Mýtus jménem Mao. Padesát let po smrti se vrací jako symbol rovnosti

Před bronzovou sochou Mao Ce-tunga v jeho rodném Šao-šanu přibývají věnce a květiny. Mezi návštěvníky, kteří se sem před 50. výročím jeho smrti sjíždějí z celé Číny, jsou i školáci a studenti. Postarší muž na záběrech Beijing Times se při vzpomínce na „Velkého kormidelníka“ rozpláče. Právě rostoucí počet mladých lidí ho prý těší.

Podobný zájem je patrný i o více než 1300 kilometrů dál v Pekingu. Už několik dní před 9. zářím byla rezervační kapacita mauzolea Mao Ce-tunga na náměstí Nebeského klidu v Pekingu zcela vyčerpána. Nepomohlo ani mimořádné prodloužení otvírací doby – všechny dostupné termíny jsou obsazeny až do příští soboty.

Jen několik dní před výročím se přitom v Šao-šanu sešly téměř čtyři tisíce studentů a učitelů. Na Maově náměstí společně zpívali Bez komunistické strany by nebyla nová Čína, skládali přísahu a pokládali květiny.

Podobný obraz nabízí i vesnice Nan-ťie. Nad náměstím vlají karmínové vlajky a turisté se fotografují se zářivě bílou sochou Mao Ce-tunga v nadživotní velikosti. V místě přezdívaném „poslední maoistická vesnice Číny“ je jeho přítomnost patrná i půl století po smrti.

Od úmrtí „Velkého kormidelníka“, zakladatele a prvního vůdce Čínské lidové republiky, uplynulo přesně 50 let. A zatímco se Čína potýká se zpomalující ekonomikou a výraznými sociálními rozdíly, vzpomínky na skutečnou podobu Maovy vlády postupně blednou. Obraz samotného Maa ale nikoli.

Poté, co Mao v roce 1949 dovedl čínské komunisty k vítězství v občanské válce, zahájil radikální přeměnu země.

Jeho politika kolektivizace a Velkého skoku vpřed je zároveň spojována s katastrofálním hladomorem a miliony mrtvých. Komunistická strana po jeho smrti připustila, že se dopustil závažných chyb. Jeho postavení zakladatele státu ale nikdy nezpochybnila.

Generace, které Maovu vládu zažily na vlastní kůži, jsou dnes pamětníky. Jejich děti ji znají převážně z vyprávění. A děti jejich dětí se nyní objevují před Maovými sochami a památníky.

„Stále ho velmi ctím,“ řekla agentuře AFP dvaadvacetiletá studentka Sie Kchaj-jüe o Maovi, který zemřel téměř tři desetiletí před jejím narozením. „Myslím, že mladí lidé ve vesnici, a vlastně ani já sama, nemáme tak silného ducha jako kdysi… Lidé byli ryzí,“ dodala.

Část mladší generace v posledních letech znovuobjevila Mao Ce-tunga jako svého životního rádce. Pořádají online čtenářské kroužky věnované jeho dílům, šíří jeho učení prostřednictvím videí namluvených umělou inteligencí a v těchto internetových kruzích jej oslovují jako ťiao-jüan, tedy „učitele“ – přesně tak, jak to měl kdysi Mao nejraději.

Obtížně uchopitelný fenomén dobře ilustruje i nečekaný návrat filmu Fang-chua (Krásná mladá léta) z roku 2017. Snímek sleduje osudy mladých členů vojenského uměleckého souboru v závěru kulturní revoluce a v letech, která následovala.

Minulý rok zveřejnil na platformě Bilibili bloger vystupující jako Liao chuej dien-jing pa (zhruba „Pojďme si povídat o filmech“) tři rozsáhlé rozbory snímku o celkové délce přes hodinu a 40 minut. Film v nich reinterpretoval jako příběh zrazených socialistických ideálů, třídních privilegií a společnosti, ve které po Maově smrti získaly navrch nové elity.

Videa se rychle rozšířila po čínských sociálních sítích. Komentáře létající přímo přes obraz videa zaplavila hesla „Ať žije lid“ či „Dovést to až do konce“. Část mladých lidí tak do tehdy osm let starého filmu začala promítat dnešní pocit sociální nespravedlnosti, uzavřených společenských vrstev a promarněné snahy.

I hluboko v noci videa současně sledovaly desetitisíce lidí a celkem nasbírala přes 35 milionů přehrání. Poté z Bilibili zmizela.

Z jejich úspěchu nicméně nelze vyvozovat, že se k Maovi obrací celá mladá čínská generace, upozorňuje pro Seznam Zprávy sinoložka Kamila Hladíková z Univerzity Palackého v Olomouci.

„Je podle mě jasné, že nejde o něco masového, co by dominovalo čínskému veřejnému prostoru,“ říká. Při své poslední návštěvě Číny podle svých slov naopak narážela na mladé lidi pevně zakotvené v současnosti, kteří se o Maovu éru příliš nezajímali a často o ní věděli překvapivě málo.

Právě odstup od minulosti usnadňuje její romantizaci. Dnešní dvacátníci nezažili Maa ani bezprostřední následky jeho vlády a podle Hladíkové mají zejména za vlády Si Ťin-pchinga ke kritickým pohledům na maoistické období stále omezenější přístup.

Kulturní revoluce přitom z veřejného prostoru úplně nezmizela – její estetika přežívá v populární kultuře či retro obrazech minulosti, zatímco její nejbrutálnější stránky ustupují do pozadí.

„Mnoho mladých podle mě neví, kolik lidí zemřelo nebo že docházelo k brutalitám, při kterých byli lidé například ubíjeni na ulicích,“ říká Hladíková.

Romantizovaný Mao ale nenabízí jen minulost zbavenou části jejích hrůz. Některým mladým slouží jako jazyk, kterým pojmenovávají problémy současné Číny.

Generace jejich rodičů vstupovala do dospělosti v době prudkého hospodářského růstu a mohla očekávat, že vzdělání a tvrdá práce povedou k výraznému společenskému vzestupu.

„Po dekádách rychlého růstu zesláblo očekávání, že tvrdá práce téměř automaticky znamená výrazný společenský vzestup. K tomu se přidávají vysoké náklady na bydlení, intenzivní konkurence, tlak pracovního trhu a kultura 996,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy sinolog Martin Lavička. Kultura 996 je systém, ve kterém Číňané pracují od devíti do 21 hodin šest dní v týdnu.

Mladí se proto podle Lavičky mohou ptát, jak je možné, že v zemi, která se stále označuje za socialistickou a kterou vede komunistická strana, existují tak výrazné sociální nerovnosti.

V červenci vystoupala nezaměstnanost Číňanů ve věku 16 až 24 let mimo studenty na 17,9 procenta a letos na trh práce vstupuje rekordních 12,7 milionu absolventů.

„Člověk, který v Číně žije, ji v mnoha ohledech vnímá jako velmi tvrdou formu kapitalismu bez velkých sociálních jistot. Je tam vysoká nezaměstnanost mladých, stále značná nerovnost a člověk pocházející z venkova nebo z rodiny na spodních příčkách společnosti má velmi omezené možnosti dostat se výš,“ říká Hladíková.

Proti této zkušenosti může Maova éra v idealizované podobě působit jako její protipól, nutně však nemusí jít o touhu vrátit kulturní revoluci. Mao spíš části mladých nabízí symbol, do kterého mohou promítnout pocit, že současná společnost nedostává vlastním socialistickým slibům.

„Je to idealizace minulosti, představa, že tehdejší revoluce byla bojem za spravedlnost a rovnost, zatímco dnešní společnost už spravedlivá není,“ říká Hladíková.

Pro čínské vedení je Maův odkaz dvojsečný.

„Musíme rozlišovat mezi Maem jako ikonou a maoismem jako politickou praxí,“ upozorňuje Lavička. „První může režim intenzivně podporovat, ale druhé musí mít pod kontrolou.“

Mao coby zakladatel státu, národní hrdina a symbol čínské suverenity podle něj režim posiluje. „Naopak radikální Mao, čtený jazykem třídního boje, se velmi rychle může stát hlasem kritiky existujícího čínského řádu.“

Obraz Maa jako zakladatele úspěšné moderní Číny se předává už ve školách. Od ledna 2024 v zemi platí zákon o vlastenecké výchově, který spojuje lásku k vlasti s láskou ke komunistické straně a socialismu. Vlastenecká výchova má prostupovat celým vzdělávacím systémem a jednotlivými předměty i učebnicemi.

Mezi její obsah patří také Mao Ce-tungovo myšlení, revoluční kultura nebo příběhy komunistických hrdinů a mučedníků. Povinnost vést děti k vlastenectví zákon přisuzuje i jejich rodičům.

Podstatnější je způsob, jakým se mladým vyprávějí moderní čínské dějiny.

„Důležitější je architektura samotného historického vyprávění, tedy že dějiny 20. století jsou příběhem postupného národního vzestupu pod vedením KS Číny, během kterého sice došlo k chybám, ty ale nemohou zpochybňovat správnost celého historického směru,“ vysvětluje Lavička.

Mao v tomto příběhu zůstává člověkem, který stál u zrodu nové Číny a pomohl ukončit období označované jako „století ponížení“. Velký skok vpřed či kulturní revoluce nejsou z oficiální historie úplně vymazány, jejich katastrofální důsledky ale nemají zpochybnit Maovy zásluhy ani legitimitu režimu, který na jeho revoluci navazuje.

Podobně to popisuje i sinoložka Kamila Hladíková. „Dostávají ucelený narativ o tom, jak vznikla současná Čína. Je to poměrně jasně daný, kodifikovaný příběh, který se vypráví jedním konkrétním způsobem.“

Škola tak mladým nepředkládá Maa pouze jako historickou osobnost k posouzení, ale jako jednu z postav širšího příběhu, který vede od revoluce přes hospodářské reformy až k dnešní „nové éře“ Si Ťin-pchinga. Kritická diskuze o tom, co se do tohoto vítězného příběhu nevejde, má podle Hladíkové jen omezený prostor.

Přestože ještě žijí lidé, kteří kulturní revoluci nebo její důsledky sami zažili, podle sinoložky Kamily Hladíkové se o těchto zkušenostech příliš nemluví ani uvnitř rodin.

„Mám pocit, že často ani není potřeba tuto minulost řešit. Čína prošla tak obrovskou proměnou a vývoj se dnes zpětně může jevit jako relativně neproblematická cesta k současnému úspěchu,“ říká.

Svou roli podle ní hraje i emigrace části lidí, kteří měli s režimem nebo s politickými kampaněmi zvlášť negativní zkušenost.

„Ti, kteří například v 80. letech odešli studovat do Spojených států, se dnes do Číny vracejí na návštěvy a výlety. Někteří z nich jsou dnes čínským vývojem nadšení. Mají pocit, že Západ stagnuje nebo skomírá, zatímco Čína se rozvíjí,“ popisuje Hladíková.

Právě prudká proměna země podle ní pomáhá vysvětlit, proč historické trauma nemusí být pro dnešní mladé každodenním tématem.

„Když jsem se bavila s lidmi, naopak mě překvapovalo, jak silně jsou zakotveni v současném světě a jak málo někdy o minulosti vědí. Když jsme narazili na historické téma, ukázalo se, že o něm často téměř nic nevědí. Mnohé historie jednoduše nezajímá a nevidí její vztah ke svému současnému životu. Proto nemají ani potřebu se jí zabývat,“ říká Hladíková.

Uctívání Maa se odráží i v cestování – takzvaném rudém turismu. V obchodech na místech spojených s revoluční historií se Mao objevuje na plakátech, hrncích, hracích kartách či nádobí, turisté si odvážejí odznaky, malé busty a výtisky Rudé knížky.

Prodejci Maových soch podle čínských médií tradičně neříkají, že si zákazník sochu „kupuje“, ale že si Maa „zve domů“, podobně jako buddhistickou sochu. Chu-nan dokonce kdysi zavedl standardy pro jejich výrobu poté, co si turisté stěžovali na nepovedené podobizny.

Před třemi lety přinesl deník China Daily reportáž přímo ze Šao-šanu. „Mao se už v raném věku rozhodl opustit své rodné město, aby ve svém životě něco změnil. I já jsem odhodlán tvrdě pracovat a dosáhnout dobrých výsledků v celostátní přijímací zkoušce na vysokou školu, abych si splnil svůj sen,“ uvedla tehdy sedmnáctiletá studentka Luo Ja-čchien.

Jiný žák označil Maa za svůj dětský vzor a mluvil o tom, že se od něj chce učit bojovnosti a oddanosti lidu.

Ani na podobných místech ale návštěvník mnoho prostoru pro druhou stránku příběhu nedostává. V oficiální prezentaci prakticky chybí.

„Má to téměř charakter náboženské pouti nebo návštěvy něčeho posvátného. Lidé tam vykonají samotnou pouť a příliš se neptají,“ říká Hladíková. „Všechny popisky a celá prezentace nabízejí jediný narativ. Je to stále stejný, naprosto neproblematický a vítězný příběh.“