Není cesty ven. Rusové si v Oleškách dělají z civilistů lidské safari

Na levém břehu Dněpru, v okupované části Chersonské oblasti, leží Olešky.

Kdysi více než 20tisícové město, před válkou známé svým průmyslovým zázemím, zejména v oblasti obalové výroby, připomíná po více než čtyřech letech ruské války proti Ukrajině ostrov odříznutý od světa.

Řeka, zničené mosty i frontová linie z něj udělaly past. Ulice jsou prázdné a mezi domy je slyšet jen vzdálené dunění dělostřelectva. Ruské síly odsud dál vedou útoky přes Dněpr, přičemž část výzbroje je podle svědectví rozmístěna přímo v obytných čtvrtích.

Cesta ven prakticky neexistuje. Té jediné existující místní říkají „silnice smrti“, protože tak trochu připomíná ruskou ruletu. Asfalt, který kdysi spojoval Olešky se zbytkem regionu, je posetý krátery po granátech a lemovaný vraky aut, v nichž lidé nestihli ujet dost daleko.

„Moje rodina chce utéct, ale není odtud žádná cesta ven,“ říká pro Seznam Zprávy dívka, které budeme říkat Ljudmila. Její skutečné jméno redakce zná, z obav o její bezpečnost ho ale neuvádí.

Každý pokus o útěk z okupovaných Olešek znamená riskovat život. Stačí jediný krok mimo vyjeté koleje aut a země se může pod člověkem roztrhnout. Kromě min lidem hrozí ostřelování a útoky dronů, které podle svědectví místních často aktivně sledují a napadají civilní vozidla i pěší, což z každé cesty ven dělá boj o přežití.

Využití jediné cesty z města místní popisují spíš jako poslední možnost než skutečnou evakuační trasu. I když se zázrakem auto pod palbou dostane až k ruskému kontrolnímu stanovišti, následuje výslech ruskými vojáky.

„Mnoho lidí to nechce riskovat. Někdy to ale stejně udělají, protože si uvědomují, že pokud tady zůstanou, stejně zemřou. Nejčastěji jsou to navíc starší lidé,“ líčí situaci Julija.

Podle odhadů zůstávají v Oleškách zhruba dva až tři tisíce civilistů (z toho 47 dětí), kteří nemají téměř žádnou možnost odejít. Přežívají bez dostatku jídla, léků i základních služeb, odkázaní na improvizované zásoby a občasnou pomoc, která se k nim dostává jen obtížně.

„Je to humanitární katastrofa, která se rychle zhoršuje. Lidé žijí v zoufalství,“ popisuje novinář Oleh Baturin, který sám zažil ruské zajetí, kde ho okupanti bili a vyhrožovali mu zastřelením. Ačkoli nežije přímo v Oleškách, situaci v oblasti dlouhodobě sleduje a mluví o podmínkách, které podle něj připomínají místo na pokraji úplného kolapsu, kde se rozpadl civilní život.

Na začátku dubna o humanitární katastrofě ve městě informoval také ukrajinský zmocněnec pro lidská práva Dmytro Lubinec. V roce 2023, kdy ruské síly zničily Kachovskou přehradu, byly Olešky zasaženy rozsáhlými záplavami a zničena byla většina infrastruktury nezbytná pro každodenní život.

„Lidé si počítají každý doušek vody, aby přežili další den. To není důsledek války. To je záměrný teror Ruska proti civilistům,“ napsal Lubinec.

V oblasti nefunguje elektřina ani plyn. Pokud mají lidé vůbec nějaké potraviny, jsou často nuceni vařit na otevřeném ohni. Základní složkou potravy se staly těstoviny, mouka a konzervované potraviny.

Podle šéfky ukrajinské městské vojenské správy v exilu Taťány Hasanenkové se mouka ve městě prodává po sklenicích a za vysoké ceny. Peněz je ale v Oleškách minimum. I takzvané sociální dávky slibované okupačními úřady, které mají podle ženevských konvencí zajišťovat základní podporu obyvatel na okupovaných územích, jsou pro většinu lidí prakticky nedostupné.

Pro jejich získání je navíc nutné cestovat do nedalekého Skadovsku, tedy vydat se na onu smrtelně nebezpečnou trasu, která byla už před zimou opakovaně ostřelována a na níž podle svědectví místních lidé při pokusech o přejezd přicházeli o život.

„Víme, že lidé umírali při pokusech chránit své zásoby před okupanty. Tito ničemové se snažili jídlo odnést a vzali život každému, kdo jim prostě stál v cestě, když se dostávali do sklepů, kde byly poslední zásoby k přežití. To, co se ve městě děje, je prostě děsivé,“ popsala Hasanenková.

Podobné případy nejsou ojedinělé. Ukrajinská novinářka Maria Semenčenková, která je v kontaktu s příbuznými obyvatel Olešek, popsala případ muže, u něhož okupanti našli zásoby jídla. „Zbili ho pažbou pušky a vytáhli ven. Když ale uslyšeli dron, nechali ho ležet na zemi a odešli,“ uvedla.

Nejtvrději dopadla situace na obyvatele během zimních měsíců. „Sbírali jsme dřevo a dělali si malé ohně, aby nám bylo alespoň trochu teplo. Hlavně starší lidé nedokázali snést ten brutální chlad a k tomu téměř umírali hladem. Nikdy už nechci zažít tuhle beznaděj,“ říká Julija, které se spolu s vážně nemocnou matkou podařilo evakuovat. 

Ukrajinci v Oleškách nejen hladoví, žijí také mezi mrtvými těly. „Někdy, když jsme na kolech vyjížděli ven jen proto, abychom sehnali něco k jídlu, míjeli jsme těla našich sousedů,“ popisuje Julija s tím, že téměř pokaždé, co vyšla ven, nad hlavou se jí objevil dron, který ji pronásledoval.

Na záběrech zveřejňovaných z oblasti jsou vidět drony sledující pohyb civilistů v ulicích nebo na cestách mezi domy. Některá videa připomínají záběry z počítačových her: Operátor nejprve člověka vyhledá, zaměří a následně zaútočí. To vše často za doprovodu hudby přidané k videím samotnými ruskými kanály.

Místní obyvatelé proto začali mluvit o takzvaném „lidském safari“.

„Prostě cílí na civilisty. Dělají to s cílem zabít co nejvíc Ukrajinců,“ říká pro Seznam Zprávy Danylo Šynhlelskyj, veterán bojů u Chersonu a Bachmutu. Dnes působí jako vojenský koordinátor organizace Come Back Alive, jež zajišťuje drony pro ukrajinskou armádu.

„Často navíc používají FPV drony na optickém vláknu, které se nedají nijak rušit. Jedinou možností je sestřelení,“ dodává veterán s tím, že pohyb ve městě je pro obyvatele extrémně rizikový a nepředvídatelný.

Takové útoky nemají vojenskou logiku, ale spíš slouží k šíření strachu v civilní populaci, popisuje redakci americká reportérka a spisovatelka Zarina Zabriská. „Většina lidí je tam ukrajinská, mají doma schované vlajky, mluví ukrajinsky a čekají na osvobození, podobně jako tomu bylo při osvobození Chersonu v listopadu 2022,“ říká.

Těla zemřelých v některých případech zůstávají v ulicích nebo provizorních márnicích celé týdny bez řádného pohřbu. Ve městě je totiž akutní pohřební krize, kdy kvůli nedostatku kapacit, narušené infrastruktuře a omezenému pohybu často není, kdo by těla odvezl, identifikoval a zajistil jejich uložení.

„Když se podíváte pozorně na satelitní snímky, je vidět, že v některých částech města jsou v ulicích a na volných prostranstvích patrné tmavé objekty, které odpovídají dlouhodobě neodklizeným lidským ostatkům,“ popisuje Zabriská. V odlehlejších částech města podle ní zůstávají těla ležet tak dlouho, že je začínají požírat zvířata.

„Lidé se tam pohřbívají v igelitových pytlích. Můj známý musel z prken narychlo udělat rakev pro svou matku, protože ji nedokázal uložit jen do plastového vaku,“ uvedla pro evropský deník Novaja Gazeta pětašedesátiletá Halyna, která v Oleškách žila celý život a pracovala jako učitelka na místní škole. Z okupovaného města se jí podařilo uprchnout v březnu 2026.

Zmínila také případ své známé rodiny, která z Olešek odešla s dětmi, zatímco muž zůstal doma se psem. Podle ní muž zemřel pravděpodobně na infarkt a pes u něj zůstal a také uhynul. Oba byli nalezeni až po delší době kvůli silnému zápachu. Tělo muže bylo následně uloženo do pytle a pohřbeno.

Halyna dodává, že je těžké odhadnout, kolik lidí, kteří žili sami, může být stále po smrti uvnitř svých domovů. Někteří podle ní také beze stopy zmizeli.

„Někdy si vojáci brali obyvatele brzy ráno někam pryč a už o nich nikdo nic neslyšel,“ říká. „Proto když se lidé někde shromáždili – třeba ve frontě na jídlo –, mluvili jen o počasí nebo o zvířatech. Nikdo si nemohl být jistý, kdo stojí vedle něj, jestli udavač, nebo někdo, komu se dá věřit.“

Právě v tomto kontextu se Olešky i další okupovaná města v Chersonské oblasti někdy přirovnávají k Buči, která se po stažení ruských jednotek z okolí Kyjeva v roce 2022 stala symbolem násilí na civilistech. Následná zjištění tehdy odhalila rozsah zabíjení i další vážná porušení lidských práv během okupace.

„Přeživší v Oleškách i představitelé místní správy popisují situaci jako nedostatečně zdokumentovanou genocidu, která vyvolává vážné otázky z hlediska mezinárodního práva a vyžaduje okamžitou reakci,“ dodává Zabriská. Své závěry opírá o dva měsíce investigativní práce.

Městská vojenská správa v Oleškách přesný počet obětí neuvádí. Jeho stanovení je bez přístupu do oblasti nemožné.

Právě nemožnost vstupu do města podle humanitárních pracovníků i ukrajinských úřadů zásadně komplikuje jakékoli ověřování toho, co se uvnitř děje, i celkového rozsahu obětí. Do Olešek se nedostávají mezinárodní organizace ani novináři, kteří by situaci mohli na místě monitorovat.

Zásadním zdrojem informací tak zůstávají výpovědi evakuovaných obyvatel a ojedinělé zprávy dobrovolníků, kteří se do oblasti dostali jen výjimečně. Tato svědectví často tvoří jediný obraz toho, co se v dlouhodobě izolovaném městě odehrává.

Příkladem je Ksenija Archipová, dobrovolnice z Olešek, které se z města podařilo uprchnout a dnes pomáhá s evakuacemi. Na základě výpovědí lidí, jež oblast opustili, si vede vlastní přehled obětí, který průběžně doplňuje do tabulky.

„Lidé mi píší, co se tam stalo. Často přidávají i své blízké, kteří zemřeli – třeba: ‚Prosím, připište, moje matka zemřela v říjnu 2025.‘ Vím o případu, kdy při čekání ve frontě na humanitární pomoc došlo k ostřelování a zemřelo pět lidí. Bylo to v zimě, fronty se tvořily už v noci, protože v Oleškách byl dlouhodobě problém s jídlem. A pak přijdou útoky,“ popisuje Archipová.

Přestože se z města občas podaří uniknout menším skupinám lidí, masová evakuace zůstává prakticky nemožná. Podle dobrovolníků a ukrajinských představitelů jsou obyvatelé Olešek ve skutečnosti odkázáni především sami na sebe nebo na neformální sítě dobrovolníků, protože do oblasti nejezdí žádné mezinárodní humanitární mise ani organizované evakuační koridory.

Ukrajinské úřady i kancelář ombudsmana Lubince opakovaně vyzývaly Mezinárodní výbor Červeného kříže k vytvoření humanitárního koridoru pro civilisty z blokovaného města. Podle svědectví z oblasti se to ale dosud nepodařilo zajistit.

Přibližně před týdnem se z Olešek podařilo evakuovat asi 30 obyvatel, většinou však po vlastní ose. Právě hlad a zhoršující se podmínky podle dobrovolníků nutí část lidí opouštět město pěšky, navzdory minám, ostřelování i dronům.

Podle Archipové například mladá matka se dvěma dětmi ušla 24 kilometrů do Holé Prystaně. Jiný starší pár šel pěšky osm kilometrů v naději, že se dostane k evakuaci. Na konci března pak trojice lidí v důchodovém věku urazila asi 30 kilometrů stejným směrem.