„Tohle je Kábul, ten nikdy nepadne,“ říkali. Reportérka líčí, co přišlo pak

Pád Afghánistánu zpět do rukou Tálibánu před pěti lety šokoval Západ. Tragédií byl ale především pro miliony Afghánců a Afghánek, kteří nechtěli žít pod striktním výkladem islámského práva. Afghánské ženy a dívky od té doby čelí jedné represi za druhou, Tálibán jejich životy sešněrovává krutými dekrety. Uchovávají si nějakou naději?

Afghánistán žije už pět let pod vládou hnutí Tálibán. Návrat islamistických radikálů k moci se v roce 2021 odehrál poté, co americké a další západní síly začaly vyklízet pole. Tálibán reagoval na stahování USA a dalších kontingentů NATO ofenzívou, kterou završil 15. srpna obsazením metropole Kábulu. Nečelil už tehdy významnějšímu odporu afghánské armády.

Svět - a především Západ, který se v Afghánistánu dlouho vojensky angažoval - v následujících dnech v úžasu sledoval vypjaté scény z evakuace desítek tisíc lidí. Třicátého srpna opustil kábulské letiště poslední americký voják. Neúprosné drama se však tehdy začalo odvíjet především pro miliony Afghánců, kteří ve své zemi zůstali - a především žen a dívek. Tálibán sice sliboval, že jejich práva bude respektovat, po pěti letech je však realita diametrálně odlišná.

„Tálibán instrumentalizoval nenávist k ženám a povýšil ji na svou politiku. Navíc je to extrémně účinné. Když umlčíte polovinu populace, bude mnohem snadnější dostat pod kontrolu i ten zbytek,“ popisuje americko-britská novinářka Amie Ferrisová-Rotmanová, která se dění v Afghánistánu dlouhodobě věnuje a spolupracovala také na nově vydané knize Mizející dívka z Kábulu (volný překlad redakce, v originálu The Vanishing Girl of Kabul, 2026) exilové afghánské novinářky Zahry Joya.

V rozhovoru pro podcast 5:59 Amie Ferrisová-Rotmanová popisuje nejen převážně bezútěšný příběh afghánských žen, ale také osudové momenty z roku 2021, které ho předznamenaly.

Vy jste jako zpravodajka agentury Reuters v Afghánistánu strávila několik let, vracela jste se tam i později, pomáhala jste afghánským novinářkám. Jak se za těmi pět let starými událostmi ohlížíte?

Vybavím si především chaos. Chaos a naprostý šok z toho, co se dělo. Nevěřila jsem svým očím. Objevil se Tálibán, doslova nakráčeli do Kábulu - aniž by padl jediný výstřel! Vojáci afghánské armády po celé zemi jen skládali své zbraně a nechali bojovníky Tálibánu pochodovat skrz svá města. Vzdávali se, a to neobyčejně snadno, protože tam nebyl nikdo, kdo by je podpořil. Nebyly tam žádné zahraniční vojenské jednotky. A neexistovala už ani žádná politická vůle.

To byl konec vůbec nejdelší války, kterou kdy Amerika v zahraničí vedla. Dvacet let ozbrojeného konfliktu skončilo bez jediného výstřelu, což je neuvěřitelné a ukazuje to, jak obrovským selháním tato válka byla. Samozřejmě se jí neúčastnily jen Spojené státy, bojovali i Češi, Britové, zapojilo se do ní mnoho členských zemí NATO. V tom ohledu to byl skutečně unikátní konflikt, který ovšem skončil naprostým a totálním neúspěchem, šokem a zmatkem.

Jak nečekané tehdy bylo, že se hnutí Tálibán zmocnilo Kábulu tak, jak jste to právě popsala? Skutečně to byl takový šok, že i experti nevěřili svým očím?

Ano, velká část těch, kdo Afghánistán sledovali, opravdu nevěřila svým očím. Já jsem tehdy působila jako reportérka, ale už ne přímo v Afghánistánu. Tou dobou jsem byla v Evropě a najednou mi začaly v telefonu přistávat zprávy od desítek afghánských novinářek, se kterými jsem během let spolupracovala. Ptaly se mě, jestli jim můžu pomoct se dostat ze země, protože pád tehdejšího uspořádání se odehrával neobyčejnou rychlostí.

A jak neočekávané to tehdy bylo, že se Tálibán znovu zmocnil Kábulu? V naší knize popisujeme, jak se Zahra den nebo dva před pádem Kábulu ptala řady lidí a všichni jí říkali: Ale tohle je přece Kábul, ten nepadne nikdy! Prostě se čekalo, že Kábul zůstane chráněný a že Tálibán skrz jeho brány nikdy neprojde, i kdyby velká města, jako třeba Mazáre Šaríf na severu země, do rukou Tálibánu padla. Všichni měli za to, že Kábul to přečká. Věřili tomu, protože taková ujištění poslouchali posledních 20 let.

Připomeňte si chaos na kábulském letišti ze srpna 2021 ve fotogalerii:

Zahra, hlavní hrdinka vzpomínkové knihy, jejíž jste spoluautorkou, uprchla ze země přesně v ty dny, co popisujete. Jaký byl její příběh? A nakolik ilustruje příběh celého Afghánistánu, přesněji řečeno příběh afghánských žen, během posledních desetiletí?

Zahra se narodila na počátku 90. let - za první vlády hnutí Tálibán - v Bámjánu, tedy ve venkovské oblasti severně od Kábulu. Dívky se tehdy nesměly vzdělávat, nesměly chodit do školy. A Zahřin život do velké míry kopíroval trajektorii celé země. Jako malé děvčátko se chtěla učit, chtěla chodit do školy, tak jak to cítí i mnoho dalších dívek. A tak se převlékala za chlapce. Sedm let chodila v přestrojení, přijala chlapeckou identitu, měla klučičí jméno - žila jako chlapec Muhammad kvůli tomu, aby se mohla vzdělávat. Takové bylo její dětství.

A pak, po 11. září 2001, na sklonku roku, přišli Američané a Zahra dostala - tak jako mnoho dalších Afghánců a Afghánek - příležitost žít život jinak. Je důležité říct, že ta šance skutečně přišla, ale s ní i spousta násilí, korupce a zmatku. Zahra ale mohla jít na univerzitu, přestěhovala se do Kábulu, stala se novinářkou. A nakonec - ze svých vlastních úspor - založila i svou vlastní mediální společnost Rukhshana Media, což se jí povedlo rok před pádem Kábulu.

Z Afghánistánu poté uprchla v roce 2021 během prvních dnů návratu Tálibánu. Dostala se do Británie a žije dnes v Londýně, kde žiji i já. A společnost Rukhshana Media vede z exilu.

Poté, co Tálibán opět získal vládu nad Afghánistánem, například zakázal dívkám vzdělávání, ženy také nesmějí zastávat veřejné funkce. V jakých podmínkách tedy dnes žijí?

Dospělo to k zákazům, které postihují všemožné aspekty života. Jeden z posledních přinesla norma, která zakazuje ženám, aby se spolu na veřejnosti bavily. A dokonce ani doma, tedy v soukromí, se spolu nemají bavit příliš hlasitě, protože - jak znělo to odůvodnění - by to mohli zaslechnout muži na ulici, které by to vystavovalo pokušení, ať už sexuálního nebo morálního rázu, nebo s jakým nesmyslem zase tentokrát přišli.

Od chvíle, co se před pěti lety ujali moci, už schválili nějakých 400 výnosů a 80 z nich se přímo týká žen a dívek. Chápete, jak moc je to musí zajímat? Vychází to na víc než jeden takový dekret měsíčně, kterým se omezují svobody a práva žen a dívek. Já samozřejmě nejsem přímo na místě, nesmím tam kvůli své reportérské práci a také kvůli té knize, se kterou jsem Zahře pomáhala. Ale vím od žen, které tam jsou a s nimiž reportérky z Rukhshana Media i novináři z jiných světových médií mluví, že žijí - jak říkají - ve vězení pod otevřeným nebem. Tak se prý cítí - zcela uvězněny ve svých životech.

A do jaké míry podle vás ty normy, které cílí specificky na ženy, tvoří důležitou část politiky Tálibánu? Dá se říct, že to je jeden z hlavních pilířů jejich vlády?

Myslím, že to je rozhodně jeden z hlavních pilířů, pokud ne ten úplně nejdůležitější. Oni udělali z misogynie vládní politiku - Tálibán instrumentalizoval nenávist k ženám a povýšil ji na svou politiku. Navíc je to extrémně účinné. Když umlčíte polovinu populace, bude mnohem snadnější dostat pod kontrolu i ten zbytek. Nemusíte si pak dělat starosti s nějakou demokracií a demokratickými hodnotami. Tím, že jste připravili ženy o právo mluvit, jste totiž zároveň potlačili svobodu slova.

Když se podíváte, jak ve světě vládnou autoritáři, tak kdyby měli nějakou učebnici vládnutí, tohle by v ní rozhodně nechybělo: Podrobit si ženy a dívky a omezit jejich práva a svobody spolu se svobodným tiskem, právem na informace a na vzdělání. To jde ruku v ruce. A tím, že okrájíte svobody žen a dívek, máte šmahem polovinu práce odbytou.

Když se bavíte se Zahrou nebo dalšími ženami z Afghánistánu, chovají nějakou naději, že se jejich situace zlepší?

O tomhle se se Zahrou mluví velmi složitě - o naději a optimismu. A také jsme s tím hodně bojovaly, když jsme psaly tu knihu, protože jsme nechtěly, aby to byla čirá deprese, i když to tak pochopitelně je. Chtěly jsme tam dostat i trochu optimismu. A samozřejmě, že i ten se tam dá najít. Už to, že Zahra vede svou vlastní tiskovou agenturu, že má v Afghánistánu celý tým reportérek a reportérů, který tam pracuje v utajení všem překážkám navzdory. A pokud tohle není projev nezdolnosti, tak nevím co už.

Myslím, že je velmi důležité tenhle lidský příběh vyprávět - to, že i v těch nejtemnějších chvílích může lidem svítit naděje. A podle mě je toho Zahřina tisková agentura živoucím dokladem. Jen si to představte - ti lidé pracují v naprostém utajení v různých koutech Afghánistánu. Neznají ani jeden druhého, tak utajené to celé musí být, aby to mohlo fungovat. A jim se daří dostávat odtamtud zprávy do světa, aby nejen afghánská diaspora, ale celý svět věděl, co se v té zemi děje. A to je samo o sobě úžasné a představuje to zdroj naděje.

Zároveň s tím probíhá masivní mezinárodní kampaň, aby to, co se nyní odehrává v Afghánistánu, bylo právně označeno za režim genderového apartheidu. OSN už to skrze své experty, zmocněnce a agentury uznala. A teď probíhají snahy kodifikovat to tak i právně a dosáhnout toho, že se Afghánistán dostane pod stejný tlak, jakému kdysi čelila Jižní Afrika kvůli svému režimu rasového apartheidu.

Pokud by k tomu došlo, mohli by být představitelé Tálibánu mezinárodně stíháni. A lidé, kteří se nevzdali naděje ve spravedlnost, by to jistě vnímali jako velkou vzpruhu. Čím víc se o tom bude mluvit, čím víc se budou sdílet příběhy žen, tím víc bude svět pobouřen a pak se snad věci změní. Musí se změnit. Už se to v minulosti stalo.

Tou vaší knihou zároveň prostupuje i určité poselství, které se nutně nevztahuje jen k Afghánistánu samotnému, ale šířeji k celému světu, kde jako by poslední dobou ubývalo odporu vůči misogynii. Jak moc podle vás Zahřin příběh odráží univerzální ženskou zkušenost?

Jedna z prvních věcí, kterých si Zahra všimla, když přijela do Londýna a do Británie, bylo, kolik misogynie šíří i západní vlády. Tím metaforickým slonem v místnosti je samozřejmě Donald Trump a jeho administrativa ve Spojených státech. Už ve své prezidentské kampani se ostře vymezoval vůči liberálním nebo - jak on říká - „woke“ hodnotám, vůči genderové diverzitě, rovnosti žen a mužů, ženským právům. A jeho vláda pak zahájila tažení za vymazání slova „gender“ z rezolucí OSN. V tomhle směru si tedy nijak nezadá s tím, jak se k ženám a ke světu staví Tálibán. A Tálibánci dokonce Trumpa výslovně pochválili a řekli, jak je skvělý a jak ho oceňují, což je prostě šílené.

A tak můžeme sledovat jakési pomyslné vlákno, které spojuje Trumpa a Tálibán, a pak další, které vede k Andrewovi Tateovi, nechvalně známé ikoně manosféry, který se také zastával Tálibánu.

Prakticky na celém světě teď můžeme pozorovat, jak se nově začínají akceptovat způsoby chování k ženám, které nelze popsat jinak než jako extrémně misogynní, a jak jsou ženy opět kráceny na svých právech. A je jedno, jestli jsou to zrovna reportérky v Bílém domě, které se snaží Trumpovi klást dotazy, nebo afghánské ženy, případně ženy v Saúdské Arábii anebo třeba čínské feministky. To všechno spolu souvisí a nad vším se klene stejně strašná hrozba.

V kompletní verzi rozhovoru s Amie Ferissovou-Rotmanovou uslyšíte další podrobnosti o životě žen a dívek v současném Afghánistánu anebo také o tom, jak by podle této novinářky (ne)měla k Tálibánu přistupovat mezinárodní komunita. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.