Fučík z něj udělal zrádce, Klecan byl ale válečný hrdina, říká spisovatel

Oba bojovali proti nacistům. Jenže zatímco Julius Fučík se po válce stal symbolem komunistického odboje a hrdiny, Jaroslav Klecan dostal na dlouhá desetiletí cejch zrádce – tak ho totiž vylíčil Fučík ve svém životním díle Reportáž, psaná na oprátce.

Spisovatel Marek Toman na základě studia dobových dokumentů, včetně Klecanových osobních milostných dopisů, zjistil, že to bylo jinak – Klecan byl válečným hrdinou. Napsal o něm tři knihy (jednu spolu s historikem Davidem Majtenyim). Poslední z nich je komiks s názvem Idealista, který vydalo nakladatelství 65. pole s ilustracemi Stanislava Setinského.

„Když jsem mluvil s Klecanovými příbuznými, zmiňovali ho jako strýčka Jarku a tvrdili, že tak, jak se to píše v Reportáži, psané na oprátce, to nebylo. Zažili desítky let hanby,“ říká Toman v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak jste se k tomuto tématu dostal?

Začalo to už v devadesátých letech, kdy jsem se rozhodl, že si Reportáž, psanou na oprátce konečně přečtu. Za socialismu, pokud se nepletu, byla sice součástí povinné četby, ale mně se i tak podařilo se jí vyhnout. Tehdy jsem se bránil všemu, co jsem pokládal za komunistickou propagandu.

Ale pak jste si ji přece jen přečetl…

Ano, a musím se přiznat, že jsem užasl. Z čistě literárního pohledu je to brilantně napsané vyprávění. Současně jsem si ale uvědomil, že v knize je několik míst, kde člověk, který se zabývá psaním jako já, musí zpozornět. O gestapácích píše Fučík přezíravě, zesměšňuje je, dává jim různé přezdívky – zkrátka ukazuje, že je morálním vítězem. Jenže v určitých pasážích tenhle nadhled ztrácí, a týká se to právě Jaroslava Klecana, respektive Mirka, jak znělo jeho krycí jméno.

Co vám na tom přišlo zvláštní?

Docela mě ten tón, jakým označil Klecana za zrádce, zaskočil. Klecan předtím bojoval jako interbrigadista v občanské válce ve Španělsku proti pučistům generála Franka a já se v té době o interbrigadisty hodně zajímal. Přišlo mi zvláštní dát rovnítko mezi válečného dobrovolníka Klecana a označení zrádce. Začal jsem se jím proto více zabývat a v roce 2018 jsem vydal román Oko žraloka, v němž jsem se Klecanovým osudem inspiroval. Při jedné prezentaci mé knihy přišly dvě dámy, z nichž se vyklubaly Klecanovy neteře.

Pomohly vám s dalším pátráním?

Napřed mi na sebe ani nenechaly žádný kontakt, chtěly si mou knihu nejprve přečíst. Ale pak se ozvaly a přinesly několik obálek s dobovými dokumenty a fotografiemi.

Jak obohatilo váš pohled na Klecana právě setkání s jeho neteřemi?

Mám pocit, že pro ně to bylo ještě důležitější. Jejich rodiny žily celý život v tom, že ve škole slýchaly o hrdinném Fučíkovi a zrádci Klecanovi. Jeden z příbuzných proti takovému výkladu tehdy jako dítě dokonce protestoval, samozřejmě bezúspěšně. Když jsem s příbuznými mluvil, zmiňovali Klecana jako strýčka Jarku a tvrdili, že tak, jak se to píše v Reportáži, to nebylo.

Ve stejnou dobu pátral po Klecanově minulosti rovněž historik David Majtenyi, s nímž jsme později napsali knihu s názvem Zrádce, hrdina, spisovatel? Jaroslav Klecan z Reportáže, psané na oprátce. David do knihy připravil základní historickou biografickou studii, já přeložil Klecanovy dopisy a napsal klecanovský esej. Když jsem se vynořil já a ve zhruba stejné době také David Majtenyi, bylo to pro Klecanovy příbuzné velmi důležité.

Podstatné je to, co sepsání knihy Zrádce, hrdina, spisovatel? předcházelo. Je totiž postavená na zmiňovaných dopisech, které Klecan psal z Francie své mladičké lásce Francisce, přezdívané Paquita, s níž se seznámil ve španělské občanské válce. Na jejich stopu mě přivedly doklady z pozůstalosti Klecanova španělského spolubojovníka Miloše Nekvasila.

Dopisy vznikly, když Klecana zadržovali ve francouzských internačních táborech, protože interbrigadisté byli považováni za nebezpečné radikály, je to tak?

Ano, bylo to v letech 1939 až 1941 a podmínky tam byly opravdu tvrdé, několik desítek interbrigadistů dokonce zemřelo. Ještě bych rád připomněl, že Paquita po Klecanově osudu pátrala v devadesátých letech na českém velvyslanectví v Madridu. Přečetla si také Fučíkovu Reportáž a vadilo jí, že popisuje Klecana jako zrádce. Podle Paquity komunistické ideologii bezmezně věřil a byl ochoten za ni do posledního dechu bojovat.

Byly pro vás Klecanovy dopisy jeho španělské lásce zásadní pro pochopení, jaký vlastně byl, jaký měl charakter?

Dopisů je okolo šedesáti, vznikaly zhruba dva roky v tvrdém prostředí francouzských internačních táborů. Charakterizoval bych je jako deklamační, monologický proud, kdy se Klecan snaží za každou cenu udržet vztah se svou dívkou. Vzhledem k tomu, že byl skoro o dekádu starší, jsou dopisy moralizující, trochu mudrlantské a zároveň plné tělesné touhy a lásky. Je tam zkrátka všechno.

V dopisech pochopitelně najdete minimum informací o internačních táborech, ale o jeho morálních stanoviscích je tam zmínek spousta. Klecan často opakuje, že je čestný člověk a navždy bude. I to kontrastuje s tím, jak byl později popsán Juliem Fučíkem.

Když byl Klecan spolu s Fučíkem a dalšími odbojáři na jaře 1942 zatčen gestapem a vystaven brutálnímu mučení, nemohlo se v něm přece jen jeho morální přesvědčení zlomit? Kdo dokáže předem říct, jak by se v takové situaci zachoval?

Nepochybně nikdo. Fučík ale v Reportáži popisuje, že při zatýkání měl u sebe dvě pistole, ovšem zastrčil je do postele a vyšel zpoza dveří, aby se vzdal. Nepřišlo mu správné střílet, aby neohrozil život zatýkaných lidí z odboje. Jenže už nenapsal, že Klecan se bránit chtěl a dožadoval se jedné ze zbraní. V Reportáži rovněž není ani slovo o tom, že Klecan měl krátce po zatčení pod okem modřinu.

Dostali jste se s historikem Majtenyim k nějakým dobovým dokumentům, které by tyto události více objasnily?

Existuje stále několik bílých míst. Dochoval se sice protokol sepsaný tři dny po Klecanově zatčení, nedochoval se ale první výslechový protokol Fučíka. K dispozici jsou závěrečné protokoly jich obou, které mají desítky stran a jsou tam uvedeny desítky jmen.

Co z nich lze vyčíst?

Ukázalo se, že Klecan použil při výslechu jinou taktiku než Fučík. Šlo mu především o to, aby neprozradil členy svých sítí, kteří usilovali o ozbrojený odboj. Mluvil naopak o lidech z Národně revolučního výboru inteligence, který v roce 1941 zřídil na pokyn ilegálního ústředního výboru KSČ právě Fučík. Klecan se zřejmě domníval, že to jsou neškodní intelektuálové, které nebudou brát tak vážně.

A Fučík se ve své taktice při výsleších zachoval přesně opačně – mluvil právě o lidech, které chtěl Klecan zamlčet. Jenže zatímco Fučík se vzepjal k obrovskému novinářskému výkonu v Reportáži, psané na oprátce, Klecan za sebou takovou výraznou stopu nezanechal. I tak si myslím, že Klecanova deziluze z toho, jak se Fučík při zatýkání zachoval, musela být značná.

Proč si to myslíte?

V nalezeném rukopise Klecanova spolubojovníka z odboje, což jsou opět desítky stran textu, je Klecan označován za „profesora odboje“. Je popisován jako člověk, který se neustále snažil dostat ke zbraním a zorganizovat skutečné ozbrojené akce proti okupantům.

Čím si vysvětlujete, že Fučík v Reportáži Klecana vlastně zostudil?

Jednou z možností je, že ve svém vrcholném životním díle potřeboval negativního hrdinu, zrádce. Když máte zkušenost s psaním prózy, víte, že je lepší zesílit určité negativní vyznění, že je to literárně vděčnější. Další možností je, že Klecan zbořil Fučíkův zásadní počin – Národně revoluční výbor inteligence. Možná, že nakonec hrály svou roli i další okolnosti, že se všechno propojilo dohromady.

Co si vy po studiu dobových dokumentů a například i povídání s Klecanovými neteřemi o něm myslíte? Jaký na vás dělá dojem?

Myslím, že bychom se určitě nepřátelili, spíše bychom se pohádali o politice…

…protože byl zarytým komunistou?

Přesně tak. Byl to člověk vyhraněných názorů, s určitým kategorickým viděním světa: buď černá, nebo bílá. Ve Španělsku prošel bojovými zkušenostmi, viděl umírat lidi. Zjevně se tam ale choval statečně, což dokládá vyznamenání i osobní svědectví. V roce 1941 se vrátil do protektorátu jako zradikalizovaný mladý muž a nepochybně chtěl v boji pokračovat. Interbrigadisté byli vesměs lidé, kteří měli jasno: boj pro ně znamenal skutečný boj.

Tím se ostatně vysvětluje i to, že se v protektorátu sháněl Klecan po zbraních, jak jste o tom mluvil.

A byl zklamaný z přístupu někdejších profesionálních vojáků, kteří mu sdělili, že zbraně možná mají, ale čekají na rozkazy exilové vlády. Klecan ale nechtěl čekat, chtěl něco dělat hned.

Dá se z dobových dokumentů vyčíst Klecanův vztah k Fučíkovi? Vedle toho, že ho zklamal při zatýkání.

Písemné stopy, v nichž by se vyjadřoval k Fučíkovi, neexistují. Jedno je ale zřejmé. Fučík popisuje Klecana v Reportáži jako svého pobočníka, jenže Klecan podle mě žil v přesvědčení, že jako expert na zbraně je Fučíkovi rovnocenným partnerem v odboji. Je třeba připomenout, že Klecan měl možnost odejít z francouzských internačních táborů do Spojených států, kde žila jeho teta, která mu už dokonce vyřídila potřebné dokumenty. On se ale rozhodl přihlásit na práci do Německa – aby se mohl dostat do protektorátu a zapojit se do odboje. To o jeho charakteru také hodně vypovídá.

V protektorátu se potkal s Fučíkem, což byl výřečný, šarmantní mladý muž. Bylo to setkání dvou vyhraněných osobností, ale konečné slovo měl na desítky let díky Reportáži, psané na oprátce právě Fučík.

V příběhu obou mladých mužů zanechala nemalou stopu dívka Lída Plachá, která se také zapojila do odboje ve „Fučíkově skupině“, ale na rozdíl od něj a Klecana okupaci přežila a posléze se stala herečkou.

Julius Fučík bydlel ilegálně v domácnosti, kde žila rovněž Lída Plachá a její rodina. Když se v roce 1941 vynořil Jaroslav Klecan, navázal s Plachou vztah, zamilovali se do sebe. Možná i to sehrálo roli ve vzájemném soupeření Fučíka a Klecana. Plachá skutečně přežila, i když skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.

Je možné na Klecana pohlížet jako na válečného hrdinu?

Z mého pohledu jednoznačně. Je ale asi nutné si přiznat, že tito lidé, kteří skutečně riskovali svůj krk, byli osobami, s nimiž bychom si patrně nerozuměli a těžko bychom se s nimi spřátelili – vzhledem k jejich vyhraněným komunistickým názorům. Možná, že kdyby teď s námi seděl Julius Fučík, že bychom si s ním nakonec popovídali o něco lépe než s Klecanem – třeba o literatuře a zajímavých autorech, jako například o Jiřím Weilovi (spisovatel, literární kritik, novinář, zapálený komunista židovského původu, kterému se podařilo přežít holokaust – pozn. aut.).

Znovu musím připomenout, že Reportáž, psaná na oprátce je skutečně geniálně napsaná a skvěle zafungovala v komunistickém režimu. Po jeho pádu ale zmizela. Dneska, když s tímto tématem vystupuji ve školách, Fučíka už prakticky nikdo nezná – s výjimkou starších kantorů.