Je to klenot, komentují v Itálii. Češi půjčili do Aquileie část svatovítského pokladu

/Od našeho zpravodaje v Itálii/

Italské městečko Aquileia nedaleko Terstu rozhodně nepatří mezi turisticky nejvíce navštěvovaná místa jako Řím, Florencie, Milán nebo Benátky. Přesto jde historicky o jedno z nejvýznamnějších měst. Římané ho založili v roce 181 před naším letopočtem ve strategické lokalitě: leželo na obchodní křižovatce mezi Středomořím a střední Evropou, také se odsud šířilo křesťanství. A má rovněž výraznou českou stopu.

Král Karel IV., který roku 1354 projížděl tímto regionem do Říma, aby přijal císařskou korunu, požádal svého nevlastního bratra Mikuláše Lucemburského, tehdejšího patriarchu Aquileie, o několik stránek Markova evangelia pro pražskou katedrálu svatého Víta. A skutečně jeden fragment získal.

Rukopis pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který byl před svým rozdělením uchováván právě v Aquileie, byl v té době považován za takzvanou dotykovou relikvii, tedy předmět, který měl být v přímém kontaktu s evangelistou Markem. Karel IV. na něj vlastní rukou zaznamenal okolnosti jeho získání a fragment byl poté začleněn do svatovítského pokladu. Dnes je v kapitulní knihovně veden pod signaturou Cim 1, tedy jako nejstarší zdejší rukopis.

Od poloviny 14. století byl tento mimořádně cenný dokument uložen v Praze. Změnilo se to až teď. Po 672 letech se dočasně vrátil do italské Aquileie – spolu s dalšími dvěma dochovanými fragmenty, které jsou nyní přechovávány v nedaleké Cividale del Friuli a v Benátkách.

Všechny tři se nyní představují na unikátní výstavě „Markovo evangelium. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“.

„Je to klenot,“ říká o dochovaných částech Markova evangelia Roberto Corciulo, prezident místní Nadace Aquileia, která je hlavním pořadatelem výstavy. „Nemohla se uskutečnit nikde jinde než právě v Aquileii, která byla křižovatkou dějin.“

Emanuele Zorino, starosta Aquileie, přirovnal výstavu s třemi fragmenty Markova evangelia k roku 1998, kdy bylo městečko na severovýchodě Itálie zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. „Je to důležité pro naši budoucnost. Obyvatelé si uvědomí, jak moc byla Aquileia důležitá,“ poznamenal Zorino.

Ačkoli dnes má Aquileia necelé tři tisíce obyvatel, v době největší slávy zde žilo minimálně 100 tisíc lidí, podle některých údajů možná až 400 tisíc. „Byla po Římu druhým nejvýznamnějším městem,“ připomíná Martina Dlabajová, jedna ze tří kurátorů výstavy.

V Aquileii se už roky provádějí rozsáhlé archeologické vykopávky a je možné říci, že kamkoli se hrábne, tam se objeví něco historicky cenného. Kurátorka Dlabajová vzpomíná, že když v Itálii studovala, říkalo se, že kdokoli najde něco zajímavého na místním poli, pochází to z Římské říše. Většina památek se skutečně stále nachází pod zemědělskými pozemky a novější městskou zástavbou a čeká na odkrytí.

V městečku je ale možné navštívit archeologické muzeum a především místní impozantní baziliku, která patří k nejvýznamnějším raně křesťanským památkám v Evropě. Její historie sahá až k roku 313. Proslavena je zejména největšími raně křesťanskými mozaikami v Evropě.

Součástí výstavy o Markově evangeliu, která se připravovala dva roky, je rovněž kopie nedlouhého textu Karla IV., v němž nejvýznamnější český král dává jakési osvědčení, že fragment, který získal, je skutečně psán rukou svatého Marka. V závěru pak potvrzuje, že i on psal tento text vlastní rukou. Karel IV. ale zapomněl u svého jména napsat „čtvrtý“, takže tam toto slovo doplnil dodatečně nad řádek a připojil znak vsuvky.

Karel IV. ale v té době nevěděl, že autorem tohoto konkrétního evangelia není svatý Marek. Na to se přišlo až koncem 17. století. Spis je totiž výrazně mladší, pochází ze 6. století, přičemž Marek zemřel v dubnu roku 68.

I tak je spis nadále součástí legendy o svatém Markovi, ostatně jednou z verzí je, že dochované evangelium neznámého autora je opis původního Markova díla. Křesťanská tradice mu totiž připisuje autorství druhého kanonického evangelia.

Markovo evangelium bylo původně součástí Codexu Forojuliensis, který je nyní uložený v Národním archeologickém muzeu v Cividale del Friuli. Obsahuje evangelia podle Matouše, Lukáše a Jana; původně obsahoval právě i Markovo evangelium.

Kodex, který pochází ze 6. století, se do Akvileie dostal kolem poloviny 9. století. Od té doby je jednou z nejdůležitějších liturgických knih akvileiské církve. Pravděpodobně mezi 12. a 13. stoletím bylo Markovo evangelium vyjmuto, čímž začal jeho samostatný osud.

Ke zdejšímu regionu má svatý Marek velmi silný vztah. Podle legendy ho apoštol Petr vyslal z Říma právě do Aquileie, aby zde šířil křesťanství a založil první místní křesťanskou komunitu. Později Marek pokračoval do egyptské Alexandrie, kde podle tradice založil tamní církev a zemřel mučednickou smrtí.

Svatý Marek se později stal také klíčovým symbolem Benátek, které leží na západ po pobřeží od Aquileie. V roce 828 převezly jeho ostatky z Alexandrie a spojily s ním svou náboženskou i politickou identitu.

Do osudu Aquileie se Benátčané významně zapsali rovněž v roce 1420, kdy město dobyli a zbývající část Markova evangelia odvezli jako válečnou kořist. Při následném slavnostním obřadu ji uložili mezi relikvie baziliky svatého Marka.

Vlhké prostředí benátské laguny ovšem pergamenu značně uškodilo. V následujících staletích se listy narušily natolik, že jsou dnes z velké části nečitelné. To, co se z nich zbylo, je dnes uchováváno v relikviářové schránce v Pokladu baziliky sv. Marka. Třetí část evangelia skončila v městečku Cividale.

Nejvíce zachovalá je právě pražská část, kterou v polovině 14. století získal Karel IV. Představuje jednu z nejcennějších rukopisných památek uchovávaných v České republice. Tvoří ji šestnáct stran, které obsahují závěrečnou část Markova evangelia.

Vzhledem ke svému stáří potřebují fragmenty Markova evangelia speciální zacházení. Proto se také na výstavě, kterou podpořili italský i český prezident Sergio Mattarella a Petr Pavel, „skrývají“ v zatemnělé místnosti.

Mezi další vystavené předměty patří tři originální dokumenty vztahující se k získání pražského fragmentu v roce 1354, relikviářová schránka mučedníků Kanciánů z přelomu 5. a 6. století, byzantská mramorová deska z první poloviny 6. století nebo osm slonovinových destiček z trůnu svatého Marka, na němž sedával místní patriarcha.