„Myslel jsem, že je to výstava zahraniční hvězdy.“ Samotářský malíř ohromuje

Přehlídka, kterou mu v pražské Trafo Gallery připravil kurátor Otto M. Urban, se jmenuje Velké poledne. Potrvá do 25. října.

Malíř, fotograf a také skladatel Herz není Němec ani Rakušan, nýbrž plzeňský autor s velkou láskou k operám Richarda Wagnera. Proto si zvolil pseudonym podle hrdiny jedné z jeho oper. Na konci roku 2020 mu první sólovou přehlídku připravilo pražské Centrum současného umění DOX, kde se Herzova originální, suverénní plátna stala senzačním objevem.

Poklonu mu složil například výtvarník František Skála. „Myslel jsem, že je to výstava nějaké zahraniční hvězdy, kterou se konečně podařilo k nám dostat. Jsou to věci s tak silným prožitkem a formálně tak dokonalé zvládnuté, že jakýkoliv obraz vytržený z celku dokonale stačí,“ prohlásil.

Silný prožitek lze nyní zopakovat v holešovické Trafo Gallery. Na Herzových obrazech a několika černobílých fotografiích defilují více i méně zřetelné ženské tváře a těla, rozpíjející se v tušové lince či vrstvách jemných barev – autor s oblibou používá na plátno a papír také kávu.

Ženské rysy působí archaicky, nevyniká na nich podoba portrétovaných, spíše gesto či výraz postihující cosi z jejich nitra.

Výhradně ženské motivy nejsou konkrétní portréty, Herz se ani nesnaží adorovat ženství. „Zabývám se spíš tím, co je pro mě neznámé či neuchopitelné. Nezajímá mě idealizovaná ženská krása ani žena jako erotický objekt. Ostatně to, co se dnes zobrazuje jako takzvaný ženský idol, se mě nijak nedotýká. Ženská figura mi otevírá otázky krásy, přírody, dynamiky, pohybu a proměnlivosti. Mužská figura je mi příliš známá, příliš blízká vlastní zkušenosti. Ženská naopak zůstává určitým tajemstvím, a proto je pro mě jako umělce plodnější,“ vysvětluje.

Název výstavy Velké poledne odkazuje k pojmu filozofa Friedricha Nietzscheho, ale malíř mu dává svůj význam. Tematizuje nemožnost uchopit smysl života: ani ve chvíli největšího žáru a světla se jeho tajemství nezjeví. Stíny jsou v poledne sice nejkratší, současně ale nejostřejší.

Téma přehlídky se prý zrodilo až z hotových pláten. „Mé obrazy vznikají intuitivně a velmi často vyvěrají z fascinace, kterou někdy sám nedokážu pojmenovat ani uchopit. Když se však mezi jednotlivými díly začnou objevovat vztahy, nabízí se zřetelnější obraz o tom, jakým směrem to celé šlo. Velké poledne je tedy spíš pojmenování něčeho, co už v těch obrazech bylo,“ říká umělec.

Často se nechává inspirovat historickými postavami a herečkami z filmů. Velké poledne však podnítili reální lidé a jejich příběhy. „Ti lidé ke mně chodí, hovoříme spolu o tom, co je pro ně nejvlastnější a nejniternější. Někdy je fotografuji, skicuji, výjimečně maluji přímo na místě. Není to o klasickém pózování, ale o snaze objevit jiskru zářící zpoza společenské masky, s níž se před druhými objevujeme nejdříve,“ objasňuje.

Fotografie mu slouží jen jako volná předloha, kterou „necituje“ doslova. „Maluji člověka jakoby zevnitř ven, nejde tolik o věrnou podobu jako spíš o určitou esenci celku. V tomto smyslu používám předlohy spíš jako bránu. Výsledek už patří jinému světu,“ popisuje umělec.

Výstavě dominují Múzy, série osmadvaceti ženských aktů a portrétů natěsno naskládaných jako obří mozaika přes největší stěnu holešovické galerie. Účinek je velmi silný. Malby s převažující černou tušovou barvou jsou barevně příbuzné a laděné do zelena. Tu a tam se vyskytuje červená.

Zelená je „barva života, ale nikoli života idylického; barva vegetace, růstu a plodnosti, která se zároveň posouvá k jedovatosti, rozkladu a chladu,“ píše v průvodním slovu kurátor, podle něhož pak zase červená zde nepůsobí dekorativně. „Je signálem, ranou, varováním, připomínkou tělesnosti, sexuality, nebezpečí i vitality,“ ilustruje Otto M. Urban.

Múzy vedou diváka k neklidu, protože na něj většinou míří svým pohledem. „V mozaice čtyřiceti postav se jednotlivý pohled mění v kolektivní tlak,“ myslí si Urban. Možná však jde ještě o něco jiného. Některé z Múz jsou nepříjemně, až pornograficky zaostřené, jako by ani nepatřily k autorovi, kterého nezajímá povrchnost, ale lidské nitro.

Ačkoli formálně dosáhl Siegfried Herz jen středoškolského uměleckého vzdělání, výtvarný projev má suverénní. Stylem odkazuje na umění konce 19. století. „Jako by nepřicházely ze současnosti, ale z jiného, pozapomenutého času, z neklidného rozhraní symbolismu, raného expresionismu, dekadentní melancholie, němého filmu a soukromého deníku,“ píše o jeho obrazech kurátor.

Doba před 150 lety výtvarníka fascinuje svým napětím. „Na jedné straně je ještě starý svět, viktoriánská a náboženská morálka, sexuální zdrženlivost, na druhé straně už přichází psychoanalýza, Nietzsche, rozklad starých jistot či obnovený vztah k nahotě. Je tam Wagner, symbolismus, dekadence, ale zároveň počátek něčeho, co velmi dobře známe i dnes,“ odpovídá Siegfried Herz na otázku, čím jej konec předminulého století přitahuje.

Zároveň zdůrazňuje, že nemá potřebu do historie utíkat. „Moji oblíbení autoři 19. století stáli razantně proti vlastní době. Žiji samozřejmě v současnosti a současnost mě zajímá právě tím, jak odlišně zachází s člověkem, obrazem i časem. Je rychlá, fragmentární, všechno okamžitě spotřebovává,“ vystihuje umělec, jenž má přirozeně opačný temperament. „Potřebuji se na jednu věc dívat dlouho, rozebírat ji, obcházet, analyzovat. Možná právě proto se ve své práci vracím k době, která ještě dokázala brát obraz, hudbu, architekturu nebo lidské gesto téměř osudově. Stejně blízká je mi proto i antika.“

Siegfried Herz zřejmě nikdy nepřijde na vernisáž své výstavy. Kurátor Otto M. Urban se s ním seznámil nepřímo, prostřednictvím inscenace divadelního souboru Farma v jeskyni o takzvaných hikikomori. Japonský termín označuje hypersenzitivní lidi, kteří žijí v izolaci. Celé měsíce nebo roky neopouštějí pokoj, protože svět venku je pro ně příliš chaotický, hektický, hlučný a stresující. Někteří v samotě tvoří, což je také případ Siegfrieda Herze.

Na dobrovolné izolaci nic nezměnila ani sláva, kterou přinesl zájem o jeho dílo. „Najednou přišly další výstavy, lidé začali mou práci znát, rozdělili se do několika táborů, přičemž každý si mě potřeboval nějak vyložit a dotvořit. Ale můj každodenní život se změnil mnohem méně, než by člověk asi čekal,“ odpovídá Herz na otázky poslané e-mailem.

„Žiji velmi uzavřeně a pracuji v podstatě pořád stejně: sám, dlouhé hodiny v intimní atmosféře, která je daleko od rytmu instantních videí ze sociálních sítí. Mé dětství a podstatná část dospívání se ještě odehrávaly v době bez internetu a mobilních telefonů a já si kus této původní esence stále udržuji. Úspěch spíš vytvořil zvláštní kontrast. Moje obrazy za mě žijí společenský život,“ vysvětluje.

Také na otázku, co by si přál k letošním kulatinám, posílá vážnou, hluboce promyšlenou odpověď: „Asi čas. Ve čtyřiceti už člověk začíná chápat, že čas není abstraktní veličina, ale něco velmi konkrétního a konečného. Při setkání s vrstevníky si někdy uvědomím, že mnoho prožitků a zkušeností, které považují za přirozenou součást svého života, mě úplně minulo. Přál bych si mít ještě dost času, zdraví a síly udělat práci, o které vím, že ve mně je. Jinak netrpím iluzemi a nepadám do představ o ideálních stavech světa nebo sebe sama. Někdy mám pocit, že ideál je druh nenávisti k životu,“ uvažuje.

Siegfried Herz miluje vážnou hudbu, k oblíbeným skladatelům kromě Wagnera počítá Antona Brucknera, Richarda Strausse, Dmitrije Šostakoviče či Albana Berga.

„Na klasické hudbě mě fascinuje především její schopnost vytvářet obrovské psychologické a emocionální prostory bez jediného konkrétního obrazu. Malíř pracuje s jednou plochou, hudba se ale odehrává v čase, roste, vrací se, proměňuje. Myslím, že mě to velmi ovlivnilo i jako malíře. Často přemýšlím o obrazech skoro hudebně – v rytmu, napětí, kontrastu, návratu určitého motivu,“ říká.

Sám také komponuje. Vytvořil skladbu pro violoncello, jejíž nahrávka vznikla u příležitosti výstavy v DOX a je dostupná na umělcových webových stránkách. Herz rovněž předloni vymyslel booklet desky Jdem temným dnem od Moniky Načevy.

Pseudonym si Siegfried Herz nezvolil pouze z lásky k jedné opeře, přináší mu novou identitu. „Pro mě nikdy nebyl jen uměleckou značkou nebo něčím, za co bych se schovával. Je to spíš jméno, které jsem si sám zvolil jako určitý závazek vůči sobě,“ prohlašuje.

Vždy mu byla blízká myšlenka, že člověk nemá sám sebe pouze přijmout jako něco hotového, ale že má na sobě pracovat. „Tak čtu i postavu Siegfrieda z germánské hrdinské tradice, jako obraz člověka, který se utváří skrze vlastní cestu a zkoušky. Takové sebeutváření může zahrnovat úplně všechno – způsob života, vlastní hodnoty, podobu, kterou člověk dává svému životu, a nakonec i jméno,“ uzavírá Siegfried Herz.