Článek
Premiér Andrej Babiš a opoziční lídři Martin Kupka i Vít Rakušan určitě budou reagovat na vzkazy, které jim vyslali voliči v letošních senátních volbách. Naštvaný šéf ANO chystá „čistky“ ve svém hnutí. A opoziční předáci zas vědí, že je nevyhnutelně čeká debata o nějaké spolupráci.
Co nám vlastně volby řekly?
1. Opozice je odsouzena ke spojení
Opoziční strany si potvrdily banální pravdu, kterou poslední rok poněkud ignorovaly. Tam, kde se nevytlučou navzájem mezi sebou, dokážou ANO téměř s přehledem porazit. Ukázalo se to v senátních i komunálních volbách.
Triumfy Jana Grolicha z KDU-ČSL, Jana Grulicha z TOP 09, Jana Sobotky a Zbyňka Linharta (oba ze STAN), kteří uspěli už v prvním kole, nebyly zásluhou jen jejich geniality. Výrazně tomu napomohl fakt, že ve svých okrscích byli jedinými (tedy společnými) kandidáty opozice proti vládnímu hnutí ANO.
A podobně to leckde fungovalo i na komunální úrovni. Nejlepším příkladem je Ústí nad Labem, severočeská bašta hnutí ANO a SPD. Stačilo ale, když se „barvitá“ koalice sedmi liberálních stran dala dohromady pod hlavičkou s názvem Jedno Ústí. A vyhrála se ziskem 51 procent, což je asi největší senzace letošních voleb.
Lídři pětice sněmovních partají, kteří pod vlivem prohraných voleb v roce 2025 začali pečovat jen o vlastní značky, tak musejí přemýšlet, jak se zformovat. Otázkou zůstává, jestli se všichni spojí do sněmovních voleb v roce 2029 do jedné koalice, anebo vzniknou dvě sestavy - jedna konzervativní kolem ODS, druhá liberálnější kolem hnutí STAN.
2. První trhliny důvěry v ANO
Pro nejsilnější vládní hnutí jsou letošní podzimní volby neúspěchem. Ty senátní skončily naprostým debaklem, kdy ANO nezískalo ani jeden mandát. Babišovo hnutí propadlo i na komunální úrovni – pokles hlasů a mandátů zaznamenalo ve všech krajských městech, jedinou výjimkou byla Plzeň.
Objevují se různé interpretace, co to znamená. Opoziční strany sice mluví o „drtivé porážce“ ANO, ale z mnoha důvodů by bylo chybou to vykládat jako začátek konce Babišovy éry. Jednak jde o typické „mezivolby“, v nichž vždy automaticky vládní strany ztrácejí, zatímco opoziční rostou. Platí jistě také dlouholetá zkušenost, že příznivci ANO nechodí v tak hojném počtu k takzvaně druhořadým volbám.
V celostátních průzkumech - klíčových pro sněmovní volby - Babišovo hnutí dál dominuje. I přes mírný pokles zůstává kolem 30 procent preferencí.
Přesto i Andrej Babiš musí vidět první trhlinky důvěry a náznaky budoucích problémů. Především i on sám přiznal, že samotná značka ANO za jménem už není tou raketou, která automaticky vynese kohokoliv do jakékoliv funkce. I on pro úspěch potřebuje sehnat zajímavé osobnosti, jinak nepomůže ani celebrita typu zpěváka Michala Davida, který se mimochodem zapojil do kampaně kandidátky hnutí na západě Čech.
A další ranou pro šéfa ANO musí být zjištění, že je v tom sám. Jeho partneři (SPD a Motoristé) ztrácejí - a všichni ostatní jsou proti němu. Tohle poznání, že ho nikdy strany ani voliči z druhého tábora nepřijmou, může vést k jeho „odbrzdění“ a ještě větší radikalizaci. Sám premiér Andrej Babiš mluví o „zamyšlení a restartu“ hnutí ANO.
3. Konec stranických bašt
Tuzemská politika dlouho fungovala tak, že jednotlivé strany měly svá území, která právem považovaly za své voličské bašty. ANO nemělo konkurenci na severu Čech a Moravy a v části Slezska, lidovci na jižní Moravě, Starostové ve Středočeském a Libereckém kraji, ODS v Praze, Brně, Plzni nebo v Mladé Boleslavi a třeba SPD zase v příhraničních regionech.
To vše letos padlo. Babišovo ANO ztrácelo ve svých výspách na severu republiky, nejen v Ústí, ale i v Děčíně, Chomutově, Havířově, Karviné či Frýdku-Místku. Další paradox: Občanští demokraté sice přišli o někdejší pravicová města, ale zase výrazně posílili tam, kde dříve vládla levice - městečka na střední a jižní Moravě nebo na Vysočině.
Dokonalou ukázkou je pak výhra STAN v Praze, protože starostenské hnutí vzniklo v roce 2009 hlavně jako obrana malých měst a vesniček, které chtělo vzít české metropoli peníze.
Co z toho všeho vyplývá? Dál sílí trend personifikace politiky, kdy ztrácí význam stranické značky nebo politické programy a naopak sílí význam lídrů, jimž lidé důvěřují nebo nedůvěřují. Občas se tomu říká „lídrokracie“. Takže třeba v „rudém“ Znojmě hodí hlasy oblíbenému starostovi Františku Koudelovi - a nikomu ani nevadí, že je z ODS.
4. Konec politických stran v komunálu
S předchozím bodem souvisí propad všech celostátních parlamentních stran na komunální úrovni. Tam, kde měli v čele zajímavé osobnosti, se jakžtakž udržely. Jinak ale hlavním vítězem voleb jsou nejrůznější místní hnutí. Ta dříve dominovala na venkově, po těchto volbách jsou už i ve městech.
Lokální hnutí vyhrála ve třetině z celkem 75 okresních měst. Jen namátkou pár názvů vítězných uskupení: Benešov pro život, Nezávislí Prachatice, Oušťáci v Ústí nad Orlicí, Naše město Frýdek-Místek nebo Hradišťáci Uherské Hradiště. Nepopularita velkých partají a obliba místních iniciativ dorazila i do statisícových krajských měst. Sice tam ještě nevyhrály, ale často už braly druhé či třetí místo.
Takovým příkladem je Liberec, kde na druhém místě se ziskem 22,5 procenta skončilo hnutí Lepší Liberec. Což je neuvěřitelný úspěch vzhledem k tomu, že tahle parta vznikla několik měsíců před volbami.
Na třetím místě to dotáhlo v hlavním městě sdružení Praha Sobě, na Hané iniciativa Pro Olomouc, ve Zlíně hnutí Z21 a třeba na východě Čech parta pod názvem Žijeme Pardubice.
Sociologové předvídají, že za čtyři roky už budou lokální iniciativy vyhrávat i v největších městech a že tradiční politické strany budou mít v komunálních volbách téměř bezvýznamnou roli.
