Opuštění a zklamaní. Politika překvapivě míjí důležitou generaci Čechů

„Mám pocit, že starší politici letos konečně objevili nás mladé a že jsme konečně dostali šanci,“ popisovala vloni poslankyně ODS Lucie Bartošová. Minulý rok totiž ukázal, že lidé do třiceti let mají o volby i vstup do politiky zájem, stejně jako narůstá zájem politických stran o jejich hlasy a angažmá.

Vedle prvovoličů a dvanáctníků se pak politici zaměřují i na seniory. Důvod je prostý: jde o silné populační ročníky, navíc jsou disciplinovaní a k volbám chodí.

Někde uprostřed se pak ale schovává kategorie s nenaplněným potenciálem - třicátníci, kterým někteří experti přezdívají „opuštěná generace“.

Zatímco dvacátníky se v posledních letech daří mobilizovat a roste i jejich podíl v politických funkcích, počet třicátníků klesá. Patří přitom mezi hybatele ekonomiky a do budoucna se jich podle expertů bude týkat například větší daňová zátěž – i proto, že patří mezi slabé populační ročníky.

„Říkáme jim opuštěná skupina. Tak se totiž mohou tito lidé opravdu cítit. Mají za sebou často zkušenost, kdy se jako prvovoliči, možná i jako druhovoliči rozhodovali pro toho, komu uvěřili, že se postará o jejich budoucnost. A teď, kdy do té budoucnosti dorostli, najednou mají pocit, že už nikoho nezajímají,“ přibližuje rozpoložení dnešních třicátníků Alice Mikulášová, zakladatelka Institutu politické participace mladých.

Podobný trend pak popisují i někteří poslanci. Například osmatřicetiletý poslanec Josef Flek (STAN) se začal politicky angažovat po třicítce, sám ale vidí, že zájem o jeho věkovou kategorii není takový jako o nejmladší. „Když si vezmete kampaně jako 30 pod 30, pro nás nic takového vlastně není. A když nám bylo dvacet, tak to také nebylo,“ říká.

Že zájem třicátníků o politiku klesá, ukazují i data. V posledních třiceti letech se podíl třicetiletých poslanců, ale i zastupitelů, snížil. V obou případech jejich zastoupení kleslo o sedm procentních bodů, zatímco starší kategorie rostou.

Zajímavostí pak může být i to, že ve vedení krajů není jediný hejtman, který by byl mladší 40 let. Poměrově jsou třicátníci nejvíce zastoupení ve funkcích primátorů. Konkrétně jich je pět z celkových dvaceti sedmi.

Co se vedení stran týče, i tam se uplatňují spíše lidé nad čtyřicet pět let. Výjimky jsou v tomto směru dvě: lidovci, kde dvaačtyřicetiletého předsedu Jana Grolicha doplňuje třicetiletý Benjamin Činčila coby první místopředseda. A TOP 09, kterou vede osmatřicetiletý Matěj Ondřej Havel, po boku už má ale kolegy o generaci starší.

I v tomto případě ale odborníci poukazují na fakt, že dnešní třicátníci patří mezi slabé populační ročníky, a tak se mezi nimi nachází i méně lidí, kteří mají vůli a chuť se politicky zapojit a angažovat. Zároveň oproti předešlým generacím zakládají později rodiny.

Na to naráží i poslanec Flek, podle kterého je menší výskyt třicátníků zapříčiněný i tím, že se jeho vrstevníci zaměřují spíše na praktické stránky každodenního života než filozofické otázky a politická témata.

„Mně i známí ve stejném věku přiznávají, že politiku nesledují a neřeší ji. Třeba proto, že rozjíždí vlastní byznys, jsou v práci, kde mají pevnou pracovní dobu nebo zakládají rodiny,“ říká s pochopením. Dodává ale, že je to právě jeho generace, na kterou politická rozhodnutí mnohdy dopadají a dopadat budou.

Že se třicátníkům do politiky nechce, chápe i sedmatřicetiletý poslanec Motoristů Vojtěch Krňanský. Naráží třeba na to, že v daném věku může být politika riskantním krokem, který může danému člověku poškodit reputaci.

„Umím si představit, že být politicky aktivní a mít klidný život nejde v dnešní době úplně dohromady. Zároveň si myslím, že většina lidí dnes přemýšlí také více v duchu ‚work-life balance‘, což ale, pokud například děláte starostu naplno, vůbec nejde dohromady. Za osm let, co stojím v čele města, mohu říct, že to je prostě práce 24/7,“ dodává Krňanský, který je zároveň starostou města Chrast.

Politickou pasivitu pak vykazují třicátníci i jako voliči. Jak ukazují data agentury STEM, nejnižší účast v loňských parlamentních volbách vykázala právě věková kategorie 33 až 37 let.

V porovnání s lidmi starších 68 let jich přišlo k volbám o necelou pětinu méně.

„Odvíjí se to od toho, že se nacházejí v hlavním produktivním věku. Mají děti, řeší splácení hypoték, vedle toho se ale možná soustředí i více na vlastní život než na ten společenský,“ říká k tomu analytik STEM Martin Kratochvíl.

Z dat společnosti Ipsos pak vychází i to, že oproti prvovoličům jsou třicátníci méně ochotní se o politice bavit, sledovat programy nebo se zapojovat do kampaní. Propad je i v podávání oficiálních stížností či podnětů, méně také využívají volební kalkulačky. U starších generací pak zájem zase roste.

„Priority třicátníků jsou někde jinde. Souvisí to i s tím, že během produktivního života nezažili materiální nouzi – když tedy pomineme covid. Jedna rovina je i to, že možná nemají důvod se o politiku zajímat, protože nepociťují takový nedostatek jako jiné ročníky. Obecně mají vlastně vše, co potřebují,“ přemýšlí nad důvody nezájmu o politiku politolog Michal Pink.

Podle Alice Mikulášové z Institutu politické participace mladých nemusí jít ale nutně o nezájem. „Pracují, odvádějí daně, chtějí si pořídit vlastní bydlení, mají malé děti. A to je právě moment, kde často dochází k rozčarování nad asymetrií mezi předvolebním sliby a realitou. Jedním příkladem za všechny je kritický nedostatek jeslí a školek. A těch příkladů bychom našli samozřejmě mnohem více,“ přibližuje možné důvody ztrácejícího zájmu o politiku.

O podobné věci hovoří i poslanec Josef Flek. „Starší kolegové mají už budování domova a rodiny za sebou, ti mladší mají naopak více času a asi i energie na politický život. Já a vrstevníci musíme tyto věci skloubit a je to skutečně náročné. Odjíždím v pondělí, vracím se v pátek večer, a rodinu tak vidím v sobotu, někdy jenom v neděli,“ prozrazuje s tím, že má pro „apatičtější“ vrstevníky pochopení.

Otázkou pak podle Mikulášové zůstává i to, jak danou rezignaci zlomit. „Nejhorší pro demokracii je mít apatickou občanskou společnost. Jde přitom o paradox – právě lidé v mladším středním věku jsou hybateli ekonomiky. Odvádějí daně, vytvářejí hodnoty. Je to cílová skupina lidí, kterou by žádná vláda nemohla ignorovat,“ myslí si.

Když pak přijde na politickou komunikaci a zájem politických stran, odborníci upozorňují, že třicátníci jsou také poměrně těžce uchopitelnou skupinou. Zatímco prvovoliče lze oslovit například skrze – pro danou věkovou kategorii populární – sociální síť TikTok, třicátníci nejsou homogenní.

„K těm nejmladším lidem si politici nakonec cestu našli, ale možná si vzpomněli pozdě a tím pádem přeskočili skupinu, o které se teď bavíme. Ta jim z hledáčku trochu unikla,“ dodává Martin Kratochvíl ze STEM.

Podobného trendu si všímá i politolog Michal Pink. „Nejsnazší je obecně cílit na seniory, ti jsou zvyklí na billboardy, programy. Politici vědí, co chtějí a umí komunikovat. U prvovoličů se to už nějak naučili. Ale třicátníci se obecně bojí přímého kontaktu, jejich ochota zapojit se do celospolečenské aktivity je nižší. Jsou radši sami,“ přibližuje.

Mikulášová k tomu dodává, že třicátníci jsou zároveň náročně oslovovatelnou skupinou i proto, že jejich pohled na svět je střízlivější než například u „ideově plných“ dvanáctníků nebo seniorů, kteří obecně ocení „hmatatelnou změnu“, například ve formě vyšších důchodů či úlev.

„Na voliče mezi 30 a 45 musí být strana vybavena podstatně precizněji. Třeba srozumitelným a konkrétním programem, transparentní komunikací ve vztahu k politickým cílům a tím, co v dnešní politice chybí snad nejvíce – lidmi, kterým by tato cílová skupina uvěřila, že to s Českem a jejich budoucností myslí opravdu dobře,“ popisuje Alice Mikulášová nároky třicátníků.

Problém pak někteří experti vidí i v tom, že v politice stále převládá „childismus“, tedy předsudečné vnímání a podceňování mladých lidí. „V tomto kontextu se dotýká i lidí kolem čtyřicítky,“ přibližuje Mikulášová s tím, že jde o další důvod, proč třicátníci nemají motivaci se politicky začlenit.

„V mnoha případech stále přetrvává filozofie: ‚Jo mladej, musíš si počkat, musíš si to vysedět‘. V tomto kontextu je tak logické, že se lidem v mladším středním věku do politiky nechce. Mají pocit, že když půjdou do politiky, stejně nic nezmění, ztratí čas, zbytek ideálů a navíc se spojí s politickou stranou, což může ovlivnit jejich vztahy s okolím,“ říká Mikulášová s tím, že třicátníci se pak zaměřují spíše na své životy, které mohou skutečně ovlivnit.

Odborníci se shodují, že právě mezi třicátníky mají politici možnost získat nové voliče. „Ten, kdo by dokázal získat důvěru voličů mladšího středního věku, by mohl vyhrát volby. Ale úkol je to extrémně nelehký,“ říká například Mikulášová s tím, že v širším měřítku se tento trend týká i věkové kategorie od 25 do 45 let.

I politolog Pink vnímá, že se tato generace dá politicky „těžit“. Připomíná ale, že jde oproti jiným věkovým kategoriím o nižší počet lidí, který ještě nutně nemusí znamenat politický triumf.

Z dat vyplývá, že třicátníci se více přiklánějí ke stranám současné opozice, která se těší vyšší popularitě i u – dnes už poměrně zmobilizovaných – prvovoličů. Daný potenciál by tak mohl prospět především opozičním stranám, pokud by se naučily, jak s cílovou skupinou mluvit a čím je oslovit.

„Nejtěžším úkolem bude přesvědčit tuto cílovou skupinu, že politik nelže a udělá skutečně maximum pro to, aby splnil to, co slíbil. Můj osobní dojem je, že by tito lidé ocenili i to, kdyby s nimi politici transparentně komunikovali, když se něco nedaří, proč se to nedaří a co s tím hodlají dělat,“ míní Alice Mikulášová.