Geniální i náladový. Schick svým koncem napodobil jinou legendu

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Už je to čtvrtstoletí, kdy Patrik Berger oblékl naposledy český dres. Začalo mu haprovat tělo, opakovaně mu opuchalo koleno, musel na operace a čím dál víc ho svrbělo svědomí, že kvůli reprezentačním srazům příliš často opouští děti: „Proklouzávají mi mezi prsty, což nechci.“

A také ho fotbal v národním týmu nijak zvlášť nenaplňoval. Nemohl tušit, že pod novým trenérem Karlem Brücknerem, kterého skoro neznal, začíná nejkrásnější éra. Střízlivým úsudkem došel k závěru, že skončí. Bylo mu osmadvacet a pod Brücknerem si ani jednou nezahrál.

„Když jsem zjistil, že mi nároďák nechybí a prožívám dny bez stresu, už mě nemohlo nic přesvědčit, abych změnil názor,“ řekl na jaře 2002, kdy se svět chystal na mistrovství světa v Asii. Češi tehdy kvůli pokažené kvalifikaci zůstali doma, což byl další důvod, aby Berger myslel hlavně na vlastní kariéru.

Patrik Schick, suverénně největší hvězda současné fotbalové éry, udělal prakticky totéž. Jen to nesdělil do sluchátka zvídavému redaktorovi, nýbrž přes svůj účet na instagramu, který za Bergerovy éry ani neexistoval. „Bylo mi ctí nosit český dres,“ vzkázal Schick.

Taková slova se zpravidla používají, když chcete zachovat dekorum a utlumit silnější sdělení. Z dalších vět se dalo vyčíst, že Schicka prostě přestala reprezentace naplňovat. Debakl na mistrovství světa v Americe, kde Češi získali jenom bod a Schick se pro poslední zápas ve skupině ani nevešel do základní sestavy, byl poslední kapkou. Ačkoli nejlepší český útočník zdůraznil, že „to nebylo impulzivní rozhodnutí“, emoce v něm jistě hrály roli.

Stejně jako u prvního Patrika. Berger je v samostatné historii jediným Čechem, který kdy skóroval ve finále mistrovství Evropy. Schick zase předvedl jeden z nejkrásnějších gólů všech velkých šampionátů.

První Patrik v roce 1996 napálil míč z pokutového kopu tím nejprudším způsobem pod německým brankářem Köpkem, Češi ve Wembley málem brali zlato. Druhý Patrik dokonalým obloučkem od půlicí čáry potupil na Euru 2020 (hraném v roce 2021) skotského gólmana Marshalla. Ale klidně si mohli role vyměnit, i Berger uměl umělecké střely. Zakroucené, překvapivé, kouzelné, milimetrově přesné. Schick stejně tak dokáže bomby, které trhají síť. Naučil se po nich při oslavě ukazovat svaly jako kulturista.

Oba byli vyvolení, aby se stali slavnými fotbalisty. Oba Pražané. Oba odkojení Spartou. Proto snad ani nepřekvapuje, že mají stejné křestní jméno.

Najdete u nich spoustu podobností. Třeba sebevědomou povahu, která leckomu, kdo je nezná, může připadat povýšená. Oba na hřišti věděli, co umí a jaký servis potřebují. Jakmile ho nedostali, reagovali po určité chvíli kysele, protože si mysleli, že jsou v právu. Byli přesvědčeni, že fotbalová výjimečnost by se měla chránit.

Patrikové potřebovali být hýčkáni, i když to nedávali hned najevo.

Když staršího z Patriků trenér Dušan Uhrin na začátku stříbrného Eura 1996 posadil mezi náhradníky, Berger si zabalil kufry a rozhodl se, že chytne první letadlo. Až agent Pavel Paska mu to rozmluvil. Ten samý Paska, který o spoustu let později zlákal do své agentury také mladičkého Schicka.

Prvnímu zajišťoval angažmá v Dortmundu nebo v Liverpoolu. Druhému v Sampdorii Janov, AS Řím, Lipsku nebo v Leverkusenu.

Oba se chovali vyhraněně, s jasným názorem a jednoznačným fotbalovým cílem, aby se dostali co nejvýš. Schick je umírněný, na veřejnosti se skoro nesměje. Když už k rozhovoru svolí, vyjadřuje se rázně, originálně, bez frází. Berger býval podobný, jen trochu větší smíšek, který se nechal strhnout partou.

Oba mají dvě děti, starší dceru a mladšího syna.

Oba se s reprezentací rozloučili v momentě, kdy už to málokoho překvapilo. Naštvaní na trenéry a nepružné svazové vedení. Nepochopení. Zhrzení. Po sérii nepříjemných zranění, která jim kazila náladu a reprezentační motivaci. Nikdy nebyli dostatečně chváleni od českých fanoušků, kteří si oblíbili jiné.

Berger se rozhodl, že se chce věnovat rodině a Liverpoolu. Vadilo mu, že i po zkažené světové kvalifikaci zůstal kapitánem týmu Pavel Nedvěd. Schick se rozhodl, že se chce věnovat rodině a Leverkusenu. Vadilo mu, že navzdory elitním statistikám v Bundeslize musí znovu a znovu ukazovat, že si zaslouží místo na českém hrotu.

Oba na to měli právo.

„Snad jsem pro mužstvo udělal už dost. Nepojedu hrát za Česko, abych se tam netěšil, kousal se, překonával nechuť. V nároďáku bývala legrace, ale poslední dobou se mnohé vytratilo. Odcizili jsme se,“ prohlásil tehdy Berger, stará fotbalová škola, v osobním rozhovoru pro MF Dnes.

Schick po čtvrtstoletí, v úplně jiné době, zvolil mnohem diplomatičtější vyjádření. Ne přes média, ale přes sociální sítě. Když po drtivé porážce 0:3 s Mexikem procházel novinářskou zónou na Aztéckém stadionu, nezvedl oči od země. O pár hodin později poslal vzkaz, že končí.

Možná bylo poslední kapkou, když jeho styl podržel sparťanský manažer Tomáš Rosický. Ještě si spolu zahráli v reprezentaci a o deset let později mohl Schick slyšet, jak ho Rosický v podcastu MVP pro Seznam Zprávy hájil vlastním tělem: „Upřímně mi je toho kluka až líto. Nikdo ho nedostane do hry. Když na něj koukám, tak ho vlastně obdivuju, že na ten nároďák furt jezdí.“

Už nebude.

Vzpomínka zůstane na 56 zápasů a 26 gólů, což je výborná bilance. Zvlášť s přihlédnutím na časy, v nichž u českého národního týmu stěží hledáte světlo na konci tunelu. Patrik Berger stihl 44 zápasů a 18 gólů, což je dodnes stejně nedoceněné.

Oba byli výjimeční – a přitom cenu pro Fotbalistu roku dostali jen dvakrát. A to je poslední z mnoha podobností: Jakkoli měl Berger ve své době daleko větší konkurenci, oba dva Patrikové i toto považovali za osobní nespravedlnost.