Válka bere rodinám šanci rozloučit se. Dostat mrtvé domů je stále těžší

Julija vyjížděla na kole hlavně tehdy, když doma docházelo jídlo. Každá taková cesta ale znamenala risk. V ulicích míjela těla svých sousedů a nad hlavou jí téměř pokaždé kroužil ruský dron. „Pronásledoval mě,“ popsala později.

Dívka je původem z Olešek, ukrajinského města ležícího na levém břehu Dněpru, které dnes ovládají ruští okupanti. Tamní humanitární krizi dál prohlubují ruské drony, miny a pokračující útoky, které si podle dostupných údajů vyžádaly už desítky lidských životů.

Jedním z nejviditelnějších projevů kritické situace je to, co se děje s oběťmi dronů, ostřelování či min. Jejich těla zůstávají v ulicích celé týdny, nezřídka jen přikrytá prostěradlem a zatížená kameny, aby je neroznesla zvířata.

Olešky jsou extrémním příkladem problému, který se během více než čtyř let války stal součástí ukrajinské reality: co dělat s mrtvými, když je není možné vyzvednout z bojiště, identifikovat ani pohřbít. Jeho podoba se ale liší podle toho, na které straně fronty k úmrtí dojde.

Na okupovaných územích se rozpadá systém, který má zajistit, aby se mrtvý dostal k rodině. Ruské úřady Ukrajincům brání v pohřbívání blízkých a podle svědectví okupanti v některých případech povolují uložit k poslednímu odpočinku pouze ty, kteří zemřeli přirozenou smrtí.

„Víme, kde těla jsou a komu patří. Některá tam leží dva nebo tři měsíce, nemá je ale kdo vyzvednout,“ popsala Tetjana Hasanenková, šéfka ukrajinské městské správy města Olešky. Někdy se o ostatky začnou zajímat i toulaví psi, kteří je roztahají po ulicích. Okupační úřady proto nařídily odstřel zvířat.

Podobná svědectví přicházejí i z nedaleké Holé Prystaně a dalších přilehlých vesnic.

O jak rozsáhlý problém jde, lze v některých případech vyčíst ze satelitních snímků. „Když se pozorně podíváte, je vidět, že v některých částech města jsou v ulicích a na volných prostranstvích patrné tmavé objekty, které odpovídají dlouhodobě neodklizeným lidským ostatkům,“ popsala Seznam Zprávám americká novinářka a dokumentaristka Zarina Zabriská, která situaci v okupovaných obcích podél fronty dlouhodobě sleduje.

Vyzvednutí těl je nemožné především proto, že nad místy nepřetržitě krouží drony a cesty jsou zaminované. A když už se to podaří, často to podle svědectví není zásluhou pohřebních služeb.

Třiasedmdesátiletý Serhij Mukanov, bývalý obyvatel Olešek, řekl britskému deníku The Times, že ruští vojáci nabízeli místním mužům tisíc rublů za každé tělo, které odnesou na okraj města a pohřbí ho v lese. „Byl to svého druhu byznys,“ popsal s tím, že Rusové nechtěli riskovat kontakt s mrtvými a případnou nákazu.

V Oleškách nefungují pohřební služby a místní márnice je už několik let bez elektřiny.

A těla lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí, podle Hasanenkové ruské okupační úřady odvážejí k lékařské expertize do Kalančaku, dalšího okupovaného města. Některá se k rodinám nevrátí celé měsíce.

OSN letos hovořila s více než dvaceti obyvateli okupované části Chersonské oblasti, mimo jiné právě z Olešek a Holé Prystaně.

Popisovali život v místech, kde ruské drony a miny prakticky znemožňují pohyb, evakuaci i přísun základní pomoci. Podle ukrajinských odhadů v těchto komunitách stále zůstává až 6000 lidí.

Jen v Oleškách a Holé Prystani OSN letos zaznamenala nejméně 29 zabitých a 54 zraněných civilistů. Podle dobrovolníků je ale skutečný počet obětí pravděpodobně výrazně vyšší.

Bývalá policistka z Olešek Ksenia Archipová, která dnes žije na území kontrolovaném Ukrajinou, se proto snaží sestavit vlastní seznam mrtvých. Informace, fotografie a dokumenty jí posílají lidé, kteří v okupovaném městě stále zůstávají.

Její seznam čítá už téměř 200 civilních obětí. „Dělám to proto, aby se tato zvěrstva jednou vyšetřila a jejich pachatelé za ně nesli odpovědnost,“ řekla Archipová Seznam Zprávám.

Nejde ale jen o okupovaná území. V oblastech kontrolovaných Kyjevem má tentýž problém jinou podobu. Stát se sice snaží mrtvé z fronty vyzvednout, identifikovat a vrátit rodinám, není to ale jen tak.

Forenzní experti musí často určit totožnost ostatků, protože se vracejí po měsících, poškozené boji, případně už jsou ve značném stadiu rozkladu.

„Pokud není možné provést vizuální identifikaci, rozhodující metodou je analýza DNA,“ vysvětloval loni zástupce ředitele ukrajinského Státního vědeckého výzkumného forenzního centra Ruslan Abbasov.

Taková identifikace může trvat až několik měsíců – záleží mimo jiné na počtu vrácených těl a jejich stavu.

Rozměr operace ukazují hromadné repatriace. Na Ukrajinu se vracejí stovky těl najednou a po každé takové výměně čeká forenzní pracoviště další nápor. Jen při jedné z letošních repatriací Rusko předalo Ukrajině 1000 těl.

Jiná těla se ale k ukrajinským forenzním specialistům vůbec nedostanou. Myroslava Melnyčenko například ví, kde zemřel její bratr Oleksij. Viděla záběry z dronu, které ukazují místo jeho smrti u Marjinky.

Tělo ale rodina nedokázala dostat domů, Oleksij tak zůstává oficiálně pohřešovaný – stejně jako desítky tisíc dalších Ukrajinců. „Je to, jako bychom byli zamčení v našem smutku,“ popsala Myroslava situaci, kdy rodina ví, že její blízký pravděpodobně zemřel, ale nemůže ho pohřbít.

O vyzvedávání těchto těl se starají specializované pátrací týmy. Jejich členové se vydávají i do míst, kam se kvůli ruským dronům, minám a pokračujícím bojům nedostanou běžné záchranné složky. Jejich práce tak může být stejně nebezpečná jako samotná fronta.

Minulou středu při ní zemřel Oleksij Jukov, který více než dvě desetiletí vedl pátrací tým Platsdarm. Jeho členové vyhledávali těla padlých vojáků, prováděli jejich exhumaci a pomáhali s jejich návratem rodinám. Jukov zahynul při exhumaci těl na Donbasu. Bylo mu 40 let.

„Je to zdrcující ztráta pro Ukrajinu. Nikdy jsem nepotkala nikoho silnějšího a s větším světlem v sobě než Oleksije. Každému ukrajinskému vojákovi slíbil: Vraťte se domů živí. A pokud se stane to nejhorší, najdeme vás a přivezeme domů,“ řekla Seznam Zprávám jeho blízká přítelkyně a novinářka Ljubov Šoludková.

Ani pohřbem nemusí cesta mrtvého skončit. Britský deník Financial Times popsal nový fenomén. Pokud se fronta začne přibližovat k místu, kde byl voják pohřben, některé rodiny začínají řešit dilema, zda ostatky exhumovat a přestěhovat do bezpečnější části země.

Jak dlouhá a komplikovaná tato cesta může být, ilustruje případ Serhije Kulyka. Muž padl v srpnu 2023 v Serebrjanském lese na Donbasu. Identifikovat jeho ostatky se podařilo až po několika měsících a testech DNA.

V únoru 2024 ho rodina konečně pohřbila v Kramatorsku, jenže válka se mezitím posunula. Ruské drony začaly zasahovat i okolí hřbitova a Kramatorsk se ocitl stále blíž frontě.

Příbuzní se proto rozhodli pro exhumaci a letos 25. dubna rakev vytáhli ze země a převezli zhruba 800 kilometrů na západ, do Izjaslavi. Druhý Serhijův pohřeb se konal 6. května.

V dubnu a květnu byly ze hřbitovů v Kramatorsku a nedalekém Slovjansku exhumovány ostatky nejméně čtyř ukrajinských vojáků. Dalších deset povolení k přemístění hrobů bylo vydáno od konce loňského roku.

Ukrajinský historik a voják Vakhtang Kipiani, kterého FT v reportáži cituje, upozorňuje, že exhumace hrobů vojáků nicméně vůči Rusům může působit jako přiznání, že se město už nepodaří udržet.

„Když evakuujete hrdiny ze Záporoží, znamená to, že je Záporoží ztracené,“ shrnuje jeho obavu. Takový obraz by podle něj v příštích měsících mohla aktivně začít využívat ruská propaganda.