Hlavně mě nelitujte. Zemřel tvrďák z Beskyd, který si podmanil Anglii

Když vám při pozdravu zmáčkl ruku, měli jste pocit, že má sílu medvěda. Luděk Mikloško, jeden z nejlepších brankářů českých fotbalových dějin, energii postupně ztrácel. Jeho stisky začaly být vláčné, protože nádor pánve postupoval.

Rychle a nemilosrdně.

Navzdory doporučení lékařů Mikloško odmítl nemoc léčit chemoterapií a chtěl žít co nejvíc normálně, jak sám říkal. Neuměl si představit, že mu vypadají vlasy. Po stomické operaci, při které mu doktoři vytvořili umělý vývod v břišní stěně, říkal: „To byla jediná možnost, jak mě udržet při životě.“

Před pár hodinami zemřel. Bylo mu čtyřiašedesát.

„Tatínkův odchod nás hluboce zarmoutil. Velkou útěchou je pro nás obrovská podpora, které se mu od vás všech dostalo. A také vědomí, že už našel klid a netrpí,“ poslal do éteru v angličtině Mikloškův syn Martin.

Pláče Baník Ostrava, který ho kdysi vychoval pro reprezentaci. A kde posledních pět let zastával funkci šéfa sportovního úseku.

Pláče West Ham, kde si ho zamilovali a navždy jej budou vnímat jako legendu. Přezdívka Big Ludo mu zůstane: „Odpočívej v pokoji – náš milovaný, inspirativní a laskavý brankáři.“

Byl přímočarý. Oddaný. Poctivý. Originál se vším všudy. Odchytal za West Ham téměř 400 soutěžních zápasů. Kdykoli pak jako host vkročil na Olympijský stadion nebo do starého Upton Parku, kde prožil největší slávu, neskrýval dojetí.

„Omlouvám se, že mi uklouzla slzička, ale tady byl můj život,“ vyprávěl mi tehdy na přelomu tisíciletí přímo na hřišti. Nemohl tušit, že tradiční anglickou arénu, na kterou jste kráčeli od metra dlouhou muslimskou čtvrtí, za pár let zbourají. Dřív tam chytal, pak dlouhé roky dělal trenéra brankářů. Neuměl si představit, že někdy bude pracovat jinde. „Leda v Baníku,“ zamyslel se, když si přivoněl k čerstvě posekané trávě.

Všude kolem byla dvě spojená kladiva, symbol West Hamu. Kým je dnes mezi klubovými fanoušky Tomáš Souček, tím byl v devadesátých letech Mikloško tuplovaně. Zpívali mu:

„My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham.“

Fanoušci v Anglii neměli tušení, co má za sebou, když v únoru 1990 podepisoval smlouvu. Dneska stejný chorál slyšíte od vnuků, jejichž dědové tehdy West Hamu fandili. Mikloško pro ně zůstal fotbalovým bohem. K Olympijskému stadionu, kam se mezitím tradiční klub přestěhoval, chodí lidé zapalovat svíčky za svého Luda, který přišel odněkud od Moskvy.

On sám kdysi vzpomínal pro portál Bez frází, jak v Londýně začínal: „Dva háčky nad lavicí, sprchový kout a obrovská vana. Právě do té vany po tréninku naskákalo dvacet čuníků a společně se v ní cachtali. Nikdy jsem tam nevlezl. Bylo to horší než nějaký vesnický rybník.“

Vždycky byl svůj. Zažraný do práce. Loajální. Nesnášel faleš a ve vteřině vás uměl drsně poslat do háje, když prokoukl byť jen lehkou křivárnu. Jakmile promluvil, nehrál si diplomaticky se slovíčky: „Rodiče mě vychovali tak, abych se nikdy nehrbil.“

Pocházel z Němčic nad Hanou, kde hrál fotbal jako školák. Možná překvapí, že do osmé třídy kopal v poli, protože v brance ho to pranic nebavilo. „Já do brány nechtěl, protože bych jen vytahoval balony ze sítě. Rád jsem běhal, lozil po stromech a dělal na vesnici lumpačiny,“ vypráví v dokumentu, který o něm před pěti lety natočil Baník Ostrava.

Než se začal učit provozním zámečníkem, pozvali ho do Prostějova, aby si zkusil pár tréninků v hale. Protože měl výtečnou postavu a nebál se. Uspěl nad očekávání: za chvíli chytal za Prostějov a zároveň hrál v Němčicích, jak byl zvyklý. Říkali mu Pavouku. Stačil jediný rok v dorostenecké lize a do Prostějova za ním dorazili bafuňáři z Baníku. Že prý dostali echo o výborném gólmanovi s dlouhýma rukama, který umí vybíhat na centry a v soubojích se nebojí skočit krutým útočníkům pod nohy.

„Nejprve je maminka poslala k šípku, ale já nakonec přestupní lístky podepsal. Tajně, na nádraží. Šoural jsem se domů a přemýšlel, co našim řeknu: Když to nezkusím, nikdy nebudu vědět, na co mám,“ vyprávěl, jak to všechno začalo.

Bylo mu patnáct. Na zatuchlé ubytovně spal na pokoji s Petrem Zajarošem, budoucím reprezentantem, kterému jako bažant nosil každé ráno rohlíky ke snídani. Před prvním tréninkem s áčkem se klepal nervozitou a kabinu oslovil: „Dobrý den, já jsem Mikloško.“ Pokoj na internátu dostal teprve po prázdninách, to bylo léto roku 1976 a Baníku vládl fenomenální trenér Evžen Hadamczik, dávno už nebožtík.

Ligu chytal Mikloško poprvé o čtyři roky později coby voják základní služby v Chebu. Jakmile se vrátil do Ostravy, stal se jedničkou Baníku. Navzdory mládí, které se tehdy považovalo za hendikep. „Byl to trend, který jsem mohl akceptovat, nebo ho zkusit porazit.“ Udělal to podle svého. Takže za bé.

Postupem se stal špičkou ligy, kapitánem Baníku. Od 27. října 1982, kdy nastoupil v přáteláku proti Dánsku, byl také reprezentantem. Do Anglie odešel jako vůbec první český fotbalista, krátce po revoluci za 300 tisíc liber. Dnes pakatel, tehdy roční rozpočet ligového klubu. Kdyby nedošlo k dohodě s West Hamem, vydržel by nejspíš už jen rok a šel do sportovního důchodu. Tolik mu vadila dnes už promlčená korupce a ohnuté zápasy, které řídili podplacení rozhodčí. Už měl dokonce domluvené místo správce v rehabilitačním centru Šilheřovice.

„Všechno změnilo laso z Anglie,“ přiznal.

Druholigový West Ham ho pozval na testy a trenér Lou Macari mu hned poradil, ať jde z letiště rovnou zamávat fanouškům do Upton Parku. „Hello,“ nervózně zakňučel do mikrofonu před plným stadionem. A byl jejich!

Na tréninku přesvědčil, dostal pracovní povolení a zůstal osm sezon: „Odchytal jsem od té chvíle sto šedesát zápasů v řadě, pak jsem dostal červenou a jeden strávil na tribuně, abych následně přidal dalších sto šedesát v kuse.“

Premiéru měl 18. února 1990 ve Swindonu, derniéru 6. prosince 1997 proti Derby County. Nejslavnější moment zažil, když famózně zabrzdil střelce Manchesteru United v posledním kole a na dálku daroval senzační titul Blackburnu. To byl květen 1995.

Ještě zažil éru, kdy brankáři mohli zpětnou přihrávku chytit rukama. Revoluční změnu zvládl, nohama se postupně naučil velmi solidně a pak novou techniku učil své následovníky: „Jednou si Mark Noble, budoucí legenda West Hamu, stoupl doprostřed hřiště, vzal do ruky kelímek s vodou a povídá: Ludo, že to netrefíš! Postavil jsem balon na vápno, sklopil nárt a kelímek jsem Markovi vylil za krk.“

Na stará kolena (a bolavá záda) si odskočil na dvouleté angažmá do Queens Park Rangers a pak se do West Hamu na devět let vrátil jako trenér brankářů. „Dneska jsou gólmani chránění, v mých časech to bývala řežba. Hlavně za Wimbledon, Millwall nebo Leeds hrávali gauneři, kteří se ničeho neštítili. Bylo to ragby, ne fotbal. Chodil jsem domů se zlomeným nosem, koňary, modrými žebry. V moderním pojetí mi ta pravá brankářská odvaha chybí.“

Navzdory dlouhým rokům na ostrovech nikdy nechytil anglický akcent, česká slovíčka ho neopustila. Zato syn Martin už v Anglii zůstal navždy. Chtěl být původně taky brankářem, ale vadilo mu neustálé srovnávání s tátou a hlavně jej spolužák nešťastně trefil skobičkou do oka, čímž mu poničil čočku. Fotbal mladému Mikloškovi zůstal jen pro zábavu. Začal studovat prestižní školy a rodičům řekl jasně: „České myšlení jsem přestal chápat. Já už se nevrátím.“

Táta se vrátil, přičemž všechno uspíšila operace srdeční arytmie. S manželkou se usadili v podhůří Beskyd, postupně si pořídili několik generací pasteveckých chlupáčů a rajzovali s nimi po kopcích. Dokud neuslyšel diagnózu: rakovina.

„Člověk by neměl hořekovat nad tím, co už nejde změnit. Třeba v jedenadevadesátém hledal Manchester United jedničku. Alex Ferguson vzkázal, že mě má jako prvního na seznamu. Můj trenér ve West Hamu řekl ne: Jen přes moji mrtvolu, fanoušci by mě sežrali. A tak Manchester koupil Petera Schmeichela a vyhrál tři tituly v řadě,“ vzpomínal Mikloško na zlom, který se nekonal. To mu bylo teprve (nebo už?) třicet.

Ještě před tím prožil mistrovství světa v Itálii, kam se sjely tisíce českých fanoušků. Mikloško dělal celý turnaj dvojku sparťanovi Janu Stejskalovi, přestože byli minimálně vyrovnaní. Před stříbrným Eurem 1996 zase odmítl dělat trojku. Zavolal mu trenér Dušan Uhrin, jestli by souhlasil s rolí mentora, byť nebyl během kvalifikace na jediném srazu. „Nezlobte se, v Anglii vám pomůžu se vším, ale do týmu mě neberte, nedělalo by to dobrotu.“

Přesně takový byl Big Ludo. I bez velké turnajové zkušenosti se řadí mezi největší tuzemské brankářské osobnosti všech dob: vedle Pláničky, Dolejšího, Schrojfa, Viktora, Kouby, Srnička, Čecha nebo Vaclíka. Dohromady vychytal 142 ligových zápasů bez inkasovaného gólu, což ho řadí na šesté místo v historickém pořadí.

Když se vrátil do Česka, pracoval jako brankářský poradce a scout společnosti Sport Invest. Víceméně každého brankáře, který vyrážel do ciziny, rentgenoval svýma očima. Ty nejlepší doporučoval sám. Ale chtěl si všechno dělat podle svého, věřil vlastnímu úsudku a hrb by nesklonil. Známí z branže vzpomínají: „Měl svoji pravdu, která se mu těžko dala vyvrátit. V pracovních věcech hodně tvrdá palice.“ Pak se vrátil do Baníku jako sportovní šéf. Byl zvyklý jednat bez příkras, zodpovídal se jen sám sobě a hlavně nesnášel, když ztrácí čas. Během těžké nemoci zvlášť. Tvrďák odmalička až do poslední chvíle. „Hlavně žádné litování,“ prosil ostatní.

Zpravidla nechodil mezi papaláše, držel se podle svého zvyku stranou. Víkendovou blamáž Baníku s Pardubicemi už neviděl. Kdyby ano, určitě by zavelel: „Je to sice na h…, ale musíme makat dál. Jen tak může člověk dál růst. Hlavně se nevzdávat.“