Smlouvu s ďáblem uzavíráme každý den. A nikdy nejsme spokojeni, říká výtvarnice

„Máme nadbytek a luxus, ale pořád nám vnitřně něco chybí,“ myslí si výtvarnice Radka Bodzewicz, která v pražské galerii DOX vystavuje cyklus maleb inspirovaný Goethovým Faustem.

Obrazy na stěnách jsou plné hřejivých barev. Jednomu z pláten dominuje růžová - ale v jeho středu je lebka. Předávají si ji Faust a Mefisto, postavy z více než 200 let staré básně Johanna Wolfganga von Goetha, kterou Radka Bodzewicz zpracovala v novém obrazovém cyklu.

„Myslím, že smlouvu s ďáblem uzavíráme každý den. Sami v sobě, se svým vlastním stínem,“ říká pětatřicetiletá výtvarnice. „Něco podepisujeme každý den, s něčím musíme souhlasit, i když třeba vnitřně nechceme. Prostě jsou to věci, které v nás rezonují, které neustále přehodnocujeme. Nemusí to být jenom ta fyzická smlouva, ale i to, co slíbíme a víme, že to třeba nechceme dodržet, jdeme sami přes sebe,“ uvažuje Bodzewicz, která se při své tvorbě pravidelně inspiruje literaturou - v minulosti například u Ztraceného ráje od Johna Miltona nebo Dantovy Božské komedie.

„Jsou to věci, které si asi jen tak z knihovny nevytáhneme a nemáme je jako večerní čtení. Mám ale pocit, že jsou pořád aktuální,“ myslí si umělkyně, jež v rozhovoru hovoří také o tom, jak kloubí svou potřebu tvořit s mateřstvím. „Můžu být máma, jen když mám odmalováno,“ vysvětluje Bodzewicz.

Jak vyjádřit symbolický literární příběh obrazem? Jak těžké bylo dojít k vlastní umělecké emancipaci? A proč výtvarnice nechce, aby její videa vypadala jako vytvořená umělou inteligencí? Poslechněte si Kulturák s Radkou Bodzewicz.