Recenze: Český sitcom ukazuje krušnou realitu oblastního divadelního baru

Divadelní klub Na dně působí, že zvládne dostát svému jménu. Působí zpustle a ani křečovité výrazy aktérů mluvících do kamery nezvládnou nalakovat realitu dostatečně narůžovo.

Stejnojmenný seriál, který vytvořili herci z jihlavského Horáckého divadla a vidět ho lze na platformě Stream.cz, si hraje s oblíbenou formou takzvaného mockumentu. Tvůrci předstírají, že vše snímá dokumentaristický štáb, což jim umožňuje sledovat trapné chvilky „v zákulisí“ provozu divadelního bistra.

Scenárista a režisér František Maňák natočil sitcom, který si záměrně dělá legraci z potíží, jimž čelí herci „na oblasti“. Sám hraje Jana Lišku, provozního v tomto chátrajícím zadluženém místě, kde by se měli setkávat herci a diváci, kde by měla vznikat zvláštní sounáležitost, neboť je možné se tu přiblížit hereckým bardům. Jenže realita bývá jiná. Podnik neprosperuje, nikdo jej nenavštěvuje.

V první epizodě se vrací domů „celebrita“ z Prahy, herec Filip Kotrba. Přiváží s sebou pražské manýry a očekávání, že mu staronoví kolegové uspořádají večírek na uvítanou a také u příležitosti jeho 29. narozenin. Dopadne to pochopitelně všelijak, ale rozhodně ne velkolepě.

Seriál Na dně může připomenout některé televizní projekty Dejvického divadla, které také často staví na estetice trapna, absurditě či mystifikaci. Novinka je v mnoha ohledech skromnější, nestojí tolik na výstřednosti. Byť i ta je tu zastoupena v postavě Jakuba Nováka, jenž si potrpí na metodické herectví a převtěluje se třeba do Jokera, případně trénuje na roli v seriálu Odznak Vysočina tak, že se pustí do skutečné loupeže.

Všechny postavy působí různým způsobem zoufale. Simona čeká, zda ji někdy Honza požádá o ruku, přitom cítí, že její kariéra ještě ani nezačala a mateřství by ji definitivně ukončilo. Majitel baru Na dně Michal řeší, jak se dostat do zisku a splatit dluhy, mezi teatrálními gesty na kameru se pouští do zoufalých podniků – třeba promění bar na hlídací kroužek pro děti místních občanů, kteří touží vypravit se na koncert oblíbené hvězdy.

Navrátilec Filip si zoufá, že se kvůli matce musel vrátit a že v Praze na něj zapomněli, jako když se luskne prsty. A místní zasloužilý bard Josef se zjevně trápí s nějakými démony. Jedním z nich možná bude alkohol, neboť během zkoušky, na kterou přijde pozdě, rovnou pozvrací režiséra.

Tvůrci hledají nenucenou polohu někde mezi dejvickými projekty a všednodenní dokumentaristickou poetikou seriálů typu Kancl. Mají vlastně dobře vymyšlené alibi, neboť řada vtipů je záměrně trapných a vychází z postav, které mají jak povahové, tak herecké nedostatky. Ať už jde o urputného Jakuba, jenž by chtěl být Robert De Niro, nebo o Josefa, který je chodící hereckou machou.

Ne vždy to funguje, místy není jisté, zda některé postavy – třeba ředitel divadla – špatně hrají, nebo se snaží imitovat, že jde o „skutečnou“ situaci, které přihlíží dokumentaristická kamera. I tak ale s přibývajícími díly nakonec vzniká jistá sounáležitost mezi postavami, jež kromě nepovedených pokusů spasit podnik řeší i celkem závažné potíže.

Seriál navzdory žánrové nadsázce zachycuje realitu oblastního divadla. Nejen v potížích herců, kteří si nevydělají „ani na plíny“, jak poznamenává Simona. Ale také v celkové snaze neexhibovat a ochotě nechat se shodit.

Zároveň je tu občas cítit jistá křeč mezi divadelním herectvím a zvoleným formátem mockumentu. Vlastně není vůbec jisté, proč autoři zvolili právě tento formát, jakkoli v průběhu sami naznačují, že šlo o svévoli. Neboť proč by někdo točil dokument o nezajímavém divadelním baru? To je relevantní otázka, jakkoli s ní autoři vědomě pracují.

Na dně je drobný projekt, který asi zůstane oblastní záležitostí. Ale sympatie si zaslouží už jako gesto, že nemusíte být celebrity z Dejvic, abyste mohli točit podobný žánr a vytvořit zapamatovatelné postavy. Ledacos tu drhne. Ale snaha hledat jiný typ humoru a nespoléhat na kadenci nedotažených gagů se v tuzemském kontextu cení.