Článek
Kdokoliv během minulého volebního období napomínal Alenu Schillerovou za teatrální výstupy a strachoval se o její kredibilitu během potenciálních jednání se zahraničními partnery, může nyní stejně pokárat i Andreje Babiše. Jeho ezoterické výlevy se co do důstojnosti příliš neliší od kultovního hranolkového převleku. Navíc Schillerová byla v době produkce těchto reputačně pochybných čísel „pouhou“ opoziční poslankyní, nikoliv šéfkou vlády unijní země.
Andrej Babiš na svých sítích na sklonku týdne vyrukoval s poněkud absurdním videopozdravem, prostřednictvím kterého občanům vzkázal, že za dešťové srážky mohou ve skutečnosti vděčit jemu, neb je pro vyprahlou republiku objednal v kostele. „Prší! Děkujeme Jezulátku. Minulý týden na Slapech, co jsem říkal? Že se budu modlit. Takže jsem se modlil dobře. A vypadá to na celý týden. Krása,“ sděluje národu euforický předseda ve vodou zkropeném běžeckém triku.
Mimochodem, jde zřejmě o vůbec první zdokumentovaný případ, kdy Jezulátko, tedy půlmetrová dřevěno-vosková figurka, Babiše přímo nesabotovalo. Nejviditelnější pokus o zmermomocnění této pražské náboženské ikony se odehrál před druhým kolem prezidentských voleb v lednu 2023. Kromě hněvu bosých karmelitánů a několikadenní uzávěry malostranského chrámu si Babiš upnutím se na Jezulátko zařídil volební porážku následovanou stažením se z nejvyšších pater politiky.
Premiérovo video, jakkoliv za vlasy přitažené, je ve své podstatě neškodné – zrovna jeho ze snahy zvrátit povahu sekulárního státu podezírat nelze –, ale není nicneříkající. Dokonale obnažuje Babišův obávaný mikromanažerský a spasitelský styl vládnutí.
Andreji Babišovi není příliš vlastní dělba práce. Daleko spokojenější a jistější si je v pozici sólového hráče. Jenže zrovna natolik komplexní problém, kterým vyrovnání se s horkem, suchem a jejich neblahými důsledky rozhodně je, potřebuje především trpělivost, systematičnost a koordinaci se skutečnými experty, s patřičně vzdělanými poradci a poradkyněmi – tedy pokud možno i s jinými než jen s Tünde Bartha. Jakkoliv by si to Motoristé přáli, s nepříliš přesvědčivým anorganickým chemikem Jaromírem Wasserbauerem, kterého do veřejné debaty předhodili, se Babiš asi příliš radit nebude. Koneckonců, to ani s jeho spolustraníkem a shodou okolností ministrem životního prostředí Igorem Červeným. Pohotově jej nahradil léta prověřeným Richardem Brabcem.
Kýžený racionální a odborný přístup se s Babišovým sebestředným modem operandi vládnutí fatálně míjí. Vzpomeňme třeba na řízení státu v době covidové pandemie, kdy se epidemiologové mohli přetrhnout, ale ani tak nebyli vyslyšeni. Stejně tak v případě přesunu lidskoprávních či adiktologických agend z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva.
A mohli bychom pokračovat. V podobném duchu se nesla premiérova nedávná mise do školních jídelen, po níž se rozhodl utnout zhoubnou snahu o zavedení zdravějších obědů. Nebo zhruba týdenní epizoda, kdy po napadení Íránu Spojenými státy a Izraelem zachraňoval uváznuté Čechy s vervou, jako by z dispečerského křesla sám řídil letový provoz nad polovinou Evropy.
Jak se Andrej Babiš pro seberozmanitější záležitost nadchne, je odhodlán si v řádu dnů až týdnů celou věc přisvojit a dotlačit k vlastnímu rozuzlení. Stejně si může počínat i v boji proti suchu. Je jen krůček od nastartování cisterny se stranickým polepem, se kterou zavlaží Česko.
Na pozadí této mesiášské etudy ovšem bublá pořád ten stejný a otravný střet zájmů. Že se z tuzemské krajiny stává tak trochu poušť, která nedokáže vodu zadržet, není trestem z nebes, ale mimo jiné i výsledkem dekády trvajícího velkoagrárního hospodaření. Tedy přesně toho modelu pěstování s rozlehlými lány řepky a kukuřice, na kterém premiérovo podnikatelské impérium vyrostlo.
