Bývala slavnější než Si. Teď dává Číně jednu z mála věcí, co zemi chybí

Pekingu nechybí peníze, vojenská síla, technologické ambice ani schopnost přitáhnout pozornost. Na Západě však pokulhává v jiné disciplíně – vzbudit sympatie a přesvědčivě ukázat lidskou tvář.

Přesně to je prostor pro Si Ťin-pchingovu manželku Pcheng Li-jüan. Děkanku Umělecké akademie Čínské lidové osvobozenecké armády. Velvyslankyni dobré vůle Světové zdravotnické organizace. Vyznavačku buddhismu. Čínskou velvyslankyni pro boj proti kouření. A také členku horní komory čínského parlamentu (CPPCC).

Tato slavná sopranistka, která kdysi v uniformě Čínské lidové osvobozenecké armády zpívala pro vojenské publikum, dnes pomáhá tutéž zemi představovat prostřednictvím hudby, kultury, vzdělávání, dětí nebo módy.

Reprezentuje elegantní a přívětivou Čínu, na hony vzdálenou sporům o Tchaj-wan, obchodním válkám, soupeření o umělou inteligenci nebo lidskoprávním problémům.

Pcheng Li-jüan doprovází Si Ťin-pchinga na zahraničních cestách od roku 2013, kdy se stal prezidentem. Poslední státní návštěva ve Washingtonu téměř učebnicově ukázala, jak její role funguje.

Zatímco Donald Trump a Si Ťin-pching jednali o obchodu, technologiích a dalších strategických otázkách a chvílemi vesele tokali, Pcheng a Melania Trumpová se postaraly o druhou oficiální linku summitu a mnohem měkčí diplomacii. Povídaly si, společně navštěvovaly kulturní akce a před kamerami mezi nimi panovala viditelná vřelost.

Čínský ministr zahraničí Wang I po návštěvě prohlásil, že jejich kulturní výměny „sblížily srdce obou národů“. Podle Sun Čcheng-chaa, odborníka na americko-čínské vztahy, podobné kontakty doplňují formální summitovou diplomacii a mohou snižovat psychologickou bariéru mezi oběma společnostmi.

Hned po příletu čínského páru na základnu Andrews se Pcheng s americkou první dámou krátce bavila anglicky bez tlumočníka a jejich rozhovor při chůzi po červeném koberci okamžitě zaujal pozornost.

O několik dní později v Národním muzeu asijského umění obě ženy sledovaly vystoupení mládežnického sboru. Když děti zpívaly slavnou čínskou lidovou píseň Jasmínový květ, Pcheng se usmívala, zpívala s nimi a na konci zvolala „bravo“.

I takto malá scéna je pro čínskou diplomacii cenná. „Pomáhá vnést lidštější rozměr do diplomacie, která by jinak mohla být poměrně nekompromisní,“ popsal její roli analytik společnosti Trivium China Joe Mazur.

Pcheng Li-jüan patří k nejznámějším a zároveň nejméně kontroverzním osobnostem čínského politického okolí.

Dlouho předtím, než Si Ťin-pching vystoupal na samotný vrchol moci, byla v Číně sama celebritou. Jako sopranistka a lidová zpěvačka, vystupující mimo jiné s armádním uměleckým souborem, byla po značnou část jejich manželství dokonce tou známější polovinou páru.

Právě vlastní veřejná identita ji odlišuje od manželek většiny předchozích čínských vrcholných představitelů.

Pcheng nevstupovala na světovou scénu jako neznámá partnerka politika, která si musela svou roli teprve vytvořit. Přicházela jako osobnost, kterou čínské publikum dobře znalo a která měla zkušenost s vystupováním před kamerami i před velkým publikem.

Její diplomatická agenda se přitom drží převážně nekonfliktních témat – kultury, vzdělávání a veřejného zdraví. Dlouhodobě se angažuje například v boji proti HIV/AIDS a tuberkulóze a vystupuje na podporu vzdělávání dívek.

Spojení celebrity a společensky přijatelných témat z ní činí vhodnou tvář čínské měkké moci.

Ta ale na veřejnost neproniká samovolně – jde o pečlivě sestavený mediální obraz. To dokazuje například studie Lei Čang, která porovnávala mediální obraz Pcheng Li-jüan a Michelle Obamové. Jedním ze závěrů je, že média skládají její identitu z několika vzájemně se doplňujících rolí – celebrity, první dámy, manželky státníka a reprezentantky čínské kultury.

Výběr toho, kterou z těchto rolí média zdůrazní, pak ovlivňuje nejen obraz samotné Pcheng, ale i způsob, jakým je skrze ni prezentována Čína.

První dáma tak není pouze nositelkou čínské soft power, ale zároveň jedním z jejích mediálně vytvářených symbolů – dostatečně známou a osobitou, aby přitahovala pozornost, ale zároveň pevně spojenou s reprezentací země a její kultury.

Do soft power zapadá i její šatník, který zpravidla nikdy není apolitický. Pcheng se dlouhodobě vyhýbá nápadným západním luxusním značkám a dává přednost čínským návrhářům a modernizovaným prvkům tradičního čínského oděvu – vysokým límcům, střihům připomínajícím čchi-pchao, tradičnímu zdobení nebo oblečení bez viditelných log a značek.

Národní identita zdůrazněná prostřednictvím módy byla patrná i po boku Melanie Trumpové. Zatímco Pcheng Li-jüan po příletu do USA z letadla vystoupila v šedých šatech stažených v pase s čínským límcem a drobnými odkazy na čchi-pchao, Trumpova manželka během návštěvy sáhla například po Alexanderu McQueenovi či Christianu Louboutinovi.

S modely Pcheng je nejčastěji spojována čínská návrhářka Ma Kche, která ji oblékala už před příchodem do role první dámy. Sama svůj přístup kdysi popsala jako „zdrženlivou eleganci“ – bez potřeby zalíbit se ostatním nebo se předvádět.

V zahraničí má být první dáma vidět – přitáhnout pozornost médií například přes dobrou angličtinu, oblečení čínských návrhářů, v samotné tvrdé diplomacii přidat kulturní a osobní rozměr a zahraničnímu publiku předvést obraz moderní a kulturně přitažlivé Číny.

Na domácí půdě je však její role jiná.

V Číně její popularita odpovídá obrazu „ideální ženy“ v rychle se měnící, ale stále převážně mužské společnosti – ženy, která si vybudovala vlastní kariéru, zároveň však pomáhá k úspěchu svému manželovi.

Sinolog a odborník na čínské veřejné zdraví Jan-čung Chuang tento model popsal čínským výrazem wang-fu – schopností přinášet manželovi zdar. Charitativní činnost první dámy a s ní spojenou měkkou diplomacii zároveň popsal jako protipól k podstatně tvrdší politické roli Si Ťin-pchinga.

Podle něj ale není radno její význam v čínské politice přeceňovat. Pcheng nepůsobila jako samostatné mocenské centrum srovnatelné například se Sung Mej-ling, manželkou Čankajška, která se aktivně zapojovala do nacionalistické politiky a určitou dobu měla výraznou roli i ve vojenských záležitostech. Ani členství Pcheng v CPPCC z ní samo o sobě nedělalo součást nejvyšší mocenské hierarchie.

Určitý neformální vliv jí však Chuang připsal. Jako praktikující buddhistka údajně přesvědčila Si Ťin-pchinga, když vedl provincii Če-ťiang, aby podpořil uspořádání Světového buddhistického fóra v roce 2006. Na druhou stranu však její angažmá v boji proti kouření nevedlo k tomu, aby se Si stal výrazným veřejným zastáncem protikuřácké politiky.

„Stručně řečeno, Pcheng rozhodně není žádná Asma Asadová, ale není ani žádná Eva Perónová,“ napsal Jan-čung Chuang. Pravděpodobně tím odkazoval na dva extrémy – Pcheng není pouze reprezentativní manželkou autoritářského vůdce bez vlastního vlivu, zároveň ale není ani samostatnou politickou osobností s vlastní mocenskou základnou.

Na čínských sociálních sítích je přitom debata o jejích aktivitách, oblečení, chování nebo osobnosti mimořádně omezená. Během washingtonské cesty například vyhledávání informací o jejím stylu či znalosti angličtiny na populární síti RedNote nepřinášelo prakticky žádné výsledky.

Osobní život nejvyššího vedení zůstává v Číně citlivou oblastí a pro domácí publikum její obraz zůstává podstatně kontrolovanější.

To zároveň pomáhá vysvětlovat, proč Pcheng téměř neprovázejí veřejná extempore typická pro některé západní první dámy. Ne že by první dáma Číny byla tak dokonalá, v čínském mediálním prostoru jen není místo pro spekulace či veřejné rozebírání života prezidentské rodiny.

Už v roce 2007 sama Pcheng o Si Ťin-pchingovi říkala, že doma jej nevnímá jako vůdce, ale jednoduše jako svého manžela. Právě tento obraz podle analýzy Council on Foreign Relations odpovídá představě „ideální ženy“ v modernizující se, ale stále výrazně patriarchální čínské společnosti – může mít vlastní kariéru a veřejný úspěch, současně však přispívá k úspěchu svého manžela.

Role Pcheng Li-jüan se tak výrazně liší od nejslavnějšího příkladu politicky mocné manželky čínského vůdce. Ťiang Čching, manželka Mao Ce-tunga a bývalá herečka, se během kulturní revoluce stala jednou z nejmocnějších politických osobností země a členkou takzvaného Gangu čtyř.

Po Maově smrti byla zatčena a v roce 1981 odsouzena k trestu smrti s odkladem. Také zkušenost s ní přispěla k tomu, že se manželky nejvyšších představitelů Čínské lidové republiky v následujících desetiletích držely spíše v ústraní.

Pcheng není ani první výraznou čínskou první dámou, přestože ji tak někdy západní média rámovala. Za jednu z nejvýraznějších předchůdkyň bývá považována Sung Mej-ling, již zmíněná choť Čankajška. Narodila se v křesťanské rodině, studovala ve Spojených státech a pro řadu Američanů zosobňovala představu moderní, vzdělané a Západu blízké Číny. Ve Spojených státech si vybudovala mimořádně silný veřejný profil a třikrát se objevila na obálce časopisu Time.