Vražda Viktorky odhalila slabiny péče o děti. „Reforma zůstala nedokončená“

Viktorka vyrůstala od narození u pěstounů, soud ale loni v říjnu rozhodl o jejím návratu k biologickému otci. V jeho minulosti přitom byly drogy, psychiatrické problémy i další rizikové faktory. Letos v březnu otec tehdy ani ne tříletou Viktorku zavraždil.

Její případ otevřel otázku, zda český systém dokáže ohrožené děti skutečně chránit. Nejnovější výkazy orgánů sociálně-právní ochrany dětí za rok 2025 evidují 11 441 případů zneužívání, zanedbávání a týrání dětí, meziročně o 1 286 více.

Miloslav Macela patří k lidem, kteří mohou dnešní problémy posuzovat i s vědomím vlastní někdejší odpovědnosti. V letech 2010 až 2013 jako ředitel odboru rodiny a ochrany práv dětí na Ministerstvu práce a sociálních věcí spoluvytvářel reformu, která posílila pěstounskou péči a měla pomoci omezit umisťování dětí do ústavů.

Dnes pěstounů není dost a Macela sám říká, že jich dost nebude nikdy. Odmítá ale, že by nedostatek náhradní péče vytvářel tlak na ponechávání dětí v nebezpečných rodinách. Za zásadní nedostatek považuje něco jiného: reforma podle něj zůstala nedokončená a stát dodnes neumí s problémovými rodinami dostatečně intenzivně pracovat.

Odmítá také představu, že by systém nařizoval vracet děti do biologických rodin bez ohledu na rizika. Když soudkyně v případě Viktorky při rozhodování o návratu dítěte k otci řekla: „My prostě musíme děti vracet do rodin,“ Macela reaguje jednoznačně: „Nemusí. Samozřejmě je to nesmysl.“

Pane Macelo, existuje podle vás v českém systému něco jako přednost biologické rodiny?

Ano, stejně jako v jiných systémech. Přednost má péče o dítě ve vlastní rodině, potom u příbuzných a teprve následně se uvažuje o péči cizího člověka.

Ale přednost za každou cenu?

Za každou cenu v žádném případě. Rodina má přednost v případě, že dokáže o dítě řádně pečovat.

V případě dvouapůlleté Viktorky soudkyně při rozhodování o jejím návratu z pěstounské péče biologickému otci řekla: „My prostě musíme děti vracet do rodin, a to i v mnohem horších případech, než jste vy.“ Přitom u otce existovala řada rizikových faktorů – a po pěti a půl měsících Viktorku zavraždil. Proč tedy říkala: „My prostě musíme“?

Nemusí. Samozřejmě je to nesmysl. Musím říct, že případ Viktorky podrobně neznám, neviděl jsem spis. Ale obecně se tady pracuje s pojmem nejlepší zájem dítěte, ale bohužel málokdo zná jeho skutečný obsah.

Jedním z důležitých kritérií je identita dítěte a jeho právo na přirozené rodinné prostředí. Proč bych neměl být se svými rodiči? Zároveň je ale kritériem nejlepšího zájmu dítěte jeho bezpečí, vzdělávání, zdraví a podobně. Úkolem každého, kdo o dítěti rozhoduje, je dát tato kritéria na váhy a zvážit je. Není to tak, že se dítě musí vrátit. To v žádném případě.

Takže kde podle vás končí povinnost státu podporovat biologickou rodinu a začíná povinnost dítě před ní chránit?

Rodič má právo a povinnost se o dítě starat. Stát má povinnost mu co nejvíc pomáhat, aby toto právo a povinnost mohl naplňovat. Ale když vidí, že je dítě ohroženo, musí do rodiny vstoupit.

Blanka Vildová, která pracuje s ohroženými dětmi čtyřicet let, pro to používá termín „sociální romantismus“. Popisuje situaci, kdy „vidíme rodiče, který se léčí, abstinuje, snaží se a hezky se chová k dítěti při asistovaném kontaktu, a tak mu začneme fandit. Jenže zlepšený rodič ještě nemusí být bezpečný každodenní rodič.“ Je toto fandění reálné nebezpečí?

Každý případ je naprosto individuální. Já jsem se s takovými „sociálními romantiky“ příliš nesetkával.

Nemůže k tomu ale sociální pracovníky a soudy tlačit sám nedokonalý systém? Že si řeknou: tady už to snad bude dobré, dítě se může vrátit, navíc se nám uvolní pěstounská rodina pro další dítě?

Samozřejmě může být problém v tom, jak omezený akční rádius sociální práce v České republice máme. Co chcete té rodině reálně nabídnout kromě dobré rady nebo hrozby?

Když se podíváte na vyspělejší systémy, dokážou například dítě bezpečně udržet i u rodiče, který měl problém se závislostí a abstinuje. Ale je to řízený proces. V Dánsku jsem například viděl programy, kde byly některé matky společně s dítětem v pěstounské rodině a učily se tam rodičovským dovednostem. Existují sociální byty, rodič je po nějakou dobu v úzkém kontaktu se sociálním pracovníkem.

My tady máme v systému strašné „schody“. Buď dítě odebereme, anebo ho vrátíme do rodiny. Chybí nám něco mezi tím - intenzivní práce s rodinou.

Ale nějaká práce s rodinou, odkud bylo dítě odebráno, přece probíhá. Rodiče dostávají úkoly, které mají plnit, pak se to vyhodnocuje…

Ano, ale vymahatelnost je velmi chabá. S rodinou může pracovat nezisková organizace, která má svoji zakázku s rodičem, ale není odpovědná za výsledek své práce. A sociální pracovníci jsou potom v nepříjemné situaci: nemají potřebné nástroje, ale odpovědnost nesou. Naštěstí máme řadu kvalifikovaných a rozumných lidí, kteří ten systém drží. Jenže je to stojí obrovské úsilí a vede to i k vyhoření.

Když se vrátíme k Viktorce: dítě bylo od malička v pěstounské péči. Biologický otec měl psychiatrickou diagnózu, minulost spojenou s drogami, násilnickou minulost, částečně omezenou svéprávnost… Přesto OSPOD doporučil návrat dítěte, soud jej schválil. Byl nařízen dohled, ale po celé měsíce do domácnosti nikdo nepřišel. Nakonec Viktorka po útoku otce zemřela. Když slyšíte takový popis, jak je možné, že systém dítě vydal?

Jak už jsem říkal, neviděl jsem spis. Ale tak, jak to popisujete, to vypadá jako nějaký řetězec individuálních selhání.

A já se znovu ptám, jestli to není důsledek systému, který vlivem různých okolností i nedokonalostí tlačí sociální pracovníky a soudy vracet děti do biologické rodiny, navzdory rizikům s tím spojeným?

Ne, to tak není. Pokud by někdo přednost rodinné péče vykládal takto, je to velmi pomýlený výklad. Znamenalo by to, že si z nejlepšího zájmu dítěte vyberu jedno kritérium a na ostatní se vykašlu. Takhle to opravdu není.

Jak by se teď podobný případ měl po tragédii vyšetřit – a jaké by z něj mělo být ponaučení?

Když jsem byl na ministerstvu práce a sociálních věcí, podobné případy jsme řešili detailním přezkumem. Měl by vzniknout odborný tým a případ rozdělit na dvě roviny: individuální selhání a systémová doporučení. Vzpomínám si na jeden podobný případ někdy kolem roku 2011. Zjistilo se tam individuální selhání pracovníků, kteří zanedbali dohled nad rodinou, ale zároveň vznikla systémová doporučení.

Přesně to by podle mě mělo nastat i teď. Zjistit, nakolik šlo o chyby jednotlivých lidí, špatný úsudek při rozhodování a nakolik o systémový nedostatek.

Vy sám jste v letech 2010 až 2013 patřil ke spoluautorům transformace ochrany dětí. Za co z tehdejších změn nesete svůj díl odpovědnosti?

Hlavním výstupem byla rozsáhlá novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Bylo to umění možného - rychlá opatření, která bylo možné v tehdejší době udělat. Týkalo se to reformy pěstounské péče a částečně práce orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Ale už tehdy jsme věděli, že je to nějakých deset procent toho, co je potřeba udělat. Měla následovat příprava moderního zákona, který by pokryl oblasti, jež v systému dramaticky chybějí.

Co především chybí?

Podpora rodiny. Máme poměrně podrobně upravenou pěstounskou péči, služby pro pěstouny i práci OSPOD. Jenže to jsou věci, které často reagují až na problém, který už vznikl. Zásadně chybí sociální práce s rodinou. A chybí dodnes.

Jenže pěstounů je dnes nedostatek. Děti se kvůli volným kapacitám převážejí přes republiku, někdy se rozdělují sourozenci. Nemohla reforma vytvořit problém tím, že ustupovala ústavní péče, aniž by byl dostatek pěstounů?

Zásadně se změnil poměr umisťování dětí do náhradní péče. Tehdy to bylo zhruba padesát na padesát - polovina dětí šla do ústavu, polovina do nějaké náhradní rodinné péče. Dnes jsme zhruba na poměru 70 ku 30, možná 80 ku 20 ve prospěch rodinné péče. To je zásadní změna.

Je ale potřeba říct, že celkově vzrostl počet dětí, které odcházejí do náhradní péče. A pěstounů nebude nikdy dost, s tím se potýkají všechny systémy. Proto je hlavním úkolem vytvořit systém, který umožní dětem bezpečně zůstávat v péči vlastních rodičů.

Nemůže ale právě nedostatek pěstounů a dalších kapacit vytvářet tlak opačným směrem? Že sociální pracovník nad některými riziky zavře oči a dítě nechá v rodině, která pro něj není bezpečná?

Čísla o tom podle mě nesvědčí. Počet dětí, které odcházejí z rodiny, naopak dramaticky narostl. Bavíme se za posledních zhruba deset let o několika tisících dětí navíc. Problémy jsou také častěji odhalovány.

Když se dnes s odstupem díváte na reformu z doby před třinácti lety, udělal byste tedy něco jinak?

Berte to jako nedokončené dílo. Kdybych měl možnost, dokončil bych ho. Dělal bych všechno pro to, aby existovaly ty nástroje, které nejsou.

Co tedy počítáte mezi těch deset procent, které se tehdy v systému péče o ohrožené děti podařilo prosadit - tedy ten naprostý zlomek toho, co bylo třeba?

Výrazně se tehdy zvýšily kapacity sociálních pracovníků a začaly se běžně používat strukturované nástroje - případové konference, vyhodnocování situace dítěte a podobně. Předtím byla práce mnohem intuitivnější. Přitom OSPOD má obrovskou moc, vstupuje lidem do rodiny. Taková rozhodnutí by neměla být založena jen na dojmech.

Změnila se také pěstounská péče, zvýšily se odměny a výrazně narostl počet lidí, kteří o ni měli zájem. Jenže tím, že se na reformu dál nenavázalo, ten „bazén“ zájemců se postupně vyčerpal.

Říkáte, že od roku 2011 počet pracovníků OSPOD výrazně vzrostl. Proč ale systém pořád naráží na stejné problémy?

Tehdy bylo kolem 1300 pracovníků OSPOD, dnes je jich zhruba 2700. Na jejich přetíženost se tedy částečně reagovalo. Jenže stále chybí kapacity pro podpůrnou práci s rodinou a problém je i ve struktuře služeb.

Obec a OSPOD nesou odpovědnost za sociální práci a ochranu dětí. Jenže o tom, jaké služby budou fungovat, co budou dělat a jak budou financované, rozhodují také kraje a ministerstvo. Není tam přímá vazba mezi odpovědností OSPOD a službami, které potřebuje. Žijeme tak v prostředí jakési kolektivní neodpovědnosti, kterou navíc financujeme různými finančními toky.

A kdo takový systém vytvořil?

Vznikalo to postupně. Právní normy se přijímaly v různých dobách, připravovaly je různé týmy a věci se nepropojily. Rozdělení mezi sociální oblast, zdravotnictví a školství tady máme už od roku 1951 a nikdy se ho nepodařilo překonat.

Jak byste popsal zájem politiků o ochranu ohrožených dětí?

Je to naprosto okrajové politické téma. Nikdy se tady nenašla dostatečná politická shoda, že je potřeba se do toho pustit pořádně. Tragických případů už bylo v minulosti víc a zatím neměly tu sílu změnit nastavení politiků s tím něco dělat. Když se ale podíváme do západní Evropy, řada reforem vznikla právě jako reakce na případy dětí, které zemřely. Teprve potom vznikla politická shoda, že se musí udělat hlubší systémové změny.

Věříte, že by to tentokrát mohlo nastat i u nás, pod vlivem případu Viktorky?

Nechám se příjemně překvapit. Musíme si uvědomit, že některé prvky systému, které dodnes běžně používáme a máme je i v právní úpravě, pocházejí z let 1951, 1964 nebo 1970. Nastavení pěstounské péče má do určité míry kořeny v zákoně z roku 1973. Systém ochrany dětí zkrátka nikdy neprošel opravdu důkladnou reformou.

Protože to nikdy nebylo jedno z hlavních politických témat?

Přesně tak.