Národní galerie na dva týdny vystaví „zvrhlé umění“ Egona Schieleho

Bezcenné, erotické, zvrhlé. Tak bylo umění Egona Schieleho označováno za jeho života a ještě i v některých pozdějších obdobích. Není se čemu divit, vídeňská společnost začátku 20. století byla stále ještě lehce prudérní. Jeho akty navíc vypadaly úplně jinak než akty, na které byli lidé zvyklí. Nebyly cudné, ani nezobrazovaly bohyně, spíše naopak - představovaly úplně normální ženy a Schiele jim dodal ještě další, hlubší rozměr.

Jedním z nejznámějších aktů, kde je ovšem modelka paradoxně oblečena, je Sedící žena s pokrčenými koleny. „Byť je žena oblečena, je ve vyzývavé póze. Je tu vidět základní charakteristika jeho výtvarného projevu, tedy ostrá černá kontura a použití kvašové barvy,“ vysvětluje kurátorka Petra Kolářová.

Na obraze je zachycena Schieleho manželka Edith. Hlubokou intimitu tak lze číst ve výrazu její tváře a v poloze, ve které sedí s klínem zakrytým spodničkou. Schiele ji portrétoval často, zahraniční historici umění ale jednu dobu rozvíjeli teorii, že se nejedná o Edith, nýbrž o její sestru Adele. „Veronika Hulíková (ředitelka sbírky Moderního umění NG, pozn. red.) ale našla v archivu dokument o nákupu obrazu a kreseb a toto dílo je pojmenováno jako Manželka Egona Schieleho, což dokládá, že šlo skutečně o Edith,“ upřesňuje Petra Kolářová.

Edith nyní bude po dobu 14 dnů vystavena v Národní galerii při příležitosti výročí 230 let od jejího založení. Poté si návštěvníci mohou prohlédnout ještě i kresbu Vlastní podobizny Egona Schieleho, také na dva týdny.

„Díla na papíře se nedají vystavovat dlouhodobě kvůli tomu, že světlo způsobuje blednutí barev a křehnutí a žloutnutí papíru. Proto tato díla zůstávají po většinu času skryta a vystavují se při výjimečných příležitostech,“ vysvětluje kurátorka.

Do sbírky Národní galerie - tehdy ještě Moderní galerie - se tyto kresby dostaly spolu s dalšími dvěma a jednou olejomalbou v roce 1930. Zakoupila je Moderní galerie od vídeňského obchodu s uměním Würthle & Sohn, aby doplnila německou sekci umělců.

Obě vystavené kresby představují charakteristické polohy Schieleho tvorby, v níž kresba sloužila jako prostředek bezprostředního výrazu. Umělec deformoval lidské, především ženské tělo a prostřednictvím neobvyklých gest a póz zdůrazňoval psychické napětí.

Nutno podotknout, že nákup děl Egona Schieleho v roce 1930 byl proveden za pět minut dvanáct. V té době se svět propadal do Velké hospodářské krize a do nástupu Adolfa Hitlera do křesla říšského kancléře zbývaly pouhé tři roky. V období nacismu byla Schieleho díla považována za „zvrhlé umění“.

Netýkalo se to pouze jeho děl, nacistický režim pohrdal v podstatě veškerým moderním uměním. Na indexu se tak ocitl třeba i Marc Chagall, Pablo Picasso, Max Ernst a z československých pak Josef Čapek či Emil Filla.

Na rozdíl od Německa v tehdejším Protektorátu Schieleho díla přežila bez úhony, a tak mohou být dnes vystavována. Najdete je ve čtvrtém patře Veletržního paláce, kde sídlí Národní galerie, v expozici 1796-1918: Dlouhého století.

Vystavení Edith a Egona je do jisté míry i symbolické. Manželé totiž navštívili Prahu v roce 1915, kdy tu byli na svatební cestě. Při svých toulkách navštívili Moderní galerii, jak si poznamenala Edith ve svém deníku, a přidala, že v expozici jsou „tři krásní Klimtové“.

O tři roky později se Egon vrátil do Prahy znovu, tentokrát ale jako organizátor výstavy Jung Wien: Österreichische Graphik, během které bylo vystaveno přes 150 děl více než 20 autorů rakouského původu. Jen on sám tam měl 24 děl - nejvíce ze všech umělců. Jeho žena byla ve druhém měsíci těhotenství, v Evropě zuřily poslední boje první světové války a zdálo se, že všechny čekají krásné časy.

Bohužel netrvaly dlouho. Ve stejný den, kdy byla vyhlášena Československá republika, Edith zemřela na španělskou chřipku. Její manžel ji následoval o tři dny později.

Když už v galerii budete, projděte se i po dalších expozicích. Například ve Sbírce umění po roce 1945 propojí umělecká díla nové intervence, které mají připomenout významné výstavy a události, které formovaly současnou identitu Veletržního paláce po jeho znovuotevření v roce 1995.

„Intervence ukáží na některých místech díla, která zde byla v minulosti vystavena, a vystaví jiná, která naopak nebyla k vidění nikdy. Soustředí se tak na reflexi role Veletržního paláce v dějinách české výstavní kultury,“ říká Michal Novotný, ředitel Sbírky umění po roce 1945 Národní galerie Praha.

V rámci oslav 230 let Národní galerie si v Malé dvoraně můžete prohlédnout Zlatý trojúhelník Vojtěcha Kovaříka a nad dvoranou v prostoru Bublinu Jana Kaplického. Všechna díla intervence jsou od běžné expozice odlišena žlutými cedulkami.