Článek
Kdo se vydá na prohlídku plzeňské Semlerovy rezidence, ten si kromě samotného bytu může aktuálně projít i výstavu s názvem Na rozcestí: Meziválečná architektura v Japonsku. Připravil ji popularizátor architektury Adam Štěch a na autorských fotografiích ukazuje, jak se na japonských obytných domech z dvacátých a třicátých let minulého století podepsaly evropské a americké vlivy.
Výstava tak mimoděk funguje i jako doplněk příběhu Semlerovy rezidence. Do jejích interiérů se totiž silně otiskly Loosovy sklony k asijské estetice.
Výstava Na rozcestí: Meziválečná architektura v Japonsku
Kurátor Adam Štěch představuje výsledky svého dlouhodobého výzkumu japonské architektury. Doplněny jsou rozsáhlou fotografickou dokumentací a propojeny s grafickým designem a výstavní architekturou jeho kolegů Matěje Činčery a Jana Klosse z kreativní skupiny Okolo. Výstava je otevřena do 1. listopadu 2026 ve společenském sále Semlerovy rezidence, vstup je zdarma.
Asie jako móda
Když Adolf Loos plánoval Semlerovu rezidenci, podobně jako řada dalších architektů a designérů měl velkou slabost pro asijskou estetiku. „Pokud jste tehdy nevlastnili pyžamo s japonským motivem, nebyli jste módní. Asijská lehkost a vzdušnost byla velmi oblíbená, ostatně vzdušnost je kromě funkce jedním z klíčových prvků funkcionalismu. Navíc říkával: Já vám navrhnu vilu, vy budete spokojeni. Do své práce si rozhodně nenechal nikým mluvit,“ vysvětluje průvodce Semlerovou rezidencí Jiří Petrásek.
Asijský styl se tak propsal i do srdce celého bytu: do obývací – a po večerech také taneční – haly o zhruba padesáti čtverečních metrech. Kryty na radiátorech odkazují k samurajské zbroji, pozornost návštěvníků ale upoutá hlavně kopie velkého tibetského obrazu z 18. století. Jmenuje se Život Tsongkhapův a jeho originál, který znázorňuje příběh buddhistického učitele, zakoupil Adolf Loos v umělecké aukci.
Dílo je dnes součástí sbírky National Gallery of Victoria v Melbourne. V Austrálii se po odchodu z Československa v roce 1939 Semlerovi usadili a dodnes tam žije jejich syn Vilém, kterému je 102 let.
Asie, konkrétně Japonsko, se v Semlerově rezidenci silně otiskla i v esteticky vybroušené jídelně. Vyrostla na osmiúhelníkovém půdorysu a japonského ducha mají zdejší posuvné dveře. Stěny nechal Loos obložit těžkým mahagonem, podlahu extrémně vzácným dřevem, takzvaným citronovým.
Okna nechal vyplnit průsvitným hedvábím připomínajícím japonské paravány. Tímto řešením zároveň podtrhl své přesvědčení, že „gentleman se nedívá z okna“.
Myšlenku, že pozornost je lepší směřovat dovnitř, spíš než ven, ovšem v domě silně narušuje letní jídelna. Tu po architektově smrti v roce 1933 dotáhl do finální podoby Loosův žák Heinrich Kulka. Semlerům v ní dopřál pásová okna a s nimi i široký výhled na venkovní cvrkot. Vše bylo hotovo v roce 1934.
Loosománie v Plzni
Jak a proč se vlastně stalo, že Plzeň je dnes výkladní skříní architekta Adolfa Loose? Před druhou světovou válkou žilo v západočeském městě mnoho extrémně bohatých židovských rodin a Loose tam v roce 1907 pozvala jedna z nich. Její hlavou byl továrník Vilém Hirsch. „Způsobil tím loosománii. Do roku 1933, kdy Loos zemřel, tu podle jeho plánů vzniklo celkem třináct bytů. Mnoho dalších dokončili jeho žáci,“ vysvětluje Jiří Petrásek.
Činžovní dům z roku 1923 na dnešní Klatovské třídě 110 koupil továrník s gramofonovými jehlami a drátěným zbožím Oskar Semler v roce 1930. Tehdy v něm bydleli vysloužilí úředníci Škodových závodů. Milovník čistých architektonických rysů Adolf Loos do domu přišel o rok později a vytvořil pro něj unikátní koncept vestavěného šestiúrovňového bytu, takzvaný Raumplan, kdy na sebe místnosti navazují v různých výškových úrovních. Zabral asi třetinu celého domu.
Video ze Semlerovy rezidence
Architekt Adolf Loos
Adolf Loos (1870–1933) byl česko-rakouský architekt a teoretik architektury, jeden z průkopníků modernismu a purismu. Patřil k prvním evropským architektům, kteří za podstatu architektury považovali její vnitřní prostor. Známý je svým konceptem zvaným Raumplan, který dovolil vytvořit v domě jednotlivý vzdušný prostor.
Byt nemá klasická podlaží, jeho jednotlivé prostory různých výšek se v šesti úrovních soustřeďují kolem centrální obytné haly. „Byl to koncept, který se s Loosem narodil, a kromě Semlerovy rezidence ho v České republice můžeme vidět jen v dalších Loosových vilách – Müllerově a Winternitzově,“ dodává průvodce Petrásek. V Plzni stejné řešení interiéru nenajdeme.
Pokoj drahý jako střešovická vila
Z cest vlakem první třídou si Loos s Kulkou do Semlerovy rezidence přinesli princip rozsvíceného světýlka. Ve vagonu signalizoval obsazený záchod, v domě obsazenou koupelnu. Architektovu zálibu v nejdražším materiálu dokládají nejen mahagonové obklady a podlaha z citronového dřeva, ale také makasarský eben z ostrova Sulawesi nebo podsvícená onyxová stěna v salonku.
„Jeden pokoj od Loose stál jako vila v pražských Střešovicích. Průměrný byt od něj pak vyšel na zhruba 300 tisíc, to je šest až sedm vil se zahradou,“ počítá Jiří Petrásek. Semlerova rezidence ovšem nebyla průměrný Loosův byt. Majitel, který patřil k nejvýznamnějším plzeňským podnikatelům, za ni dal přibližně milion dvě stě tisíc korun.
Galerie s výhledem na hlavní obytný prostor je pro Loosovy interiéry podle principu Raumplanu typická.
Winternitzova vila v Praze
Za tyto peníze by se tehdy dalo pořídit čtyřiadvacet vil běžné velikosti. Dražší než Semlerova rezidence byla v českých zemích v té době snad jen brněnská vila Tugendhat za devět a půl milionu korun a pražská Müllerova vila za milion a půl.
Plzeňská rezidence ale není jen přehlídkou luxusních materiálů. Semlerovi si potrpěli i na špičkové vybavení. Patřili k prvním v celém Československu, kdo měl elektrickou pračku. V koupelně pak mohli využívat speciální umyvadlo na čištění zubů a také bidet.
„Evropan je chytrý, ale špinavý, Američan je hloupý, ale čistotný,“ tvrdil Loos po návratu ze Spojených států, kde se bidety používaly běžně.
V šesté úrovni neboli prvním nadzemním podlaží, tedy nezvykle vysoko, a navíc v době, kdy se tekoucí voda teprve zaváděla do nemocnic a na úřady, měli Semlerovi k dispozici pítko.
Interiér rozdělili na několik bytů
Semlerovi si ovšem svůj luxusní byt neužili moc dlouho. Na podzim roku 1938, kdy po mnichovské dohodě přišlo Československo o Sudety, se hlavní továrna bratří Semlerových u Vochova ocitla na území Německa.
Oskar Semler se pokoušel výrobu zachránit demontáží zařízení, ale už za několik měsíců se ukázalo, že toto úsilí bylo zbytečné. Když nacisté obsadili i zbytek republiky, celá rodina se ocitla v nebezpečí, protože měla podle jejich ideologie židovský původ. V roce 1939 Semlerovi firmu museli prodat Pražské železářské společnosti a rodiny Oskara i jeho bratra Huga odešly do zahraničí.
Vila od Heinricha Kulky v Jablonci nad Nisou
Po emigraci rodiny přešel dům v roce 1942 na Německou říši. Oskar s manželkou a dětmi odešli do Austrálie, kde roku 1946 získali občanství. O tři roky později Semlerovi požádali o restituci domu, zůstal však v majetku města Plzně. V padesátých letech pak byla rezidence rozdělena na několik samostatných bytů. Hala sloužila jako vysokoškolská učebna a později jako fotoateliér.
Od roku 2014 je dům kulturní památkou, ještě dva roky před tím jej Plzeňský kraj svěřil do správy Západočeské galerie v Plzni. Ta se mezi lety 2013 a 2021 postarala o rozsáhlou rekonstrukci. Od roku 2022 je dům otevřený pro veřejnost. Zachovala se v něm řada detailů včetně výtahu pro dopravu jídla z kuchyně do jednotlivých místností v různých výškových úrovních.
V druhém křídle bytového domu bylo v rámci rekonstrukce vybudováno informační centrum pro návštěvníky s kavárnou. Přibyl i prostor pro vzdělávací a kulturní programy a depozitář pro sbírku architektury galerie. V budově našlo místo také Badatelské centrum pro výzkum architektury Plzeňského kraje.
Oskar Semler měl s manželkou Janou tři syny. Nejmladší Vilém, kterému je dnes 102 let, stále žije v Austrálii, kam rodina odešla těsně před druhou světovou válkou.
