Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Fajn, holky, tak do práce,“ rozjíždí se další z mnoha porad v reklamní agentuře. Madrid dusí čím dál horší srpnová vedra, ale všichni účastníci online pracovního setkání dávají bedlivý pozor. Už je totiž třeba řešit vánoční kampaně. I Marisa, dvaatřicetiletá hrdinka románu španělské spisovatelky Beatriz Serrano Nespokojenost, který v překladu Romany Bičíkové nedávno vydalo nakladatelství Vyšehrad, vypadá, že se maximálně soustředí. Ale není to tak úplně pravda.
„Můžeš to zopakovat, Mónico?“ prosí Marisa kolegyni, zatímco do zápisníku kreslí penis s ručičkama založenýma v bok. „Dělat, že děláš, je brnkačka, pokud víš, jak na to. Práce je prostě jen role, kterou je třeba hrát,“ vysvětluje hrdinka, jež v marketingu pracuje už osm let. Začala před čtyřmi roky jako stážistka, dnes je z ní manažerka s několika podřízenými a pozicí s váženě znějícím anglickým názvem: head of creative strategy.
„Je jisté, že nic pořádně neumím a nemám ponětí, jak jsem se sem dostala. Nejspíš tak, že jsem se v hraní na práci zdokonalovala tak dlouho, až ostatní uvěřili, že jsem vážně profesionálka,“ uvažuje Marisa. Tvrdit, že v reklamní agentuře zažívá nespokojenost, jak naznačuje název prózy, by byl eufemismus. Hrdinka románu se ocitá v existenciální krizi. Proč, to trefně pojmenoval americký antropolog David Graeber. Marisa má práci na ho*no.
Svět na poradě nezměníš
Na světě přibývají zaměstnání, která nemají žádnou hodnotu. Svět nikam neposouvají a jejich náplní je často spíš předstírání zaneprázdněnosti než činnost s reálným výsledkem, vysvětloval před svou smrtí v roce 2020 Graeber, který termín práce na ho*no proslavil v eseji pro magazín Strike!.
Psal v ní o podnikových právnících, zaměstnancích akademické administrativy, marketingových průzkumnících, ale také o lidech, kteří nám koupají psy nebo nabízejí celonoční dovoz pizzy, „protože jsme tak hrozně zaneprázdněni svou vlastní prací“.
„Trefa do černého! Jsem podnikový právník (přesněji řečeno, specialista na daňové pohledávky). Světu ničím nepřispívám a cítím se v jednom kuse naprosto mizerně,“ napsal v reakci na esej jeden z Graeberových nešťastných čtenářů. Nejspíš i pod vlivem podobných odpovědí antropolog svou teorii o zbytečné práci záhy rozšířil do knižní podoby. Ta shodou okolností vyšla v českém překladu Davida Šíra měsíc před románem Nespokojenost.
Fakt, že jeho hrdinka Marisa mluví velmi podobně jako frustrovaný podnikový právník, už nejspíš taková náhoda není. „Dělám to už osm let a vím, že je to k ničemu. Vím, že svět by byl lepším místem, kdyby profese, jako je ta moje, vůbec neexistovaly,“ přiznává vyhořelá mileniálka a téměř do puntíku se přitom trefuje do antropologovy definice zbytečného zaměstnání.
Je tak nepotřebné, že ani samotný pracovník „nedokáže ospravedlnit jeho existenci, ačkoli jako součást své práce cítí povinnost předstírat opak“, píše Graeber. Marisa pocit falše v práci přežívá jen díky tlumícím účinkům léku Lorazepam, odpočíváním u uklidňujících YouTube videí nebo občasnou nenápadnou rebelií v podobě čmáranic do sešitu nebo uštěpačných poznámek na adresu kolegů.
Radost být příčinou
Serrano i Graeber dokážou být podvratní a vtipní, jejich knihy ale mají také slabiny. Nespokojenost se zploští do poněkud povrchní anekdoty o tom, jak frustrovaná mileniálka způsobila poprask na korporátním výjezdu. A bizarní historky z kanceláří, kterými americký antropolog prokládá své úvahy o zbytečné práci, začnou po čase působit trochu nepřesvědčivě a monotónně.
Obě knihy přesto nabízejí dost otázek, na které si nejen neumíme odpovědět, ale často se je bojíme vůbec položit. Proč věnujeme tolik času práci, kterou považujeme za zbytečnou? Proč je od ní těžké utéct? A proč přesně nás tak frustruje?
Graeber si v odpovědi na poslední dotaz pomáhá objevem psychologa Carla Groose z roku 1901. Ten si všiml, že kojenci projevují mimořádnou euforii, když poprvé pochopí, že umí působit na svět kolem sebe. „Radost být příčinou,“ popsal Groos jev, který dětem pomáhá uvědomit si sebe sama. V pozdějším věku ho v nás dokáže umlčet právě zbytečná práce. Nejenže kvůli ní přestáváme být důležití, navíc ztrácíme pocit vlastního já, argumentuje Graeber. „Člověk neschopný smysluplně působit na svět přestává existovat,“ píše antropolog.
Ve světle této myšlenky se osud Marisy ze španělské korporátní satiry jeví docela tíživě. „Nikdo nemůže změnit svět, může se leda snažit, aby svět příliš nezměnil jeho,“ uvažuje hrdinka románu Nespokojenost. Jako by na radost být příčinou dávno nevěřila.
Nakladatelství Vyšehrad brzy vydá další román, který popisuje mladé lidi bojující s pocitem vyprázdněnosti, Dokonalosti od Vincenza Latronica. Mluvit o nové vlně antikorporátní nebo antikonzumeristické literatury by nicméně bylo troufalé – ostatně Dokonalosti jsou přiznanou aktualizací slavného textu Georgese Pereca ze 60. let minulého století.
Je ale zajímavé sledovat, v jakém kontextu teď podobné romány vycházejí. Před rokem se ke Graeberově teorii mizerného zaměstnání vrátil populární historik Rutger Bregman, který apeloval na to, abychom se nebáli své připitomělé práce vzdát. „Dnešek volá po morální ambici,“ konstatoval v eseji pro britský Guardian, v níž tvrdil, že prvním bodem na cestě k hrdinství je uvědomit si cenu vlastního času. Hodiny strávené prací na ho*no nám totiž nikdo nikdy nevrátí.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
