USA akorát včas, aby s Garfunkelem nevěřícně pozorovali, jak nová verze ovládla hitparády.

Na objednávku vydavatelství hned v roce 1966 natočili dvě další alba a začali koncertovat, nejprve na kampusech vysokých škol. Často v oblecích nebo svetrech, čímž se poetičtí intelektuálové zpívající o odcizení odlišovali od The Beatles nebo divočejších The Rolling Stones. „Na nás chodily holky, co se s námi netoužily úplně vyspat, spíš se chtěly pobavit o poezii, literatuře nebo nám zahrát svoje písničky,“ vyprávěl Simon v časopisu Rolling Stone. „Po koncertech jsem většinou šel zpátky na hotel, vykouřil jointa a usnul jsem sám,“ dodal.

Srovnatelný úspěch jako The Sound of Silence měla píseň Mrs. Robinson k filmu Absolvent, populární komedii s Dustinem Hoffmanem v roli mladíka, který zažije románek se starší ženou a nakonec uteče s její dcerou. Skladba získala dvě Grammy a objevila se také na jejich výtečné desce Bookends.

Poslední album pak v někdejším Československu vyšlo pod lokalizovaným názvem Most přes rozbouřené vody a kromě titulního songu Bridge over Troubled Water obsahovalo hity The Boxer nebo původně andskou lidovou píseň s novým textem El cóndor pasa, u nás později známou jako Nech mě spát chvilku dýl v podání Karla Gotta.

Rozchod Simona a Garfunkela asi souvisel s jejich osobnostmi. Simon podle životopisce Marca Eliota už na základní škole čelil šikaně kvůli menšímu vzrůstu, což si introvertní židovský kluk kompenzoval v dětství rváčskou povahou a v dospělosti soutěživostí. „Fakt, že jsem malý, mělo kromě mého mozku nejvýznamnější dopad na celou mou existenci,“ cituje ho Eliot v knize nazvané Paul Simon: A Life.

Vysoký, modrooký Garfunkel s blonďatými kudrnatými vlasy odjakživa poutal víc pozornosti. „Artie byl vždycky široko daleko nejkrásnější zpěvák. Ve čtvrté třídě před všemi zazpíval a holky z něj nemohly spustit oči. Na základě toho jsem se rozhodl, že zkusím zpívat i já,“ říká v knize Simon, který byl však jasným tvůrčím motorem dvojice.

I proto těžce nesl, že ho Garfunkel zastiňuje. Roli nicméně hrály i osobní neshody, snaha obou mužů prorazit v Hollywoodu nebo peníze, vyplývá z další životopisné knihy Paul Simon: The Life, kterou napsal Robert Hilburn.

Dvojice se oficiálně rozpadla v roce 1970, i když později opakovaně a vždy s mimořádným úspěchem koncertovala. Nejslavněji v newyorském Central Parku, kam na ně roku 1981 přišlo 500 tisíc lidí, tedy víc než na festival Woodstock. Naposledy se sešli před 16 lety.

Zatímco Garfunkel už na vlastní noze nikdy nezažil srovnatelný úspěch, Paul Simon zkraje 70. let odstartoval hvězdnou sólovou dráhu, na které se systematicky obklopoval špičkovými hudebníky a postupně do své tvorby zakomponoval prvky jamajské, africké či brazilské hudby – hned na první desce je reggae Mother and Child Reunion, natočené na Jamajce s muzikanty doprovázejícími hvězdu žánru Jimmyho Cliffa.

Ještě v 70. letech následovala vynikající alba There Goes Rhymin’ Simon a Still Crazy After All These Years, na němž účinkují hvězdy jako basista Tony Levin, jazzový bubeník Steve Gadd nebo saxofonista Michael Brecker a které Simon napsal, když se mu rozpadalo manželství.

Odsud pochází hit 50 Ways to Leave Your Lover, který s textem Michaela Žantovského zpíval Pavel Bobek pod názvem Dvě stě cest, jak sbohem dávat, nebo titulní song, jejž coby Jak málo někdy zmůže čas přejala Marie Rottrová.

Nejvíc se Simon exotickým zvukům a polyrytmům otevřel na desce Graceland. Vytvořil ji v 80. letech za těžké situace: Jeho dvě předešlé nahrávky trochu zapadly, vzpomínkové turné naznačilo ohromnou nostalgii po projektu Simon & Garfunkel, s nímž ale nic dalšího tvořit nechtěl. A do toho se písničkáři hroutilo druhé manželství s herečkou Carrie Fisher, známou rolí princezny Leiy z Hvězdných válek.

V této situaci Simona zaujala nahrávka z Jižní Afriky, kde tehdy vládl apartheid neboli režim uplatňující rasovou segregaci a disident Nelson Mandela ještě seděl ve vězení. Navzdory výzvám, ať neporušuje západní bojkot, Paul Simon v roce 1985 odcestoval do Johannesburgu a dva týdny natáčel s místními muzikanty, které následně přivezl do New Yorku. Výsledkem byla oslnivě originální deska, sofistikovaně míchající jihoafrické rytmy, nástroje či nápěvy s americkým pop-rockem v prokomponovaných písních neobvyklých tvarů, a přesto jasně hitových.

Byl to nejpolitičtější projekt jinak většinou apolitického autora, náhle zahnaného do defenzivy a donuceného vysvětlovat studentům na univerzitách, že deskou Graceland nelegitimizuje jihoafrický režim, ale naopak upozorňuje na kvality utlačovaných černých muzikantů.

Na albu jich účinkuje spousta, slavně především a cappella sbor Ladysmith Black Mambazo v písni Diamonds on the Soles of Her Shoes. Například basista Bakithi Kumalo už v Simonově kapele zůstal a přijede s ním také tento týden do Prahy.

Byť písničkáře načas OSN zařadila na blacklist, Graceland skončil ohromným úspěchem. Prodalo se ho 14 milionů kopií, Simonovi vynesl další Grammy pro album roku a zavdal obrovskému světovému turné.

V roce 1990 umělec zopakoval tentýž postup s albem The Rhythm of the Saints, tentokrát zaměřeným na brazilskou hudbu a natočeným mimo jiné s jihoamerickými perkusisty. I zde následovalo turné zakončené obřím koncertem zdarma v newyorském Central Parku, tentokrát dokonce pro 750 tisíc lidí. Celoživotní Newyorčan Simon mimoděk stvrdil dobovou pověst New Yorku jako srdce globalizace, kde se potkávají světové kultury.

Ve stejné době Paula Simona poprvé zažili Češi. Když čerstvě zvolený prezident Václav Havel v únoru 1990 navštívil USA a mluvil v Kongresu, Američané mu uspořádali poctu v newyorské katedrále, kde Paul Simon jen za klavírního doprovodu zazpíval Bridge over Troubled Water a česká hlava státu jej pozvala do Prahy. O čtyři měsíce později Simon dorazil jako oficiální pozorovatel prvních svobodných voleb v porevolučním Československu a krátce vystoupil na Staroměstském náměstí coby host koncertu proti rasismu.

„Vzpomínám si, že jsem šel po Karlově mostě. Vzpomínám si, že jsem s lidmi mluvil o svobodných volbách. Mladí lidé zpívali na mostě písničky, zkrátka jako v šedesátých letech. Setkal jsem se s Václavem Havlem, zpíval jsem na náměstí. Jeden z domů za oním náměstím byl Kafkův rodný dům,“ líčil pro deník Právo o rok později, kdy navázal už plnohodnotným koncertem na letenském stadionu Sparty. Tou dobou si v New Yorku právě začal zařizovat nový život s třetí manželkou, zpěvačkou Edie Brickell, s níž později vychoval tři děti.

Znovu přijel už jen roku 2016 do pražské O2 areny, kde netradičně nevyužil velkoplošnou obrazovku. A mezitím samozřejmě leccos zažil, od neúspěchu muzikálu Capeman přes slabší alba You’re The One natočené s Brianem Enem nebo Surprise, ovlivněné teroristickými útoky z 11. září 2001 až po lehce nadprůměrné desky So Beautiful or So What nebo Stranger to Stranger z minulé dekády.

Na koncertech tento týden v Kongresovém centru vždy v první části večera uvede svůj nejnovější projekt Seven Psalms z roku 2023, zhruba půlhodinovou suitu sedmi písní, které ho prý napadly ve snu a jež spojují opakující se refrény i motivy. Po krátké pauze by měla následovat smršť hitů, včetně některých z repertoáru Simon & Garfunkel.

Bude to patrně poslední příležitost čtyřiaosmdesátiletého Simona vidět. Tím spíš, že v roce 2018 už jednou do důchodu odešel. „Chci vidět, co se stane, když toho nechám. Kdo jsem, když dám stranou to, co mě celý život definovalo,“ uvažoval v té době Američan, jenž se hudbě věnuje od dospívání. Zaměstnaný byl krátce jen dvakrát, jednou jako prodavač bot, podruhé v hudebním vydavatelství, kde se zabýval prodejem práv.

Poslední semestr na škole Brooklyn Law School absolvoval právě v lednu 1966, kdy s Artem Garfunkelem slyšeli v rádiu, jak The Sound of Silence ovládlo hitparádu. Paul Simon to využil jako záminku, proč studium práv ukončit. Tou dobou už ale musel dávno vědět, že je mu hudba souzená.