Článek
Když se řekne Hanspaulka, mnohým hudebním fanouškům se vybaví svérázný svět svobodné hospodské muzikantské komunity, jedné z nemnoha, které se vymykaly normalizační šedi. Do tohoto kruhu patřil se svým bratrem Vladimírem a skupinou Yo Yo Band i Richard Tesařík, byť jako „Dejvičák“ musel do slavné muzikantské hospody zvané Houtyš na rozdíl od dalších tamních štamgastů Ivana Hlase nebo Petara Introviče z kapely Bluesberry šlapat do kopce.
K této partě měl blízko také spisovatel Petr Šabach. A není tedy divu, že když režisér Jan Hřebejk se scenáristou Petrem Jarchovským převáděli Šabachovy předlohy na filmové plátno, Richard Tesařík u toho nechyběl: V národem milovaných Pelíšcích se mihl v epizodní roli sovětského důstojníka. O rok později si v tragikomedii týchž tvůrců Musíme si pomáhat zahrál postavu kapitána osvobozenecké armády.
To, že v obou filmech ztvárnil vojáka, nebyla náhoda. Nejenže měl nepřehlédnutelnou, ostře řezanou, přísně působící tvář a přímé vojenské držení těla. Armádu měl takříkajíc v krvi. V jeho rodině uniforma znamenala hrdinství i těžká zklamání.
Generálské zázemí
Otcem bratří Tesaříků byl generálmajor Richard Tesařík, hrdina od Sokolova a Kyjeva, těžce raněný jako velitel tankového praporu na Dukle, jenž po ztrátě oka budil s černou páskou respekt jako Jan Žižka. Syn Richard se mu narodil 25. prosince 1945 v Ostravě, jeho matkou byla vojenská zdravotnice Markéta Olšanová. Otec se s ní seznámil na frontě v Buzuluku, což Richard Tesařík glosoval tak, že jej rodiče počali v tanku.
Doma však generál Tesařík vyžadoval tvrdou kázeň. „Měl bohužel pocit, že když on je hrdina Sovětského svazu, musí mít i geniální děti, které umějí integrály již v osmi letech. Takže facky občas létaly, ale naštěstí byl málo doma,“ vzpomínal Richard Tesařík v deníku Aha.
Na svůj vrchol si Yo Yo Band vedený Richardem Tesaříkem musel počkat do 90. let.
V jeho otci byla úcta k uniformě skutečně mimořádná, zůstal jí věrný i poté, co jej v prosinci 1953 ministr obrany Alexej Čepička v rámci čistek nechal na několik měsíců uvěznit v Ruzyni. V 60. letech generála Tesaříka z armády odstavili definitivně, v březnu 1967 podlehl v pouhých 51 letech infarktu.
Místo vojenské, případně medicínské kariéry, kterou si pro něj představoval otec, zvolil Richard Tesařík manuální práce – takové za totality zpravidla vyhledávali ti, kteří se profesionálně nemohli věnovat něčemu speciálnímu, k čemu měli vlohy, ale režimem to nebylo příliš podporováno. Čtrnáct let tedy dělal kulisáka v Národním divadle a dalších dvanáct myl okna.
Toto povolání Tesařík dokonce neopustil ani po sametové revoluci, v dobách slávy své kapely. „Chodil jsem k takovým starým paním, které přežily koncentrační tábor a všechny bydlely v jednom baráku. A ony mě tehdy prosily, zda bych k nim dál nechodil. K jedné z nich jsem chodil do roku 2004,“ vzpomínal před pěti lety pro Seznam Zprávy.
Od spirituálů k Rybitví
Hudební dráha Richarda Tesaříka, linkovaná zprvu u hospodských stolů v Houtyši, naplno započala na festivalu Slánské jazzové dny v listopadu 1975, kde s bratrem Vladimírem, Ondřejem Hejmou a Juliem Novotným-Kuzmou poprvé vystoupili jako Yo Yo Band. Název vznikl z nouze před cenzory odmítajícími angličtinu – z dětského joja se stalo Yo Yo.
Od původního repertoáru založeného na čtyřhlasém podání spirituálů a gospelů se přes personální změny i soulové období kapela postupem času přimkla k tanečnějším typům černé hudby – reggae, kalypso, obecně latinskoamerickým rytmickým stylům. A hlavně: Od převzatého repertoáru se záhy přesunula k autorské tvorbě.
V kapele si bratři role přirozeně rozdělili. Vladimír skládal melodie, hrál na klávesové nástroje a zpíval většinu hlavních partů, Richard se jako sólista ujímal některých písní, zpíval sbory, hrál na perkuse a hlavně psal texty, které svým svérázným vtipem formovaly tvář kapely. „Nejsem textař ani se necítím jako básník, ale objevil jsem v sobě smysl pro rytmickou zkratku a vtip. Ty texty jsem psal vlastně kvůli bráchovi, protože jeho melodie se mi moc líbily,“ popisoval.
Yo Yo Band byl jednou z nemnoha kapel okrajových proudů, kterým se povedlo vydat album už za komunistického režimu. Debut Velbloud, ten se má… pochází z roku 1987, hned rok nato následovalo album Do bačkor ne…
Na svůj vrchol si ale Yo Yo Band musel počkat do 90. let. Album Lehkou chůzí z roku 1990 přineslo první velký hit Kladno, následující deska Karviná kromě titulního hitu otextovaného starým hanspaulským kamarádem kapely Ivanem Hlasem obsahovala poněkud lechtivý Tesaříkův monstrhit Rybitví. Za album Yo Yo Band získal v roce 1994 tři hudební ceny Gramy, což byli předchůdci dnešních Andělů – právě za píseň Rybitví, za album i jako kapela roku.
Temné finále
Takový úspěch Yo Yo Band už nikdy nezopakoval. Pár dalších písní se ještě hrálo v rádiích i televizích, ale většinou po kapele všude chtěli těch pár hitů z raných 90. let. Skupina přitom vytvořila několik dalších velmi zajímavých projektů, namátkou na albu Dej mi prachy na klobouk z roku 1994 připomněla svoji hanspaulskou minulost a na desce Soul, kde se koncem tisíciletí sešli bratři Tesaříkové s někdejším členem Yo Yo Bandu Jindrou Malíkem, zavzpomínali prostřednictvím světových hitů na žánry, které je muzikantsky formovaly, tedy soul, blues a rhythm and blues.
Vedle činnosti v Yo Yo Bandu v sobě Richard Tesařík objevil komplexní talent muzikálového herce a zpěváka, prošel tak spoustou výrazných dobových inscenací, jako byly muzikály Galileo a Hamlet od Janka Ledeckého, Robin Hood Ondřeje Soukupa či Jack Rozparovač Vaša Patejdla.
K práci na sólové dráze musel v roce 2003 převzít pozici jediného frontmana Yo Yo Bandu: jeho bratr Vladimír tragicky zemřel při nešťastném pádu z kola v pražské Stromovce. Richard Tesařík se rozhodl udržet kapelu při životě, což znamenalo převzít i jeho pěvecké party.
Po několika letech za hudební kariérou Richarda Tesaříka udělala tečku letos v půli srpna zveřejněná píseň Doba je divná z připravovaného projektu skladatele Ondřeje Soukupa a textaře Mariana Zimy Písně, které nikdo nechce slyšet. Temnou baladu, v níž i díky zpěvákovu typickému syrovému chraptivému hlasu a podobnému aranžmá nelze přeslechnout silný vliv tvorby Toma Waitse, natočil Tesařík autenticky na jediný pokus, bez jakýchkoli oprav.
Text, který se vyjadřuje k povrchnosti dnešní společnosti i mezinárodní situaci („Doba je divná, válka za rohem“), se tak stal velmi netypickým epitafem zpěváka, který svoji kariéru postavil na odlehčené taneční muzice a textech plných českého hospodského humoru.
