Článek
V letech, kdy bojoval proti americkým silám, afghánský Tálibán rád připomínal svým nepřátelům, že zatímco oni mají „hodinky“ – tedy technologii –, samotný Tálibán disponuje lepší zbraní - „časem“.
Toto heslo platí i dnes, v době, kdy hnutí radikálních islamistů už pět let drží nad hornatou asijskou zemí kontrolu. Moc převzali po dvaceti letech brutální povstalecké války, když v polovině srpna 2021 dobyli hlavní město Kábul.
Od té doby se emirát posouvá zpátky do minulosti - minimálně co se týče tamního lidskoprávního standardu. Noví mocipáni zavedli přísné zákony, které omezují zpravidla ženy a dívky. Nesmějí se vzdělávat, vykonávat celou řadu profesí a často se nemohou ani volně pohybovat bez mužského doprovodu.
Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva dokonce tvrdí, že režim uplatňuje „politiku apartheidu založeného na genderu“.
V očích většiny světa tak Tálibánci právem zůstávají vyděděnci a podléhají sankcím. To vše už ale z velké části jen oficiálně. Tálibán opět ukázal, že čas má v Afghánistánu na své straně, sankce přetrpěl a postupně se mu povedlo mezinárodní izolaci prolomit. A to aniž by v lidskoprávních otázkách provedl jediný zásadní ústupek.
Oficiální komunikační kanály s představiteli Tálibánu v poslední době navázala Indie, Katar, Čína, Írán i několik středoasijských států. Některé země radikály, nyní v hávu státníků, dokonce přivítaly. Vůbec nejdál pak zašlo Rusko. Jako jediná země světa už loni uznalo vládu Tálibánu v Kábulu a v květnu s ním i uzavřelo dohodu o vojenské spolupráci.
Na konci července dokonce vláda Tálibánu své diplomatické úspěchy veřejně prezentovala. Mluvčí režimu svolal tiskovou konferenci, aby zdůraznil jejich obnovené postavení plnohodnotného diplomatického partnera. „Usilujeme o navázání vztahů se všemi zeměmi,“ potvrdil. Jako důkaz poukázal třeba na dubnovou konferenci, kdy se členové Tálibánu setkali se zástupci vlády pěti středoasijských republik - Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu - a diskutovali rozvoj exportních tras vedoucích přes přístavy v Íránu a Pákistánu.
Jistě lze namítat, že žádná z výše jmenovaných zemí sama nemá k lidským právům zrovna nejzodpovědnější přístup, diplomatické ledy však pomalu začínají tát i na Západě.
„Pozice sebevědomí“
Zástupci Evropské unie například letos v červnu v Bruselu vedli s představiteli radikálního hnutí jednání o navrácení neúspěšných žadatelů o azyl do Afghánistánu. Kontakty s Kábulem prohloubila i řada evropských metropolí samostatně.
Červnové setkání ukázalo, že riziko migrace je dalším důvodem k otevření dveří Tálibánu. „Ti, kteří nemají právo zůstat v Evropě, musejí být repatriováni,“ uvedl tehdy mluvčí sedmadvacítky. Po tomto jednání Německo v červenci vyhostilo prvního afghánského občana zpět do jeho země.
Ve jménu boje proti terorismu a z obavy, že by se Afghánistán mohl znovu stát útočištěm džihádistů, dospěly některé západní státy k závěru, že ochrana jejich území a obyvatelstva před skupinou Islámský stát ospravedlňuje spolupráci s afghánskými islamisty.
Vyvolává to otázky. Na jedné misce vah je unijní potřeba v jednáních prosazovat vlastní zájmy, například v oblasti migrační politiky, na druhé pak argument, že s teroristy se zkrátka nevyjednává - aspoň ne tehdy, pokud sami nenabízí ústupky.
„Není pochyb o tom, že došlo k vývoji. Islámský emirát je nyní v pozici sebevědomí. Uvědomili si, že jsou v současné době pro země regionu nepostradatelní, a dokonce i s Evropou a USA našli způsob, jak s nimi spolupracovat,“ uvedl pro britský deník The Guardian Shivam Shekhawat z Observer Research Foundation v Dillí, „Tálibán vnímá jakýkoli kontakt jako diplomatické vítězství a daří se mu to využít jako znamení, které jeho režimu propůjčuje legitimitu.“
„Skrytá strategie?“
Ostatně vraťme se k červnové schůzce v Bruselu. Zatímco Evropská komise trvala na tom, že se jednalo pouze o „technické“ jednání zaměřené na navracení uprchlíků, Tálibán prohlásil, že šlo o „historickou návštěvu, která představuje krok k normalizaci konzulárních vztahů se zeměmi EU“.
Řada evropských zemí souhlasila i s obsazením afghánských ambasád lidmi spojenými s Tálibánem. Například Berlín loni v létě povolil vstup dvěma konzulárním pracovníkům vyslaným de facto tálibánskou vládou, protože Německo potřebovalo funkční afghánské úřady, které mohou vydávat dokumenty uznávané Kábulem. Německé ministerstvo zahraničí to letos zdůvodnilo také potřebami zhruba 400 tisíc Afghánců žijících v Německu.
Vývoj vyvolává obavy u lidskoprávních organizací. „Nejsme proti žádné spolupráci. Spolupráce je nutná, byť jen proto, aby humanitární organizace mohly zmírnit probíhající humanitární krizi, ale máme obavy z konečného cíle těchto kontaktů a probíhajících diskuzí,“ komentuje situaci Fereshta Abbasiová, výzkumnice organizace Human Rights Watch, „mezinárodní společenství by mělo vysílat Tálibánu jasný a jednotný vzkaz, že pokud neprokáže skutečný pokrok v oblasti práv žen a lidských práv, nebude mít žádné přátele… a to se neděje.“
Hlubší dialog s Tálibánem však prosazuje také OSN. Někteří její představitelé hovořili pod podmínkou anonymity s novináři deníku Le Monde a uvedli, že důvody nyní „souvisejí spíše s veřejným zájmem“. Podle jednoho představitele v sídle OSN v New Yorku „jde o skrytou strategii, jejímž cílem je podpořit umírněnou linii uvnitř Tálibánu, která podporuje vzdělávání žen a dialog s okolním světem“.
Islamistické hnutí je totiž rozdělené a panují v něm hluboké neshody mimo jiné třeba právě ohledně zákazu vzdělávání žen. Nejkonzervativnější frakce duchovního vůdce Hajbatulláha Achúndzády však nadále dominuje.
Nedávné zákony ještě více posílily represi, když označily mnoho náboženských menšin, včetně šíitských muslimů, za kacíře a zavedly přísné tresty s cílem umlčet nesouhlasné hlasy. Další legislativa uznává jako domácí násilí na ženách pouze „nadměrné“ bití a usnadňuje sňatky dívek bez jejich souhlasu.
