Jsou drsné, staré a šíleně bolí. Proč cyklistika miluje kostky?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Existují silnice, na kterých se cyklistické závody konají. A pak existují silnice, které závody vytvářejí. Kostky, alias pavés, patří do té druhé kategorie. Kameny, prach historie a šest hodin chaosu. To jsou Monumenty zrozené z kočičích hlav.

Jejich období, takzvané šestinedělí, začíná už v únoru, ale vrcholem jarních kostkových klasik je právě tento Svatý týden. Sedm dní, které rámují legendární bitvy ve Flandrách a v Roubaix. V prvním závodě znovu dominoval slovinský terminátor Tadej Pogačar, ten druhý se blíží.

Ale proč jsou vlastně ty závody tak výjimečné? Hlavně kvůli zrádným kostkám.

Jsou hlučné, kruté a nespravedlivé. Rozbíjejí rytmus jízdy, ničí materiál, vysávají sílu z rukou i zad a kdo nemá v cíli na rukou či jinde puchýře, nevydal ze sebe všechno. Přesto se na ně cyklistika každé jaro s pravidelností vrací.

Když v dubnu peloton dorazí do severní Belgie a severní Francie, přestává být cyklistika elegantním sportem lesklých oholených lýtek a barevných trikotů a mění se v něco mnohem syrovějšího.

„Poslední velké bláznovství cyklistiky,“ pronesl na adresu závodu po kostkách severní Francie jeho někdejší ředitel Jacques Goddet.

„Tohle je válka. A každý ji chce vyhrát,“ řekl zase Patrick Lefevere, donedávna všemocný šéf jedné z nejúspěšnějších formací v tomto oboru, týmu Quick-Step.

Pro ten roky dýchal taky Zdeněk Štybar, nejúspěšnější klasikář s českým pasem, vždy zamilovaný do Flander, ale nakonec úspěšnější v Roubaix: „Ten závod nelže, tam zůstanou jen ti nejsilnější. Je to taková vylučovačka, o hrubé síle. To Flandry jsou pozičním bojem, s kopci, nevyzpytatelné. Vždycky jsem si myslel, že mi budou sedět víc, že jsou víc explozivní.“ Osud tomu chtěl, že dvě druhá místa přivezl z Francie.

V období mezi klasikami Kolem Flander a Paříž–Roubaix se na starých kamenných cestách rozhoduje o legendách. Pokud je Tour de France největší show cyklistiky, kostkové klasiky jsou její nejčistší podstatou.

Francouz Bernard Hinault vyhrál pětkrát Tour de France a aby jeho legenda byla kompletní, potřeboval do sbírky i Roubaix. Na stařičký betonový velodrom, tradiční cíl závodu, přijel první v roce 1981, ale svůj náhled nikdy nezměnil: „Ten závod je prasárna.“

Moderní cyklistika je dnes sportem wattmetrů, aerodynamických přileb a pečlivě spočítaných výkonů. Etapové závody často vyhrává ten, kdo je nejsilnější a nejkonzistentnější během tří týdnů. Na kostkách tabulkové výpočty neplatí.

Tady se závod může rozhodnout během několika sekund. Jeden defekt, jeden pád nebo jeden špatně načasovaný nástup dokážou zničit měsíce příprav. A právě v tom spočívá kouzlo dlážděných klasik. Vítězství totiž není jen otázkou síly. Je otázkou štěstí, odvahy a schopnosti přežít chaos.

„Klasiky jsou jiné než všechny ostatní závody,“ řekl kdysi Slovák Peter Sagan, vítěz obou kostkových Monumentů. „Můžete mít skvělé nohy, ale jeden defekt nebo jeden pád a všechno je pryč. Prostě je to tak.“ Právě proto se o těchto klasikách často mluví jako o cyklistické ruletě.

Pro diváka vypadá jízda po kostkách, jež ale mají jen pramálo společného s hladkou dlažbou českých kostek, jako čisté utrpení. Pro závodníky je to zvláštní technická disciplína. Platí tu jednoduché pravidlo: čím rychleji jedete, tím lépe. Při nízké rychlosti totiž kolo kopíruje každý kámen. Ve vysoké rychlosti se přes nerovnosti jakoby přenáší a vibrace jsou snesitelnější. Proto profesionálové často vjíždějí do sektorů pavé s obrovskou rychlostí.

Roztočit pedály padesátkou, zavřít oči a doufat, že vyjedete i na druhé straně sektoru celí. „Jestli píchnete, nebo ne, není otázka štěstí či náhody, je to věc pilotáže,“ tvrdil Francouz Marc Madiot, který v Roubaix triumfoval v letech 1985 a 1991. „Kolo se musí stát vaším přítelem, jemuž věříte, a ovládat ho tak, abyste se potížím vyhnuli.“

Můžeme tedy tvrdit, že Eddy Merckx, nejslavnější cyklista všech dob, to s kolem neuměl? Při jeho nejslavnějším vítězství v Pekle severu, jak se závodu Paříž-Roubaix přezdívá, mu v roce 1970 praskl rám, ale nezastavily ho ani tři defekty a vyhrál s náskokem více než pěti minut.

Fabian Cancellara, jeden z největších specialistů moderní éry v oboru pavés, vysvětloval, že tajemství souboje s kostkami není v agresivitě. „Nesmíte s kolem bojovat,“ říkal Švýcar, třikrát vítězný na obou dlážděných adresách. „Musíte ho nechat jet. Jakmile začnete být křečovití, prohráváte.“

Technika je jednoduchá jen v rovině teorie, praxe je krutá. Jde o šest hodin nepřetržitých otřesů, vibrace pronikají přes rám kola až do rukou, ramen a zad. Dlaně znecitliví, předloktí ztuhnou a každá chyba v rovnováze může znamenat pád.

Svého času tu zkoušeli odpružené vidlice, ale peloton je nepřijal. Dál bojuje s tvrdostí kostek bez úlev, snad jen s dvojitou omotávkou řídítek a dnes moderními plášti bez duší, co se dají hustit na nižší tlak, a tím přinášejí komfort. Totiž pokus o něj, protože na jízdě po kostkách nic komfortního není. Je to šest hodin vibrací, které do těl profíků buší jako kladivo.

Když v roce 2013 dokončil Štybar svou premiéru v Pekle severu, hekal: „Cítím se jak po boji. Zadek mám do krve, bolí mě kolena a nejvíc prsty, jak člověk na těch úsecích po kostkách drží pevně řídítka. Nemůžu nic vzít do ruky.“

Tak proč se na kostkách pořád ještě jezdí?

Z dnešního pohledu je vlastně zvláštní, že tyto závody stále existují. Bezpečnostní standardy profesionální cyklistiky jsou čím dál přísnější, protože současné rychlostní průměry pelotonu jsou takové, že i jízda po hladkém asfaltu je často o zdraví.

Moderní závody se proto snaží nebezpečným úsekům, úzkým, nervózním silničkám, riziku vyhýbat. Flandry i Roubaix jdou opačným směrem.

Délka závodů kolem 280 kilometrů v kombinaci se slavnými sektory – na Flandrech stoupání Oude Kwaremont, kde letos Pogačar rozhodl o svém čtvrtém vítězství v řadě, na Roubaix pak Arenbergský les, sektor Mons-en-Pévèle nebo Carrefour de l’Arbre – tvoří nejbrutálnější divadlo, jaké lze v moderním sportu vidět, kde mnohdy nepraská jen materiál, ale taky kosti.

Přesto zůstávají. Protože bez nich by cyklistika ztratila část své identity.

Původně kostky nebyly romantickou kulisou, ale prostě normálními silnicemi. Na přelomu 19. a 20. století byly evropské cesty takové téměř všude a spíš asfalt tvořil atypické, raritní kulisy pro klání velocipedistů. Jak se poměr povrchů začal obracet, organizátoři závodů začali tyto staré úseky chránit, aby jejich podniky neztratily vzývaný charakter. Z historické nutnosti se stal kulturní symbol.

První z velkých kostkových monumentů – Kolem Flander - se jel poprvé v roce 1913. Dnes ho každé jaro sleduje podél silnic až milion fanoušků. Atmosféra připomíná spíš národní slavnost než sportovní akci. Pro cyklistiku je to jedinečný moment.

Málokterý sport umožňuje stát pár centimetrů od elitních závodníků.

Slyšet jejich řetěz.

Cítit prach.

Vidět bolest.

Bolest, která může změnit kariéru. Etapové závody často odměňují vyrovnanost. Kostkové klasiky oslavují odvahu. Proto se právě tady rodí překvapiví vítězové.

Kostkové klasiky mají také specifický typ hrdinů. Nejsou to lehcí vrchaři, kteří létají v Alpách. Jsou to siloví jezdci s obrovským výkonem a schopností produkovat vysoké watty celé hodiny. Cyklisté, kteří dokážou držet brutální tempo na rovinách, prorážet vítr a přežít natřásání kamenných cest.

„Je to úplně jiný druh cyklistiky,“ říkal Cancellara. „Na kostkách potřebujete sílu, techniku i trochu šílenství.“

Právě to poslední je možná nejsilnějším magnetem pozornosti. Kostkové klasiky jsou jedním z posledních míst v moderním sportu, kde vládne nepředvídatelnost. Ve světě wattmetrů, algoritmů a aerodynamických testů představují esenci chaosu. Nikdo přesně neví, co se stane.

Možná přijde déšť a z pavés se stane ledová plocha. Možná bude sucho a peloton zmizí v oblaku dusivého prachu. Možná rozhodne jeden defekt pár kilometrů před cílem.

Kostky nás spojují s minulostí, symbolizují utrpení, odolnost i odvahu. A právě proto se k nim cyklistika duben co duben vrací. Znovu a znovu. Na staré kamenné silnice, které děsně bolí, ale mají duši vysochanou z žuly.