Recenze: Ožilo dílo z učebnic. Zelenkova hra nabízí vhled do barokního divadla

Každý student hudební historie se o ní učí, až do konce minulého milénia ji ale málokdo slyšel. Korunovační hru Sub olea pacis et palma virtutis si u českého barokního velikána Jana Dismase Zelenky objednali pražští jezuité pro slavnosti, kterými v září 1723 kulminoval proces korunovace: Rakouský císař Karel VI. a jeho manželka Alžběta Kristýna přijali v Praze korunu Českého království.

V roce 1997 hru na světlo vytáhl dirigent a umělecký šéf souboru Musica Florea Marek Štryncl, který ji uvedl v koncertní verzi. O tři roky později dal tentýž ansámbl se sólisty a chlapeckým sborem Boni Pueri zazářit Zelenkově partituře v posvátném prostoru Vladislavského sálu Pražského hradu, poloscénicky a s kostýmy.

Potřetí Marek Štryncl s Floreou vstoupil do stejné řeky nyní v pražském Studiu Hrdinů. V podzemí Veletržního paláce zazněla tuto středu a znovu ve čtvrtek.

Že diváci, kteří obě pražská představení vyprodali, nepřišli na operu, zdůraznil dirigent hned v úvodním proslovu. Dílo, jehož celý barokně košatý název zní Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae corona, v překladu Královská koruna česká zjevená světu pod olivou míru a palmou ctnosti, je v originále označeno jako melodrama o svatém Václavovi. Hudba tvoří jen jednu složku, stejně podstatná je herecká akce a tanec. A celek barokního gesamtkunstwerku doplňuje vizuální stránka – scéna, rekvizity, kostýmy.

Proč tvůrci zvolili prostor, který sluší spíše alternativnímu divadlu, bylo asi to první, co každého napadlo. Dávná premiéra se odehrála v Klementinu, které bývalo jezuitskou kolejí. Lze si představit, že také v dnešní Národní knihovně by se vhodný prostor našel. Pořadatelé to vysvětlují pragmaticky – Klementinum se chystá na rekonstrukci a vzhledem k tomu, že nejde o regulérní operní představení, může se v „okno do minulosti“ proměnit libovolný prostor.

Původní dějiště nicméně připomněl alespoň zadní prospekt s fasádou Klementina do Křižovnické ulice, tak jak vypadala na dobových grafikách. Před ní se odehrával „děj“ – spíše sled živých obrazů – a taneční čísla, orchestr byl umístěn vlevo od pódia a sbor stál takzvaně na bidýlku.

Melodrama o svatém Václavovi je alegorií, postrádá tedy dramatický vývoj a velké lidské vášně, na jaké jsme zvyklí nejen z barokní opery. Místo toho zde vystupují personifikace ctností jako Víra, Stálost či Spravedlnost a také panovníci – císař Oto I. a Václav. Poté, co vyjdou najevo všechny klady českého patrona, se poměrně složitým způsobem dospěje k pointě: ospravedlnění nároku Habsburka Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526.

Protože premiéře v roce 1723 přihlížel císař a čerstvý český král Karel VI., obrací se text jezuitského učitele rétoriky Matouše Zilla přímo k němu, velebí jeho ctnosti a oslavuje ho coby právoplatného dědice trůnu.

Dobové publikum mělo jinou mentalitu, symbolům a alegoriím rozumělo jako přirozenému jazyku, uneslo nálož patosu a afektu, která je naopak pro dnešní diváky příliš velká. Jeden z odcházejících návštěvníků to ve středu označil slovem „patolízalství“. Čímž ovšem vystihl podstatu žánru holdovací hry.

Hrálo se v původní latině, divák měl k dispozici české titulky. Šlo o vzácnou příležitost, protože kromě liturgické hudby se člověk s tímto mrtvým prajazykem zřídkakdy potká. Spoluúčinkující Divadelní spolek Lauriger se zaměřuje na latinské náboženské divadlo, přesto některým hercům plynula latinská deklamace z úst zpěvně a s náležitým rytmem, jiným šla od pusy o něco namáhavěji.

Režisérky Kateřina Bobková-Valentová a Hana Slačálková postavily inscenaci na kontrastu: Statické herecké výstupy, ony živé obrazy, které díky gestům a kostýmům připomínaly oživlou nástropní fresku, účelně rozbíjely taneční vložky obstarané soubory Impudici a Baroque Balance, respektující barokní způsob projevu.

A pak je zde hudba. Virtuózní, umně pracující s kontrapunktem i afekty, psaná pro nejlepší hudebníky své doby. Geniální autor Jan Dismas Zelenka byl podle dirigenta Štryncla možná dokonce o chlup lepší než Johann Sebastian Bach – řemeslo ovládal stejně bravurně a nebál se experimentovat. Hudební čísla jsou skutečně z celé hry tím nejpůsobivějším. Škoda že v prostoru Studia Hrdinů nevynikla tak, jak by zasloužila.

Suchá akustika, se kterou se ucho zpočátku muselo poprat, dojmu neposloužila. Navíc podle dobových záznamů účinkovalo v prvním představení na 150 lidí, to znamená, že obsazení orchestru a sboru bylo v porovnání s dneškem minimálně dvojnásobné.

Triumfální sborové scény doprovázené fanfárami trubek a polnic musely na toho, kdo slyšel premiéru s autorem v čele, mimořádně zapůsobit. Mají potenciál ohromit i dnešního posluchače, současné provedení ho však naplnilo jen částečně.

Přesto je skvělé, že se tvůrci do inscenace pustili, že si osvojili specifickou gestiku, memorovali dlouhé latinské promluvy, nastudovali obtížné party a árie. Poskytli tím cenný vhled do estetiky barokního divadelního zážitku.