Článek
Lichtenštejnsko, malé knížectví ležící mezi Švýcarskem a Rakouskem, v sobotu oznámilo, že zrušilo přednost mužských potomků v nástupnictví na trůn. Na knížecí stolec čtyřicetitisícové země tak nově budou moci usednout i prvorozené dcery panovnického rodu.
V čele konstituční monarchie – jedné z deseti posledních v Evropě – stojí již od roku 1989 kníže Hans Adam II. Od roku 2004 však většinu oficiálních povinností vykonává jeho syn Alois, korunní princ a regent.
„Pořadí nástupnictví se mění z primogenitury mužské na absolutní primogenituru. To znamená, že v budoucnu se prvorozené dítě, bez ohledu na pohlaví, stane dědicem trůnu,“ uvedl osmapadesátiletý Alois ve svém sobotním prohlášení, „touto změnou zákona chceme zajistit, aby knížectví Lichtenštejnsko i knížecí rod vedla osoba, která je na tuto odpovědnost nejlépe připravena.“
Tato změna by v nejbližší budoucnosti neměla mít vliv na čelo nástupnické linie. Nejstarším ze čtyř dětí Aloise je jednatřicetiletý princ Joseph Wenzel.
Symbolicky je to však pro zemi, kde ženy získaly volební právo na celostátní úrovni až v roce 1984, důležité. Oznámení navíc přichází v době, kdy jsou práva žen tématem číslo jedna a konzervativní vládnoucí rod Lichtenštejnů je pod palbou ostré kritiky.
Právo veta, nebo odchod do Rakouska
Skupina žen totiž v malé horské zemi zahájila kampaň za referendum o dekriminalizaci interrupce do 12. týdne těhotenství, zrušení celostátního zákazu poskytování informací o potratech a zahrnutí tohoto zákroku do zdravotního pojištění. Veřejné mínění je na jejich straně. Červencový průzkum ukazuje, že pokud by k hlasování došlo, 62 % voličů by bylo pro.
Jenomže korunní princ již oznámil, že vetuje jakoukoli změnu zákona, a to dlouho před tím, než byl vůbec odevzdán jediný hlas.
V hlavním městě Vaduzu totiž nesídlí klasická konstituční monarchie, kterou známe z jiných evropských zemí. Role knížete - respektive korunního prince Aloise - rozhodně není pouze ceremoniální. Monarcha má pravomoc odvolat vládu nebo jednotlivé ministry, jmenovat soudce, navrhovat změny zákonů a dokonce i použít absolutní veto, které nelze přehlasovat.
Někteří pozorovatelé - například Benátská komise spadající pod Radu Evropy - pravidla kritizují jako nekompatibilní s evropskými standardy demokracie. Na druhou stranu je ale schválili sami občané. V referendu v roce 2003 přesvědčivě hlasovali pro velkou ústavní reformu. Nutno však říct, že kníže Hans Adam II. před hlasováním hrozil, že pokud jeho návrh neprojde, odstěhuje se do Rakouska.
Jeho syn následně své pravomoci obvykle uplatňuje s rozvahou a ve skutečnosti své veto nikdy nepoužil. Jeho sílu ale umí využívat i jinak. Ukázal to v roce 2011, kdy se obyvatelé Lichtenštejnska snažili prostřednictvím lidové iniciativy legalizovat interrupce naposledy.
Dopředu oznámil, že vetovat bude, čímž hlasování ovlivnil. Pod touto hrozbou bylo referendum v zásadě zbytečné, vedlo k historicky nízké účasti a konečnému výsledku 52 % odevzdaných hlasů proti.
Na to navázala celonárodní diskuze, jakou roli má monarchie vůbec hrát a zda se Lichtenštejnové nemají přiblížit jiným evropským panovnickým rodům a účastnit se hlavně ceremonií. Odpověď ale byla jasná. V referendu z roku 2012 se totiž 76 % občanů vyslovilo pro zachování princova práva veta. I zde je ovšem vhodné upozornit, že knížecí rodina opět vyhrožovala opuštěním země.
Monarchie jako brzda ega politiků
Lichtenštejnsko se zmíněnými referendy zcela vzpírá trendům, které nastolily zbylé evropské monarchie. Jinde totiž panovnických pravomocí spíše ubývá.
Monarcha není suverén. Tím je lid, respektive jím volený parlament.
Evropští monarchové:
Níže přinášíme galerii současných evropských panovníků. U každého uvádíme také titul, vládnoucí dynastii i rok jeho nástupu na trůn:
Lucemburský vévoda Jindřich odmítl v roce 2008 podepsat zákon o legalizaci eutanazie a asistované sebevraždy. V důsledku toho parlament přijal ústavní novelu a ze znění základního zákona, že „velkovévoda zákony schvaluje a promulguje (veřejně vyhlašuje)“ vypustil první zmíněnou pravomoc. Vladaři tak zbyla pouze formální role oficiálního vyhlášení zákona. Jindřich vládl do loňského října, kdy na svou funkci abdikoval.
„Konstituční monarchové musí přijmout, že mají jen velmi malou, nebo žádnou volnost v otázkách státních záležitostí - že nemají jinou možnost než schválit každé rozhodnutí vlády ve stovkách dokumentů, které musí každý týden podepisovat,“ vysvětloval pro loňskou analýzu Seznam Zpráv profesor Robert Hazell, politolog z University College London.
Přesto studie ukazují, že konstituční monarchie mají proti republikám lepší výsledky a obvykle vedou k vyšší životní úrovni i důvěře ve veřejné instituce.
„Jsou obvykle dynastické, a proto jednají v rámci dlouhodobého horizontu. Chrání základy společnosti a omezují potenciální zneužití moci. A i když jsou mnozí dnešní králové a královny pouze symbolickými hlavami státu, monarchie působí jako brzda ega volených vedoucích představitelů. Pokud jste premiér a víte, že existuje vyšší autorita, jste o něco umírněnější,“ popsal zdánlivý paradox profesor politické ekonomie Mauro Guillén z pensylvánské Wharton School.
Vládce však musí podle odborníků umět držet krok s dobou. Jinak se monarchie mohou stát anachronismem - umístěné do jiné doby, než kam skutečně patří.
