Národní galerie slaví 230 let. Jeden z nejlepších nákupů udělal v 90. letech Knížák

Na samém začátku byla touha pozvednout veřejný vkus. A tak se na konci 18. století rozhodlo několik českých vlastenců z řad šlechty i vzdělané měšťanské společnosti založit instituci, která bude sdružovat umění.

Společnost vlasteneckých přátel umění vznikla v roce 1796 a stála u zrodu Akademie umění a Obrazárny, tedy jakési předchůdkyně dnešní Národní galerie. Shromážděnou sbírku tehdy společnost zpřístupnila veřejnosti. A že bylo co vystavovat - česká šlechta sbírala umění už od 17. století. Časem sbírky přešly do rukou státu a postupně se rozrůstaly o další cenná umělecká díla.

Na výstavě ve Veletržním paláci nyní uvidíte na 70 exponátů, které tvoří průřez z celé 230 let dlouhé historie instituce. Vybrané jsou ze všech pěti sbírek Národní galerie. Výstava je rozdělena do deseti kapitol a každá z nich představuje 23 let galerie, což lze brát jako jednu generaci návštěvníků.

„V každé kapitole jsou vystavena díla, která se v té době dostala do sbírek. Proto jsou vedle sebe vidět obrazy Josefa Mánesa a autora ze 17. století,“ říká kurátorka výstavy Veronika Hulíková.

Každé umělecké dílo, které si návštěvníci na výstavě mohou prohlédnout, vypráví jeden příběh. Příběh cesty, jakou se dostal do Národní galerie. Ať už šlo o dary mecenášů, dědictví nebo třeba odkup předmětů kdysi neprávem zabavených státem a posléze dotyčným vrácených v restituci.

Některé z těchto příběhů jsou zachyceny i přímo na výstavě. A třeba i na kuriózních příkladech ukazují, jak fungovala instituce v průběhu let.

Jedním z velkých pláten na výstavě je Vlastní podobizna Vratislava Nechleby, malíře portrétisty, který žil v letech 1885-1965. V roce 1912 nabídl tento obraz Moderní galerii, druhé předchůdkyni NGP, zda by ho nechtěla zakoupit do svých sbírek.

O pořizování děl rozhodovala komise, která byla z většiny složena z umělců - v té době v ní seděli například Jakub Schikaneder, Max Švabinský nebo Jan Preisler.

„Vznikaly mezi nimi spory dané generačními rozdíly. Schikaneder o Nechlebovi řekl, že je mladý a nadějný umělec, ale že je to tak strašný obraz, že se tomu snad ani nedá říkat umění. Ale Preisler a Švabinský ho přehlasovali, na základě čehož pak rezignoval na funkci v komisi. Říkal, že mu svědomí nedovoluje, aby se z Moderní galerie stávala sbírka kuriozit,“ vypráví Veronika Hulíková.

V roce 1919 se ředitelem Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění stal historik umění Vincenc Kramář, díky kterému instituce získala mnoho význačných děl. Sám byl také významným sběratelem a v roce 1960 Národní galerii daroval soubor děl Pabla Picassa, Georgese Braqua a moderní českých umělců.

Na výstavě jsou k vidění Picassova plátna Žena s kytarou u piana a Žena hrající na kytaru a Pierot od Bohumila Kubišty. Mimochodem když v roce 1918 Kubišta zemřel, jeho rodina Moderní galerii nabídla jeho obrazy. Komise, ve které tehdy seděl ještě Švabinský, to odmítla.

Když v roce 1949 vznikla Národní galerie, a ředitelem se stal Vladimír Novotný, upozornil na „nestejnoměrné a někdy i ne dobré zastoupení umělců ve sbírkách galerie.“ Nebyly zde například zastoupeny zásadní práce Emila Filly. Jeho návrh „aby se za součinnosti umělců vyměňovaly jejich slabší práce za hodnotnější, což by bylo k dobru galerie i umělců“ však realizován nebyl.

Tehdejší doba ale přála nákupům - sběratelé se po roce 1948 báli, že jim díla nový režim zabaví, a tak se je snažili prodat, dokud to bylo možné. V té době tak galerie získala mnoho přírůstků - mimo jiné obraz Milostná noc od Emila Filly.

Prosadit nákup uměleckých děl bylo ale mnohdy náročné kvůli ideologickým rozporům. Například v roce 1978 jednala komise o nákupu obrazu dalšího nadějného umělce té doby, Michaela Rittsteina, který byl teprve čtyři roky po akademii.

Tehdy měla Národní galerie dvě nákupní komise: pro staré umění a pro moderní a současné. Ve druhé zmíněné seděli umělci té doby - představitelé svazu umělců, rektor AVU, tedy všichni s dobrým kádrovým posudkem.

„Když se Rittstein kupoval, kupovalo se ještě asi čtyřicet obrazů. Polovina z nich byla z výstavy Umění vítězného lidu a druhou polovinu si prosadil tehdejší ředitel galerie, Jiří Kotalík. Mezi nimi byly obrazy od Václava Bláhy, Theodora Pištěka, Květy Válové a další. I když je galerie koupila, vystavovány nebyly,“ popisuje kurátorka.

Mezi další umělce, jejichž díla se za minulého režimu podařilo koupit, i když nebyli vystavováni, patří Mikuláš Medek. Jeho obraz Zázračná matka I. Národní galerie zakoupila v roce 1965.

V jiných případech se dařilo díla pořizovat výměnou. „V roce 1971 jsme vyměnili dva obrazy rakouských malířů zakoupených na počátku 20. století Moderní galerií za jednu malbu od Friedensreicha Hundertwassera,“ popisuje kurátorka. Tohoto umělce si řada lidí spojí možná spíše s jeho architekturou - známý je hlavně expresionistický dům Hundertwasserhaus ve Vídni.

Další zajímavá akvizice proběhla v 90. letech. Šlo o obrazy, které byly součástí restituce rodiny Waldesových. Jindřich Waldes byl prvorepublikový podnikatel, spoluzakladatel firmy Koh-i-noor. Byl velkým mecenášem umělců a hojně podporoval také sportovce. Vlastnil sbírku uměleckých děl, kterou mu ale zabavili nacisté a posléze komunisté. V 90. letech ji rodina žádala zpět. To pro galerii znamenalo obrovskou ztrátu, protože Waldes se přátelil s Kupkou a měl velkou kolekci jeho děl.

„Tehdy byl ředitelem Milan Knížák, který měl velice dobré vztahy s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Podařilo se mu vyjednat speciální vládní dotaci a část nejvýznamnějších děl galerie zakoupila. Mimo jiné i osm obrazů Kupky. V roce 1999 se za ně zaplatilo 94 milionů, dnes bychom za tuto částku nekoupili ani jeden,“ říká kurátorka.

Kromě Kupky se galerii podařilo zakoupit také třeba dílo Antonína Slavíčka. „Část obrazů, včetně čtyř děl Františka Kupky, nám pak darovali děti Jindřicha Waldese jako památku na svého otce,“ dodává ještě kurátorka.

Podobný osud měl obraz barokního malíře Sebastiana Ricciho ze sbírky rodu Lobkowiczů. V letech 1804-1852 byl zapůjčen do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, posléze si jej majitelé vzali zpět. V roce 1952 byl Lobkowiczům majetek zkonfiskován a obraz byl deponován v Národní galerii, v 90. letech získali Lobkowiczové obraz v restituci zpět a v roce 2008 Národní galerie dílo zakoupila.

Omezené finanční zdroje galerie byly příčinou skrovného nákupu děl současných umělců. V 90. letech vznikla Nadace Milana a Jany Jelínkových, kteří žili ve Švýcarsku. Díky nim Národní galerie získala dílo Příbuzní od Krištofa Kintery. Tohoto tehdy mladého umělce doporučil Milan Knížák spolu s dalšími profesory z AVU, když vybírali z těch, kteří školu akorát končili, nebo byli nedávnými absolventy.

Z takových příběhů je poskládaná celá výstava 230 let Národní galerie Praha. Za každým uměleckým dílem se skrývá další vrstva, která stojí za objevení. „Protože bez mecenášů, sběratelů a darů by nikdy nepřežila,“ říká Olga Kotková, dočasně pověřená ředitelka Národní galerie a ředitelka Sbírky starého umění.