Hlavní obsah

„Už nikdy víc.“ Historickou křivdu Čína proměňuje ve svůj hnací motor

Foto: Profimedia.cz

Jedním ze symbolů století ponížení je nankingský masakr z roku 1937. Brutální období šestitýdenního vraždění nejen civilistů japonskou armádou si Čína každoročně připomíná u památníku věnovanému obětem události. Těch je dle odhadů 300 tisíc.

Reklama

8. 4. 11:17

„Už se šikanovat nenecháme,“ zaznívá v posledních dnech z Číny směrem na Západ. Zájem okolí o dění uvnitř Číny v ní probouzí vzpomínky na historické trauma. Takzvané století ponížení je hybnou silou Pekingu dodnes.

Článek

„Čína již není tou zemí z roku 1840, období, kdy Číňané trpěli pod nadvládou cizích mocností. Tato šikana se už nikdy nevrátí,“ varoval na konci března v reakci na sankční kolotoč kvůli dění v Sin-ťiangu mluvčí vlády autonomní oblasti Sü Kuej-sien, a odkázal tak na takzvané „století ponížení“.

Jím zmiňovaná historická éra datovaná do období mezi lety 1839 až 1949 hraje podstatnou roli i v současné politice Pekingu. Pochopení faktorů, které stojí za chováním Číny, se pro západní analytiky studující tuto velmoc často ukazuje jako těžko uchopitelný úkol.

Nikdy více

I když je století ponížení často označováno jako hybná síla pekingské politiky, už bývá opomíjeno, že se tato historická křivda proměnila v čínskou mentalitu „už nikdy více“ a nelze ji přehlížet, ať už při pokusech západních zemí Čínu kritizovat, nebo vést s ní teritoriální spory či obchodní války. Vysvětlení opomíjení tohoto aspektu je jednoduché – pro Ameriku či západní Evropu je tento způsob myšlení cizí.

„Století ponížení, možná lépe století národní hanby, odkazuje k více než 100 letům v historii Číny, během kterých si tehdejší světové mocnosti, Velkou Británií počínaje a Japonskem konče, odkrajovaly kusy čínského území a nárokovaly různá exteritoriální privilegia a vysoké finanční reparace,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Martin Lavička z Katedry asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci.

„Počátek můžeme hledat v takzvané 1. opiové válce (1839–1842), kdy se Čína pokusila zastavit nelegální dovoz opia z Britské Indie. Čína se svými zastaralými zbraněmi a způsobem boje neměla v konfliktu s Velkou Británií šanci,“ vysvětluje Lavička. Čínskou prohru pak stvrdila takzvaná Nankingská smlouva, jež bývá označována jako první z mnoha nerovnoprávných smluv, které byla Čína nucena přijímat.

Čína se tak nejenže musela nedobrovolně vzdát několika přístavů a značného finančního obnosu, takzvaně „napořád“ přišla i o ostrov Hongkong a následně i o poloostrov Kau-lung. Na sklonku 19. století Britové k této své kolonii připojili další rozsáhlé území, tzv. Nová Teritoria. Významný šrám na čínském sebevědomí zanechalo i Japonsko.

Nová Teritoria

Jde o více než 80 procent území Hongkongu. Další dvě části představují ostrov Hongkong a poloostrov Kau-lung. Do Nových Teritorií se řadí i některé ostrovy (např. Lantau). Nová Teritoria byla v roce 1898 bezplatně pronajata Britům na 99 let, vypršení této smlouvy vedlo k předání celého Hongkongu zpět Číně v roce 1997. Samotný Kau-lung a Hongkong by totiž bez Nových Teritorií, kde žije polovina obyvatelstva Hongkongu, nemohly fungovat.

„Porážka v 1. čínsko-japonské válce a podpis Šimonosecké mírové smlouvy, která Japonsku přiřkla mimo jiné Tchaj-wan, byly pro Čínu potupnější než prohry s evropskými zeměmi. Čína se po tisíciletí považovala za nejvyspělejší středobod světa a Japonsko chápala spíše jako svoji odnož. Tento pocit nadřazenosti byl ale ostře konfrontován s rapidně se industrializujícím a modernizujícím Japonskem. To se v druhé polovině 19. století stalo regionální velmocí, které se Čína nedokázala vojensky ani ekonomicky rovnat,“ vysvětluje Martin Lavička.

Vznik Čínské lidové republiky (ČLR) v roce 1949 s Mao Ce-tungem v čele neměl být jen začátkem nového režimu. Znamenal také konec století ponížení, během kterého cizí mocnosti Čínu podrobovaly a okupovaly. Toto období, charakterizované pandemiemi, hladomory, korupcí, masovým vražděním a problematickou závislostí Číňanů na opiu, neutichalo pozvolna.

Foto: Profimedia.cz

Nedatovaná fotografie zobrazuje čínského civilistu, který byl následně sťat japonským vojákem v Nankingu v roce 1937. Nankingský masakr představuje nejbrutálnější a nejkrutější zvěrstva páchaná při japonské okupaci Číny během druhé světové války. Šest týdnů drancování, rabování, žhářství, znásilňování a vraždění japonskou armádou po sobě zanechalo až 300 tisíc obětí.

Oběti i vítězové

„Jak ve své knize ‚China’s New Nationalism‘ hovoří profesor Peter Gries, v současném čínském pohledu na minulost se prolínají dva důležité narativy, a to narativ vítězství a narativ oběti. Zatímco po vzniku ČLR převažoval narativ vítězství, tedy ‚my jsme vyhnali imperialisty, my jsme porazili Japonce, my jsme porazili Čankajška a nacionalisty a nastolili komunismus‘, po smrti Mao Ce-tunga se intenzivněji objevuje i narativ oběti. Ten kulminuje během britsko-čínských jednání o osudu Hongkongu,“ popisuje Lavička.

„Dle čínských přestav Teng Siao-pchinga vymanil Čínu z role utlačované a ponižované země a svým nekompromisním přístupem přinutil Velkou Británii k navrácení Hongkongu Číně. Dosáhl tedy toho, co se nepodařilo ani samotnému Maovi. 1. července 1997, kdy správu nad Hongkongem získává Čínská lidová republika, by tedy z logiky věci měl být pomyslnou tečkou za příkořími, kterým Čína čelila během ‚století hanby‘. Ale bylo tomu tak?“ ptá se.

Martin Lavička

Martin Lavička vystudoval v Olomouci japonskou a čínskou filologii a následně na Tchaj-wanu mezinárodní vztahy a právo. V rámci svého studia a následného výzkumu strávil v Číně a na Tchaj-wanu přes čtyři roky. Od roku 2013 působí na Katedře asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnuje moderním dějinám Číny a čínské politice. Ve svém výzkumu se zaměřuje na čínskou politiku vůči etnickým menšinám, zejména Ujgurům. Spolupracuje na projektu Sinofon a od roku 2020 je viceprezidentem Evropské asociace čínských studií (EACS).

Foto: Sinofon, Univerzita Palackého

Martin Lavička.

V dnešní Číně je výklad historie výrazně uzpůsobován aktuálním politickým potřebám. Zejména v kontextu posilování čínského nacionalistického cítění je udržování narativu oběti při životě důležité. V případě vyhrocených vztahů, ať už s Evropou, USA, popřípadě Japonskem, nebo ve snaze odvést pozornost od domácích problémů lze dle Lavičky velmi snadno zahrát na nacionalistickou notu a vyburcovat veřejnost.

„Stačí například poukázat na činy USA během korejské války, Japonska v čínsko-japonské válce nebo Velké Británie během opiových válek. O to snadnější pro čínské vládní představitele je, že vybrané připomínky čínské minulosti jsou všudypřítomné. Stačí, když si běžný Číňan pustí televizi, kde na některém z kanálů určitě poběží seriál z doby čínsko-japonské války karikující japonské okupanty ad absurdum, nebo se vydá na návštěvu památníku nankingského masakru, během kterého na přelomu roku 1937 zahynulo několik desítek až stovek tisíc obyvatel. Obdobné připomínky naleznete na mnoha místech Číny, včetně hlavního města Pekingu. Namátkou postačí výlet do Starého letního paláce, vypáleného a vyrabovaného britskými a francouzskými vojsky během 2. opiové války.“

Ponaučení i varování

Od 80. let se začaly zdůrazňovat zločiny proti čínskému lidu a se značným zaměřením na masakr v Nankingu. Mentalita „nikdy více“ říká, že století ponížení není jen ponurou lekcí minulosti, ale také varováním před možnou budoucností. Čína se musí z historie nejen poučit, ale také aktivně pracovat na zabránění jejího opakování.

Poukazování na čínskou slabost a zaostalost, která vedla ke století hanby, slouží jako argument pro nutný ekonomický, ale i vojenský rozvoj dnešní Číny a budování jejího statusu světové velmoci. „Během svého projevu na půdě Pekingské univerzity dne 4. května 2014 prezident Si Ťin-pching připomněl, že po sobě čínský lid musel nechat šlapat a že se tato historická tragédie nesmí nikdy opakovat. Pro představitele Komunistické strany Číny je samozřejmě politicky výhodnější hovořit o milionech mrtvých v důsledku cizích invazí a válek než zmínit miliony mrtvých z důvodu špatných rozhodnutí strany pod vedením samotného Maa v období takzvaného velkého skoku nebo kulturní revoluce,“ říká Martin Lavička.

Hlavní rozdíl mezi Čínou a Spojenými státy je pak i ten, že mezi Američany neexistuje skutečná a hmatatelná obava, že budou zotročeni cizími národy. I když v minulosti historicky trpěli okupací a útlakem zahraničních mocností, dopouštěli se jich většinou lidé, kteří jim byli blízcí kulturně a etnicky, ať už jde o britskou vládu v koloniální Americe, nebo německou okupaci Francie.

Není náhoda, že čínský prezident Si Ťin-pching hned po svém nástupu do funkce v roce 2012 vzal členy Stálého výboru politbyra na výstavu o století ponížení. Si Ťin-pching si pro své zahájení funkce mohl vybrat jiné významné body čínské historie, jako jsou ekonomické reformy Teng Siao-pchinga, založení komunistického státu Mao Ce-tungem nebo Hnutí čtvrtého května z roku 1919. Místo toho si ale pro svůj výchozí bod pro vedení Číny a demonstraci současných výzev vybral právě století ponížení.

Pochopení tohoto příběhu je zásadní i pro pochopení domácí, zahraniční a obranné politiky Pekingu. Zatímco pro americké činitele s rozhodovací pravomocí může být ztráta kontroly nad Jihočínským mořem významnou ranou pro strategické postavení Washingtonu, pro Peking taková ztráta kontroly nad regionem může signalizovat první kroky další okupace.

Při vzpomínkové bohoslužbě v Nankingu v roce 2014 Si Ťin-pching řekl: „Zapomenout na minulost znamená zradit. Popřít zločin znamená znovu upadnout.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované