Recenze: Šest gramů kokainu, nula gramu dramaturgie. Film s Vetchým se nepovedl

„Trochu mi to připomínalo Vlastníky říznuté Tarantinem,“ charakterizoval Jiří Mádl v jednom rozhovoru nový snímek Miroslava Ondruše, v němž ztvárnil divadelního herce Šimona. Jde o atraktivní příměr, v případě 6 gramů však představuje pouze zbožné přání. Vlastníci Jiřího Havelky i filmy Quentina Tarantina stojí na přesně vedených hercích, postavách s jasnou minulostí i motivacemi a dialozích gradujících až k závěrečné konfrontaci s nezvratnými následky.

V 6 gramech naproti tomu sledujeme půltucet figurek, které na sebe vzájemně křičí, vyhrožují si násilím, vyhýbají se zodpovědnosti a po 90 minutách se většina z nich rozejde, jako kdyby se nic nestalo. Nepřichází žádné nečekané odhalení, katarze ani zpráva o české mentalitě.

Výchozí situace přitom není špatná. Ředitelka respektovaného gymnázia, kterou Lenka Vlasáková hraje jako tu nejkřiklavější karikaturu bigotní katoličky, svolává do tělocvičny čtveřici mužů. V pokojích jejich synů byl během lyžařského kurzu objeven sáček s šesti gramy bílého prášku, který učitelé bezmyšlenkovitě vyhodnotili jako kokain. Bezmyšlenkovitost bude po zbytek filmu vystihovat jak jednání postav, tak dějové zvraty.

Na podobném půdorysu by šlo vystavět skvělou konverzační satiru i thriller plný černého humoru. Uzavřený prostor, omezený počet aktérů, jednoduchý konflikt, který se postupně vymyká kontrole.

Jenomže zápletku 6 gramů netvoří promyšlený řetězec příčin a následků, ale série epizod. Jednotlivé motivy se nevracejí, nenabývají nového významu a nevytvářejí pocit gradace. Fungují jako samostatné skeče, které po pár minutách uvolňují místo dalším.

Otcové nemají vlastní charakter. Připomínají chodící vtipy roztažené na celovečerní stopáž. Ondřej Vetchý hraje tutéž postavu jako už v tolika filmech a seriálech z posledních dvou dekád – popudlivého strážce pořádku, který na sebemenší neshodu reaguje téměř hysterickým řevem. Jediným úkolem pojišťováka v podání Davida Novotného je zase nabízet každému nevýhodnou životní pojistku, což přestává být vtipné zhruba při druhém opakování.

Realitní makléř ztvárněný Martinem Pechlátem bere vše příliš vážně. Zejména sám sebe. Nejvíc se bojí o vlastní reputaci. A Mádlův Šimon vypadá příliš mladě, takže si ho ostatní neustále pletou se studentem. Také v tomto případě platí, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Zvlášť když nedochází k jeho rozvíjení, jen k recyklaci.

Samotné opakování stejného vzorce nemusí být na škodu, pokud odhaluje další vrstvy. V Havelkových Vlastnících se každý účastník domovní schůze nejprve též zdál být karikaturou, ale postupně jsme zjišťovali, že jeho posedlost má určitou příčinu a hranice. V 6 gramech druhý plán chybí.

Stejně nedůsledně film zachází s informacemi, které by v lépe vystavěném scénáři představovaly dramaticky cennou surovinu. Šimon měl syna v patnácti letech se svou tehdejší učitelkou. Jeho nevlastní dcera se sebepoškozuje. Tělocvikář v podání Petra Uhlíka, který do děje vpadne v druhé polovině, se nedávno pokusil o sebevraždu. Tato odhalení však neslouží k budování napětí ani proměně vztahů, ale jen k jednorázovému pobavení.

Když se v tělocvičně bez ohlášení objeví Šimonova partnerka v podání Kláry Issové, aby názornou gestikulací předvedla, jak ji Mádlova „dělová koule“ oplodnila navzdory antikoncepci, k jejímu výstupu se později žádná z postav nevrátí, přehlíživý postoj ostatních k Šimonovi to nijak nezmění a děj nerušeně pokračuje další náhodnou odbočkou.

Zhruba v půlce snímek dokonce zcela opouští původní zápletku s kokainem a překlápí se do bizarní krimi historky s odstraňováním domnělé mrtvoly. Naplno se ukazuje, že největší potíž 6 gramů neleží v jednotlivých scénách, ale způsobu, jakým jsou poskládané.

Novinka bez jakékoli vnitřní logiky a ujasněné žánrové tóniny kombinuje hloupé chování postav s vážnými tématy, jako jsou psychické poruchy nebo sociální rozdíly. Nekonzistence je patrná i na hereckých výkonech. Zatímco například Vetchého „měšťák“ připomíná postavičku s nulovými kognitivními schopnostmi, jiní jednají poměrně racionálně.

Chyba není v hercích, kteří v minulosti mnohokrát dokázali, že komediální timing i jemnější polohy zvládají. Tady jim však nezbývá než vařit z vody. Bez pevnějšího režijního vedení vzniká místo herecké souhry nesourodá, ukřičená kakofonie.

Jiné než slovní vtipy zpravidla vyznívají bezradně. Když má dojít na akčnější moment, odehraje se mimo záběr. Výsledek si musíme domýšlet z tuctové hudby a zvukových efektů. Dojem zčásti zachraňuje pohotový střih Jakuba Vansy a nápaditá kamera Aleše Harta.

Režisér a scenárista Miroslav Ondruš se na premiéře pochlubil, že od prvního oslovení producentů po natáčení uběhlo pouhých osm měsíců. Mělo to zřejmě vyznít jako důkaz tvůrčí potence. Ve skutečnosti tím ale poskytl vysvětlení, proč jeho film selhává v samotných základech. 6 gramů dokonale ilustruje hlavní neduh soudobé české komedie: spoléhání na to, že známé tváře a laciné vtipy bez pointy zakryjí totální dramaturgickou nemohoucnost.