Recenze: Triumf Vídeňských filharmoniků. Prokofjeva zahráli nezapomenutelně

Málokterá houslistka má na kontě tři ceny Grammy. Hilary Hahn začala být pojmem ve světě klasické hudby už jako náctiletá, ve dvanácti letech vystoupila po boku Baltimorského symfonického orchestru a další mety brzy následovaly. V šestačtyřiceti letech má dnes za sebou spolupráce snad se všemi špičkovými orchestry, na prestižní značce Deutsche Grammophon vydala od roku 2003 dvacet alb.

Dlouhodobě se také zajímá o soudobou hudbu a považuje za důležité udržovat kontakt s žijícími skladateli. Vedle objednávek pro osobnosti, jako jsou Jennifer Higdon, Lera Auerbach či Einojuhani Rautavaara, se věnuje pedagogice a atypickým koncertním formátům – jako třeba když bezplatně hrála pro rodiče s kojenci.

Na sobotním večeru festivalu Dvořákova Praha však Hilary Hahn nabídla to, co definuje samotné jádro její profese, tedy interpretaci kanonických děl z dějin evropské hudby. Koncert pro housle a orchestr a moll Antonína Dvořáka zná interpretka důvěrně již několik dekád. Nyní se k němu vrátila s Vídeňskými filharmoniky na společném turné s Prahou jako jednou ze zastávek.

Dvořákův koncert z roku 1879 pochází z doby autorova postupného vzestupu na domácí i světové scéně. Vznikal přes tři roky, v případě spontánního komponisty tedy dlouho. První dvě věty, které se hrají v jednom tahu, nejsou formálně tak sevřené jako pozdější skladatelovy opusy. I tak se ale koncert do několika let od vzniku stal základem houslového repertoáru díky kombinaci nádherných Dvořákových slovansky laděných melodií a virtuózní houslové hry.

Sólový part se jen hemží obtížnými dvojhmaty, které Hilary Hahn v Rudolfinu hrála se samozřejmou lehkostí. Zvláště ve druhé větě Dvořák ve velkém zaměstnává dechové nástroje, které se sólistou vedou křehký dialog. Díky sobotnímu nestandardnímu posazení orchestru s žesti, dechy a exponovanými lesními rohy v zadních řadách namísto obvyklých tympánů si posluchači mohli tato místa vychutnat s až intimní blízkostí.

Jejich delikátní kouzlo ale na Dvořákově Praze zůstalo kdesi na půl cesty. V kategorii umělců, jako je Hilary Hahn nebo Vídeňští filharmonikové, se nedá mluvit o nepovedeném koncertu, úroveň muzikality všech zúčastněných tomu zabraňuje.

Jenže ani pevný, precizní tón sólistky a až starosvětská bohatá virtuozita, jejíž produkt umí doputovat až k uším diváků schovaných za rudolfinskými sloupy, nekomunikovaly v tento večer maximální potenciál díla i jeho interpretů. Jako kdyby se hrálo v až příliš tlumených emocích, až příliš z profesionálního zpovzdálí. Triumf se v případě Dvořáka ještě nekonal.

Ve druhé polovině večera osetinský dirigent Tugan Sochijev s Vídeňskými filharmoniky sestavil vlastní pořadí slavné suity z baletu Romeo a Julie od Sergeje Prokofjeva. Možná nejslavnější práce ruského modernisty, která v zamýšlené baletní podobě měla premiéru v Brně roku 1938, je soběstačná i jako koncertní dílo.

Dopomáhá tomu Prokofjevova brilantní invence a úžasný cit pro velkolepé, zároveň trochu potměšile zlověstné orchestrální tutti, jinými slovy pasáže, ve kterých hraje celý orchestr, v případě Prokofjeva skoro vždy hlasitě, někdy až agresivně.

Nesmrtelný příběh Monteků a Kapuletů šel v případě Sochijevova seřazení stranou. Dirigent vedle sebe umístil části, které by v baletním provedení nedávaly smysl, už jen kvůli tomu, že oba milenci umírají ještě předtím, než se poznají na maškarním bále. Energického dirigenta s jasnou zvukovou představou zajímala pouze hudební narace. Vytvořil nevšední, ale působivou suitu, jejímž vrcholem se stala část s názvem Tybaltova smrt, virtuózně ďábelský sprint orchestru končící nezapomenutelným pohřebním pochodem.

V sobotu se nicméně nezapomenutelnou stala celá suita. Už nejznámější melodie z Monteků a Kapuletů se vší svou opulentností a výhružností signalizovala, že pražské hostování Vídeňských filharmoniků patří mezi vrcholy sezony. Orchestr hrál se soustředěným, vtahujícím nasazením, které významně posilňoval Sochijevův výkon. Dirigent s muzikanty prožíval každou notu a bylo znát, že Prokofjevovu partituru zná snad i pozpátku. Pravidelný spolupracovník Berlínských filharmoniků či Staatskapelle Dresden hudbu ruského autora zjevně hluboce oceňuje a dokázal tento vztah přenést na publikum i orchestr.

V burácivé síle Prokofjevovy partitury se lehce může stát, že některé nástrojové skupiny a rafinované protihlasy zaniknou, že se rozmělní ve všudypřítomném forte orchestru. Sochijev ale jasnými gesty podle potřeby buď upozaďoval, či vyzdvihoval jednotlivé skupiny tak, aby byl celkový zvukový obraz co možná nejkompaktnější.

Ne vždy se stává, že koncert skončí a člověk touží, aby se hrálo dál. V sobotu se to přihodilo. Vídeňští filharmonici jako by to tušili, a tak pražskému publiku na rozloučenou vystřihli Éljen a magyar, koncertní polku Johanna Strausse mladšího. Rudolfinum se tak alespoň na chvíli přeneslo do vídeňského Musikvereinu, ve kterém slavní filharmonici každý první den v roce pořádají svůj unikátní Novoroční koncert.