Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Vladimír Špidla oslaví za pár dní pětasedmdesátiny. V čase, kdy jeho vrstevníci obvykle touží užívat si penze a vnoučat, se muž, jenž až po padesátce uběhl svůj první maraton, chystá založit novou politickou stranu. Nebo lépe řečeno zachránit jeden celý politický směr: prozápadní demokratickou levici.
Čtvrtý premiér samostatného Česka (2002–2004), čtvrtý předseda porevoluční sociální demokracie (2001–2004) a druhý český eurokomisař (2004–2009) patří k pozoruhodným a jistě respektovaným postavám české politiky. Muž, jehož osobní integritu a pevné názory oceňovali i ti, co s ním nesouhlasili téměř v ničem, zažil v politice velká vítězství i těžké porážky a v obou případech je dokázal zvládat s grácií. Teď se ale pouští do mise, která má jen nevelkou šanci na úspěch.
I když to tak možná na první pohled nevypadá. Slyšíme to přece kolem sebe tak často: Česku chybí ve Sněmovně, a tedy v celém politickém procesu, opravdová, řekněme třeba „klasická“, levice.
Pardon, ale nechybí – už proto, že ty stesky po starých dobrých časech pronášejí obvykle lidé, kteří levici nikdy nevolili.
To je, uznávám, poněkud dojmologický argument, tak zkusme nějaký přesnější. Kdyby taková levice někomu opravdu chyběla, pak by se už na trhu podle zákona politické nabídky a poptávky dávno objevila – a uspěla by.
Jenže trend je přesně opačný. Sociální demokracie vypadla ze Sněmovny v roce 2021. Její smutný úpadek pak završila změna názvu a potupná stafáž na kandidátce promoskevského komunistického konglomerátu Stačilo! loni na podzim. A stejně to nestačilo ani na pouhých pět procent.
Tento smutný konec ale nepřišel sám od sebe, že by se Jana Maláčová prostě jednoho dne rozhodla, že sociální demokracii jen tak dorazí. Byla to dlouhá a trnitá cesta, která celou stranu, která mimochodem stále drží český rekord v počtu volebních vítězství (1998, 2002, 2010 a 2013), dovedla k zaslouženému konci.
Pokud dnes s dojetím vzpomínáme na naši „demokratickou prozápadní levici“, najdeme pro to asi celkem dost argumentů. Sociální demokraté třeba v druhé půlce 90. let nezablokovali cestu do NATO, i když to mohli docela snadno udělat, kdyby trvali na své podmínce referenda pro vstup. I český vstup do EU by byl mnohem složitější, kdyby na něm svoje neodpracovaly vlády Miloše Zemana i Vladimíra Špidly.
Nicméně pak je tu druhý pohled: Voliče někdejší ČSSD – nebo aspoň jejich velkou část – tahle část politiky Lidového domu nejspíš nikdy moc nedojímala a nezajímala. Pokud je vyloženě neiritovala.
O čemž svědčí i to, kam se voliči ČSSD i její někdejší hvězdy rozprchli. Není to tak – vedle běžné generační výměny – složité rozklíčovat. A protože lépe než teoretické úvahy vždy fungují příběhy, pojďme si pár takových říci.
Souvislosti:
Miloš Zeman, bez nadsázky otec úspěchu levice v Česku, v posledních volbách sice volil Stačilo!, ale dlouhá léta předtím veřejně podporoval hnutí ANO, Vladimira Putina a příležitostně i SPD.
Lubomír Zaorálek, předseda Sněmovny (2002–2006) a ministr zahraničí (2014–2017), kandidoval loni za Stačilo! a rozhovory, které rozdává, vypadají, že by je mohli z fleku pouštět na Pjervom kanale. Stejnou ambici může mít i Jiří Paroubek, další premiér ze stáje ČSSD (2005–2006) a předseda strany (2006–2010).
Pak tu máme skvadru, která skončila v SPD: Zemanův ministr zdravotnictví Ivan David, muž tak výstřední, že se ho kdysi zbavil i Zeman, je dnes jediným Okamurovým europoslancem. Další Zemanův ministr, zesnulý Jaroslav Bašta, za SPD kandidoval před třemi lety na prezidenta. Děčínský bijec Jaroslav Foldyna vypadá, že se pro tuhle stranu doslova narodil, jen se k ní musel prokousat přes KSČ a ČSSD.
A můžeme pokračovat dál, k mladší sociálnědemokratické generaci, která měla ještě před patnácti lety ambice celou stranu převzít a dlouhá léta řídit.
Někdejší poslanec Jeroným Tejc je dnes ministrem spravedlnosti za ANO. Jeho generační souputník, spoluspiklenec z takzvaného lánského puče, kdysi korunní princ ČSSD a dlouholetý jihomoravský hejtman Michal Hašek, sice už politiku opustil, ale na rozloučenou se dokázal ještě jednou ušpinit v hnědé partaji PRO Jindřicha Rajchla. A další z téhle party, bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola, který ještě v roce 2018 usiloval o post předsedy strany, už loni kandidoval za policejní hnutí Přísaha.
Jistě, stále ještě najdeme hrstky přesvědčených sociálních demokratů, jaké je chceme vidět: Petru Buzkovou, historicky posledního sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotku, předsedu odborů Josefa Středulu, Jiřího Dienstbiera mladšího… Dokázal bych sepsat i delší seznam, ale je to zbytečné. Pozůstalí sociální demokraté z politiky dávno odešli, nemají žádný politický vliv nebo ho už nejsou schopni získat.
Voličské skupiny, které kdysi tvořily základ volební koalice ČSSD, se proměnily a svou přízeň rozdělily mezi ANO a SPD, ti mladší mohou za přitažlivější variantu považovat Piráty nebo i STAN. Někteří zvlášť zaťatí přívrženci té opravdové pravice na síti X vám navíc řeknou, že levice je dnes v české politice úplně všechno včetně ODS, a budou dál snít o reinkarnaci Margaret Thatcherové nebo aspoň o návratu ke kořenům, do časů autenticky pravicového bankovního socialismu Václava Klause.
Jenže stejně málo pravděpodobné je i znovuzrození té podoby levice, kterou kdysi znali a byli na ni zvyklí. Vladimíru Špidlovi samozřejmě přejeme hodně zdraví a spokojenosti. Zůstane jedním ze skutečných sociálních demokratů, na které se bude vzpomínat s úctou. Není jich – jak jsme si ukázali – mnoho.
