Recenze: V srdci divočiny. Brad Pitt a jeho ovčák bojují s přírodou i scénářem

Válečný veterán James Belmont si z konfliktů přivezl věrného psa a posttraumatický syndrom. Stejnou poruchou trpí jeho ovčák Odin, kterému schází noha a část čelisti – oboje nahradila protéza.

Hrdinové nového snímku režiséra Davida Ayera nazvaného V srdci divočiny, který od čtvrtka promítají česká kina, působí jako dva životem zdrchaní dobrodruhové. Jako by jim nezbývalo nic než se v malém letadle potulovat zapadlými krajinami Ameriky, lovit ryby a mlčky tábořit uprostřed malebné přírody.

Snímek natočený podle scénáře debutujícího Camerona Alexandera od počátku působí, jako by byl inspirovaný skutečností. Protože jen málokoho by napadlo napsat tak kýčovité charaktery, kdyby neexistovaly. Bohužel tomu tak není. A režisér Ayer, jenž se v roli scenáristy prosadil temnými syrovými thrillery jako Training Day a nyní točí spíše jejich brakové verze s Jasonem Stathamem pro streamovací platformy, se do kin vrací se zvláštní směsí drsnosti i patosu.

Dvojka romantických vandráků ve filmu potká jiného osamělého tuláka, prohodí u táboráku trochu mouder o životě, podělí se o lahvinku belgického piva a zmizí zase kdesi ve vzduchu. Pak ale romantika končí. James v kokpitu prodělá infarkt, letadlo se zřítí do aljašských lesů a dva polámaní protagonisté se musí dostat k nejbližší silnici. Ta leží skoro 100 kilometrů daleko.

Nutno dodat, že už od scény havárie se jasně ukazuje, nakolik je David Ayer zručný režisér. V srdci divočiny umí být jako takzvaný survival thriller fyzický a intenzivní, když hrdinové řeší otázky přežití. Brad Pitt dovede zahrát ledacos. A jeho psí herecký kolega Uber v roli Odina je též dojemný i přesvědčivý.

Jakmile jim jde jen o to, jak se přesunout z místa na místo a překonávat jednu překážku za druhou, lze se vcítit a trpět s těmito provlhlými, pochroumanými tvory uprostřed divočiny. Jenže i hollywoodská pohádka má své limity, přes které už nejde s tvůrci tak snadno jít.

Snímek překypuje strhujícími scénami a detaily, když se James vypořádá s krizemi různého typu, ať už jde o zranění či přesun dostatečného množství proviantu nehostinnými houštinami. Zároveň je to ale patetický film naplňující veškerá klišé žánru měrou tak vrchovatou, že se rychle začne přejídat.

Děním průběžně prostupují nepříliš přesvědčivě natočené retrospektivy z válečné vřavy, které se podle té první z nich zdají nejen Jamesi, ale též Odinovi. Tento „překvapivý“ moment však působí spíše nechtěně komicky. Jinak novince jakýkoli nadhled chybí.

Zároveň tu téma válečného traumatu nevede k žádné reflexi či obecnějším otázkám. Vše slouží jen k tomu, aby publikum pociťovalo stále větší napětí. Přinejmenším na některé diváky to bude mít spíš opačný efekt.

James vždy v pravou chvíli začne trochu sípat, neboť srdeční příhoda zjevně zanechala nějaké následky. Naštěstí má prášky, kterých si může zobnout.

Je v tom jistý kus až béčkové či videoherní naivity, která zabíjí jinak přesvědčivou akci, střety s lesní zvěří i okolními bouřícími živly, převážně těmi vodními. Sledujeme postavy tak trochu jako z videohry či nějakého bizarního konzervativního snu o drsném mužném světě, který je stále v pořádku. A je nám trochu jedno, co se aktérům stane.

Jak ukázal jiný film, který je právě v kinech, prostá zápletka točící se kolem přesunu z místa na místo může být vynalézavá a pohlcující. Jenže hororový Resident Evil je skvělý právě proto, jak nadsázku kloubí s intenzivním napětím. Videoherní estetiku a pravidla používá vědomě.

V srdci divočiny chce být syrový a naturalistický film. Přitom nechtěně pracuje s jednorozměrnými hrdiny, charakterizovanými jen svou lidsko-psí romancí.

Podobně čistý, bezelstný vztah měl své místo třeba v literární tradici 19. století – od Lorda Byrona, jenž nejsrdečnější verše věnoval svému psu, po Jacka Londona. Jenže v novince má vyobrazení k podobným předobrazům asi stejně daleko, jako se liší slova romantismus a romantika. To první definuje původní umělecký a literární směr podmanivý svou směsí temnoty, tenzí a citů, to druhé už se pojí spíše se slovy jako sentiment a kýč.

V srdci divočiny bohužel neumí přesvědčivě spojit syrové napětí s kýčem. Jistě to pro spoustu diváků bude srdcervoucí zážitek či přinejmenším zručně natočená hollywoodská pohádka. S každou další nástrahou přírody by se chtělo jí věřit a důvěřovat. Jenže čím víc se blížíme k patetickému finále, tím více sílí přesvědčení, že Ayer je nejlepší, když točí o prohnilých hrdinech na obou stranách zákona. Když hledí na svět, který nelze dělit na dobro a zlo.

Novinka naopak stojí na tom, že dvojice ušlechtilých, byť válkou zdrchaných dobrodruhů chce přežít a ochránit jeden druhého. Hranice mezi uvěřitelnou dojemností a starosvětským hollywoodským patosem, který už je v dnešní době spíše směšný, se bohužel v závěru definitivně překlápí na tu špatnou stranu.

Přesvědčivě natočený, podprůměrně napsaný snímek po nás chce, abychom jeho postavy přijali prostě proto, že se jim v životě stalo něco hodně zlého. Jenže to by svá – jistě závažná – témata jako posttraumatická stresová porucha nesměl vyobrazovat tak prostince.

Film to nakonec pro mnohé utáhne na smutné psí oči. A ovčák Uber si klidně zaslouží nominaci na Oscara. Nic víc než celkem zručnou žánrovku s poněkud laciným rámcem ale nečekejte.